Architekti spolu s dalšími odborníky a aktivisty v Praze vedou spor s Ministerstvem pro místní rozvoj o Pražské stavební předpisy (PSP). Pro běžného občana na první pohled nezajímavá kauza zrušených „Péespéček“ však není jen banální byrokratickou roztržkou komplikující výstavbu ve městě. Je důkazem odporu části politického spektra vůči jakékoliv snaze zbavit Prahu funkce „dojné krávy“ několika vyvolených.
Socialismus a laissez-faire na jedné lodi
Stále udivuje, jak úzce souvisí divoká jízda Prahy po dráze neřízeného kapitalistického vývoje s odkazem bývalého režimu. Tak například za neúměrné množství reklamních ploch, nedostatek kvalitní architektury, nevzhledný veřejný prostor nebo řídkou sídelní kaši na periferii vděčíme nejen nekompetentnosti polistopadových politiků a úředníků, korupci a klientelismu, ale také zastaralým stavebním předpisům. Ty se v české metropoli v nepříliš pozměněné podobě používají už od dob socialismu, kdy se v zásadě nestavělo nic jiného než paneláková sídliště.
V Praze nyní pro regulaci výstavby platí celostátní nařízení, která se nevypořádávají s mnohými specifiky metropole. To může nejen značně zkomplikovat výstavbu, ale také významně ohrozit městské prostředí.
Ačkoliv má Praha ze zákona možnost si pořizovat vlastní Obecné technické požadavky na výstavbu (OTP), dokument, který by městský prostor řešil koncepčně a s cílem vytvářet kvalitní městské prostředí, se předchozím politickým garniturám nehodil do krámu. Neoliberálnímu „laissez-faire“ přístupu k rozvoji Prahy se lépe dařilo bez „hloupých“ nařízení, která by mohla developery a podnikatele obtěžovat například omezováním množství reklamních ploch či výstavby na zelené louce, anebo, nedej bože, nakazováním stromořadí v ulicích, důslednými výškovými regulacemi a podobně.
Neúspěšný pokus o reformu
Nejdál se proto zpracování novelizace OTP pro Prahu dostalo teprve až pod vedením minulého starosty Tomáše Hudečka, kdy byl přípravou Pražských stavebních předpisů pověřen architekt a urbanista Pavel Hnilička. Jak Hnilička píše v článku, který poté, co jej Lidové noviny odmítly otisknout, poskytl redakci A2larmu, jím zpracovaný předpis měl chránit volnou krajinu a parky, podporovat „soudobé kvalitní bydlení“ a činit ulice živými, bezpečnými a příjemnými. Předpis obsahoval „nová ustanovení o uliční čáře, stavební čáře, výškové regulaci, pravidla pro stromořadí a mnoho dalších instrumentů pro plánování města západního formátu“. Nechybělo ani „pravidlo omezující reklamu na maximálně čtyři metry čtvereční v památkových rezervacích a zónách a nové pravidlo proti velkoplošným billboardům v zastavitelném území“.
Dokument zpracovaný Hniličkou jistě není dokonalý, nelze mu však upřít potenciál přiblížit Prahu standardům metropolí západního formátu. Ke sporným bodům patří zejména problematický vztah k územně plánovací dokumentaci, k vyhláškám týkajícím se osvětlení či odstupu budov nebo také přílišné nahrávání vznikajícímu Metropolitnímu plánu, který je sám o sobě v mnoha ohledech problematický. I z těchto důvodů byly PSP zhusta připomínkovány Ministerstvem pro místní rozvoj. I přes tyto připomínky začaly předpisy od 1. října 2014 oficiálně platit, přičemž příslušné problémové části měly být upravovány postupně. Jenže Hudečka mezitím vystřídalo nové vedení Prahy a po volbách nově ustanovená Rada hlavního města Prahy se po vzoru Ministerstva pro místní rozvoj rozhodla dokument potopit. Stalo se tak navzdory úsilí nově jmenovaného radního pro územní rozvoj Matěje Stropnického. Ten jako jediný pochopil, že práci politických předchůdců na magistrátu není vždy nutné za každou cenu pošlapat, zejména jedná-li se o práci veskrze chvályhodnou a pozitivní. Jeho návrh udržet PSP v platnosti přijetím architekty připravené technické novely ale Rada odmítla a Ministerstvo pro místní rozvoj tak mohlo platnost PSP zcela zrušit, k čemuž také v pátek 17. ledna došlo, a to za použití v podstatě banálního argumentu, kterým je chybějící notifikace předpisů Evropskou komisí. Podle Hniličky v Evropě existuje jen jediné město s notifikací podobného předpisu, a tím je Madrid.
