Prudce narůstající nerovnost ve vyspělých státech se v roce 2014 konečně dočkala pozornosti, jakou zasluhuje, když se kniha Thomase Pikettyho Kapitál ve 21. století překvapivě (a zaslouženě) stala bestsellerem. Dobře placení popírači nerovnost samozřejmě popírají dál, všem ostatním je však už zřejmé, že příjmy a bohatství se dnes koncentrují u nejvyšších elit mnohem větší měrou, než tomu bylo dokonce i v tzv. pozlaceném věku ve Spojených státech na sklonku 19. století – a tento trend nevykazuje žádné známky ústupu.
To se však týká pouze vnitřního vývoje jednotlivých států, a jde tedy o nekompletní obrázek. Pikettyho analýzu je nutné doplnit o globální pohled, protože pak je, podle mého názoru, snazší rozpoznat to dobré, to zlé a to potenciálně velmi ošklivé ve světě, v kterém žijeme.
Problém konvenčních lídrů spočívá v tom, že mají strach zpochybnit priority nastavované elitou, zejména onu posedlost rozpočtovými schodky, a to z obavy, že budou považováni za nezodpovědné.
Nejprve tedy doporučuji podívat se na pozoruhodný graf celosvětového růstu příjmů, který vytvořil Branko Milanović z newyorské City University. Je z něj zřejmé, že růst příjmů v období od pádu Berlínské zdi má dva velké vrcholy. Příjmy samozřejmě prudce stoupaly u nejvyšších vrstev – světová elita bohatne čím dál víc. Velký nárůst však zaznamenala i oblast, kterou bychom mohli nazvat globálním středem – ten je z velké míry tvořen sílící střední vrstvou v Číně a Indii.
Aby nevznikla mýlka: růst příjmů u rozvíjejících se států přináší lidem obrovské zlepšení blahobytu, miliony lidí pozvedává ze zoufalé chudoby a dává jim možnost lepšího života.
A teď špatné zprávy: mezi těmito dvěma vrcholy – čím dál bohatší globální elitou a rostoucí čínskou střední vrstvou – leží cosi, co bychom mohli označit jako údolí beznaděje.
Tradiční levice mlčí
Otázka tedy je, kdo mluví za tyto lidi, kteří zůstávají stranou? Člověk by očekával, že tradiční levicové strany zaujmou populistickou pozici a budou hájit domácí pracující třídu. Jenomže místo toho většinou slyšíme – od Françoise Hollanda ve Francii přes Eda Milibanda v Británii až po Baracka Obamu – jen trapné mumlání. (Obama ve skutečnosti učinil mnoho opatření na pomoc pracujícím Američanům, ovšem nějak se mu nedaří je o tom přesvědčit.)
Problém těchto konvenčních lídrů spočívá podle mého názoru v tom, že mají strach zpochybnit priority nastavované elitou, zejména onu posedlost rozpočtovými schodky, a to z obavy, že budou považováni za nezodpovědné. Tím se však otevírá pole pro celou řadu nekonvenčních lídrů, z nichž někteří vzbuzují skutečné obavy. Nezdráhají se totiž hovořit o zlobě a beznaději obyčejných občanů přímo.
Řecká levice, která se může dostat k moci ke konci tohoto měsíce, je zřejmě tou nejméně děsivou variantou, přestože její požadavek oddlužení země a ukončení úsporných opatření povede k ostrému střetu s Bruselem. V jiných zemích jsme však svědky vzestupu nacionalistických, antiimigračních stran, jako jsou francouzská Národní fronta nebo Strana nezávislosti Spojeného království (UKIP) v Británii. A na scénu jistě brzy vstoupí ještě mnohem horší lidé.
V tomto vývoji nepříjemně rezonují historické analogie. Nesmíme zapomenout, že v současnosti je to podruhé, co zažíváme globální finanční krizi následovanou dlouhodobým celosvětovým ekonomickým propadem. Tehdy, stejně jako dnes, byla veškerá účinná protikrizová opatření blokována požadavkem elity na vyrovnané rozpočty a stabilní měny. Ve výsledku to nakonec vedlo k tomu, že moc přešla do rukou lidí, kteří nebyli, abych tak řekl, nijak zvlášť hodní.
Netvrdím, že stojíme na prahu kompletního zopakování vývoje třicátých let 20. století. Domnívám se však, že vůdčí politické osobnosti a lidé, kteří formují veřejné mínění, by se konečně měli smířit s realitou, že současné globální uspořádání nefunguje pro všechny. Pro elity je vynikající a velmi také prospělo rozvíjejícím se státům, ale ono údolí beznaděje je velmi skutečné. A pokud s ním něco neuděláme, budou se dít velmi špatné věci.
Autor je držitel Nobelovy ceny za ekonomii.
Z anglického originálu Twin Peaks Planet publikovaného na stránkách The New York Times přeložil Pavel Černovský.