Po atentátu na Charlie Hebdo krajně nepopulární političtí hlavouni ve Francii (François Hollande se v listopadu „honosil“ dvanáctiprocentní podporou) vytáhli kartu „jednoty národa“. A jako kompars si k tomu sehnali tři a půl milionu – teroristickým útokem autenticky šokovaných – Francouzů. A také desítky politiků, většinou evropských. Takové štěstí už politická eurotřída dávno nezažila a bohdá nezažije. Její příslušníci však v neděli 11. ledna raději nekráčeli v čele zástupů, jak předstírala jejich společná „třídní fotografie“. Kdyby totiž mezi ně zezadu hodila al-Kajdá (nebo jiná skupina) bombu, byla by to – jak každý musí uznat – tragédie, z níž by se lidstvo už nikdy nevzpamatovalo.
Každá válka proměňuje situaci v týlu, způsob života i charakter politických bojů v zázemí. Hází dosavadní priority s lehkým srdcem do škarpy dějin, odsouvá sociální otázku na druhou kolej nebo ji transformuje na rasismus.
V takových pohnutých chvílích, v nichž (skoro) všichni jsou Charlie (mnozí studenti ve školách na předměstích odmítli za zavražděné redaktory držet minutu ticha), se vždycky navrství spousta ušlechtilých řečí. Jen co eurolídři domluvili na adresu Řeků a Španělů, že se na výsledky jejich příštích voleb můžou klidně vykašlat, rozřečnili se o svobodě. Zatímco se po celé Francii vyhrožovalo muslimům, střílelo na průčelí mešit (čerstvě pomalovaných nacistickými symboly) a Velký muftí se divil, proč pařížská svatyně nemá zvláštní ochranu (navzdory tisícům vojáků v ulicích), ujišťoval exministr vnitra a nynější premiér Manuel Valls (tvrdý repatriant imigrantů a likvidátor romských táborů), že muslimové coby řádní spoluobčané jsou pod jeho ochranou.
Teflonové hodnoty
Zatímco se Valls dušoval, že americký Patriot Act nechce, ve zrychlených „protiteroristických“ řízeních byli odsouzeni čtyři nezletilí Francouzi za „podporu terorismu“ – za pubertální poznámky na Facebooku a Twitteru. A nejméně pět desítek dalších lidí, kterým se vysmekl jazyk a na chvíli běžel kaluž nekaluž; například řidič, jenž na výzvu dvou policistů odmítl přeparkovat, řka: „Doufám, že jste teď na řadě!“ Nejsem si zcela jist, zda už „nebručí“ nějaký hostinský za to, že na obraz císaře pána sraly mouchy.
Jádro Vallsových výroků lze najít snadno: Francie je ve válce „proti terorismu, proti džihádismu, proti radikálnímu islámu“, prohlásil 8. ledna. Právě v den, kdy deník Le Monde na titulní stranu vysázel titulek „Francouzské 11. září“. Jede se podle scénáře George Bushe juniora a jeho „války proti terorismu“. Na jejím počátku jsme byli „všichni Newyorčané“ a rovněž se vedlo mnoho velkohubých řečí o dobrých muslimech, které máme rádi jako spoluobčany.
Záhy však tyto postuláty organicky vpluly do hlavního proudu prachobyčejného islamofobního rasismu, v němž sehrál mimořádně aktivní roli Stát Izrael. Co na tom, že Bushovy války proti Afghánistánu (2001) a Iráku (2003), Sarkozyho válka proti Libyi (2011) a izraelské válečné zločiny v Gaze (2008–2009, 2014) skončily katastrofou či aspoň ztrátou tváře významných elit a poklesem jejich vlivu na veřejné mínění? Co na tom, že tyto války a zločiny pomohly vzedmout novou, nesmírně militantní vlnu islámského fundamentalismu na Středním východě, na Sahaře i v africkém Sahelu a ovšem také v samotné Evropě? Co na tom, že klukům z pařížských banlieues, „nebezpečných čtvrtí“ (tak jim říká policie už léta), klukům, kteří ve vlně nepokojů 2005 zapalovali skoro výhradně jen auta, se dostalo mimovolného „školení“ na vyšší úrovni? Dostali ho i s obrázky z Guantánama, z Abú Ghrajbu, ze „zdronovaného“ Afghánistánu, z Fallúdži nebo z Gazy, které v evropské kulturní paměti znovu oprášily španělskou Guerniku. „Naše hodnoty“ jsou, jak známo, nezničitelné, teflonové. A vydrží přece i to, jestliže je v praxi z gruntu popřeme.
Jádro pudla
Válka se vede většinou s vnějším nepřítelem. A François Hollande nenechal nikoho na pochybách, že tomu tak má být i nadále; 14. ledna, přesně týden po masakru v Charlie Hebdo, se náhle objevil na palubě letadlové lodi Charles de Gaulle. „V případě potřeby můžeme provést zásah v Iráku s ještě větší intenzitou a efektivitou,“ řekl a hned zdůraznil, že loď bude „pracovat v úzké součinnosti s pozemními jednotkami“. V takové situaci je „jednota národa“ k nezaplacení. Jsou před námi – nedá se nic dělat – další války, další Guantanáma, Abú Ghrajby, Fallúdže, Gazy a Guerniky. A další bezděčná „školení“ evropských deprivantů. Těch, kteří dokonce naposledy nabyli dojmu, že lze vražedným aktem zvednout pokleslou kulturu, prolomit vlastní vyloučenost násilnou likvidací humoru, jenž byl ještě horší než antisemitské karikatury listu Libre parol (Svobodné slovo) v době Dreyfussovy aféry. Proč by si to nemysleli, když jsou „mluvící hlavy“ západního světa vážně přesvědčeny, že celé deprivované regiony zeměkoule vyvedou z tmářství bombardováním? Najděte alespoň dva rozdíly.
Samozřejmě, že válka – každá válka – proměňuje situaci v týlu, způsob života i charakter politických bojů v zázemí. Hází dosavadní priority s lehkým srdcem do škarpy dějin, odsouvá sociální otázku na druhou kolej nebo ji transformuje na rasismus. Zakrývá neschopnost elit řídit normální chod systému, který se stále ještě nevyhrabal z poslední velké krize. Ve čtvrtečním vydání listu Libération – novin, které pro zmasakrované Charlie Hebdo vyklidily celé jedno patro své budovy – pojmenoval spisovatel a režisér Xabi Molia jádro pudla, tedy to, oč tu běží: „Ve jménu probíhající války demokracie rychle opouštějí principy, na nichž jsou založeny. Umožňují výjimečné stavy, podporují inkvizici a omlouvají chyby v cílech. ‚Tohle je válka, pochopte‘.“ Starý a chytrý – ale vůbec ne moudrý – trik.
Autor je politický komentátor.