V Praze tím pádem nyní pro regulaci výstavby platí celostátní nařízení, která se nevypořádávají s mnohými specifiky metropole. To může nejen značně zkomplikovat výstavbu, ale také významně ohrozit městské prostředí. Co tento stav pro Prahu znamená a co by se v dané situaci mělo dělat, mají zjistit analýzy, které za tímto účelem nechal zpracovat Stropnický.
Dojná kráva vyvolených
Architektu Hniličkovi a celému Hudečkovu přípravnému týmu je nyní vyčítáno, že se s připomínkami Ministerstva pro místní rozvoj ke sporným bodům v dokumentu nestihli včas vypořádat. Problém je v tom, že v boji o PSP ve skutečnosti nejde jen o pár ustanovení, notifikaci nebo o prvoplánovou zášť vůči Hudečkově agendě. Daleko větší roli v celém sporu hraje billboardová lobby, která se cítí být předpisy ohrožena. Sám Hnilička ve svém článku pro Lidové noviny popisuje průběh prosincového jednání Rady hlavního města Prahy, na němž se osud PSP projednával a na něž byl pozván jako host, takto: „Byl jsem až v šoku, jak ostře proti návrhu vystoupil zastupitel Karel Březina. Odpor zastupitele Jana Slezáka jsem již poznal, přesto byl v této situaci velmi vyhrocený. Oba byli sice také jen hosté, ale se zásadním politickým vlivem. Návrh technické novely nebyl přijat. Je pozoruhodné, že když jsem před jednáním poslal na radnici připravený návrh, hned druhý den přišel všem radním dopis od pana Fuxy z Bigboardu, ve kterém detailně rozebírá, v čem je náš návrh špatně a proč jej radní nemají přijímat. Nejspíš se polekal, že bychom problém mohli vyřešit a regulace venkovní reklamy by platila i nadále. Rada mu však sama vyšla vstříc.“
I přes ocenění snahy Trojkoalice poměry zlepšit Hnilička v článku dále pokračuje v kritice současných poměrů na pražském magistrátu odsouzením prosincového odvolání ředitele Institutu pro plánování a rozvoj hl. m. Prahy (IPR) Tomáše Ctibora. Jeho angažmá bylo vyčítáno hlavně to, že byl do funkce obsazen bez výběrového řízení. Hnilička si přesto práce a zásluh Ctibora při transformaci IPR v „mezinárodně respektovanou instituci plnou nadšených lidí ochotných pracovat pro město“ váží a jeho odstranění ze scény považuje za varovné. Dle jeho slov se „nebezpečně přibližují staré pořádky z doby opoziční smlouvy, kdy bylo plánování města dojnou krávou vybraných jedinců právě pro nepřehlednou manipulaci s pozemky“. Rozhodnutí Rady hlavního města Prahy o nepřijetí technické novely v závěru článku označuje za jednu z nejhorších variant: nový předpis úplně odstaví, a nepřipouští ani možnost nechat po úpravě příslušných částí dál platit předpisy dosavadní.
Berme to jako výstrahu. I když nemusíme stoprocentně souhlasit se vším, co se na magistrátu a nebo v IPR udělalo pod Hudečkovým vedením, postupy nového vedení Prahy silně zapáchají praktikami ODS, o kterých jsme si mysleli, že už spolu s odchodem Pavla Béma skončily na pohřebišti pražských dějin. Teď je ale jasné, že boj občanů se zájmy soukromého kapitálu zdaleka nekončí.
Autorka je sociální geografka.