V písni německé popové zpěvačky Helene Fischerové Fehlerfrei (Bez chyby) se zpívá: „S životem předem nalinkovaným, stále v jednom kole, přesto však dokonale stylová. Tak si často připadám. Znovu a znovu zaskočená a plná zábran, v kleštích času, bez ladu a skladu sama se sebou. Chci si dokázat, že na to mám, a riskuji tak, že se v plné rychlosti rozbiju o zeď. Jsem hotová katastrofa.“
Tato píseň přesně odráží duševní rozpoložení mnoha lidí. Mnozí jsou dnes sužováni rozličnými obavami: strachem, že selžou, strachem, že neuspějí, strachem, že nedokážou držet krok s ostatními, strachem, že se dopustí chyby nebo že učiní špatné rozhodnutí. Už dlouho žijeme ve společnosti strachu.
Imaginární nepřítel přináší úlevu
Mnozí mají strach, že nebudou s to dostát cílům, které si předsevzali. Žijí tak v neustálém konfliktu se sebou samými. Za své selhání obviňují jen sami sebe. Pociťují stud nad svou vlastní nedostatečností. Tento strach není strachem z hrozivého druhého, strachem z nepřítele či cizince, nýbrž strachem o sebe.
V textu Proč dnes už není žádná revoluce možná, který byl nedávno uveřejněn na tomto místě, poukazuji na skutečnost, že se dnes třídní boj mění ve vnitřní boj se sebou samým. Ten, kdo neuspěje, obviňuje sám sebe a pociťuje za své selhání stud. Člověk problematizuje sebe, a nikoli společnost, ačkoli vinu na jeho selhání nese v posledku politika.
Skutečnost, že v Sasku žádní muslimové nejsou, je přesně tím důvodem, proč se zde z islámu může stát strašák, kolem něhož se mohou srocovat lidé nejrůznějších politických orientací.
Z jedinců, kteří obviňují sami sebe a stydí se za své selhání, nelze vytvořit masu protestujících, kteří by zpochybňovali společnost, obviňovali systém. Druhý pojímaný jako nepřítel nicméně přináší úlevu dokonce i neoliberálnímu subjektu výkonnosti, jenž nosí svého nepřítele sám v sobě a vede válku sám se sebou.
Současný subjekt výkonnosti se nevyčerpává v konfliktu s vnějším nepřítelem, ale v zápolení se sebou samým. Konstrukce druhého jakožto nepřítele umožňuje přenést tento vnitřní konflikt mimo jeho já, a přináší tak jeho psychice úlevu. Proto se všude opětovně vzmáhá touha po nepříteli.
Paralyzující strach, že nebudu schopen s ostatními držet krok nebo že se dostanu mimo hru, můžu ze sebe setřást tím, že si vytvořím imaginárního nepřítele. Hnutí Evropských vlastenců proti islamizaci Západu (Pegida) otevírá takový imaginární prostor, v němž je strach, jejž pociťuje každý sám o sebe nebo ze sebe, přenesen do vnější reality a obsazen jiným objektem, v tomto případě islámem.
Externalizovaný strach ulevuje duši. Objekt strachu lze opět pojmenovat a bojovat s ním, i když je pouhou představou. Prostřednictvím imaginárního nepřítele lidé opětovně nacházejí cestu do systému. Skrze imaginární představy se opětovně stávají součástí systému, z něhož se cítí být vypuzováni. Vyloučení imaginárního nepřítele je zbavuje pocitu, že se ocitli mimo hru. Navozuje v nich pocit, že jsou opět její integrální součástí.
Účastníci protestů jsou nápadní tím, že pochodují beze slova. Neformulují žádné teze, nevznášejí žádné konkrétní požadavky, zdráhají se mluvit. Důvod je nasnadě. Nechtějí se nechat vypudit ze svého imaginárního prostoru.
Odsuzovat rasismus nestačí
Zde nám nepomůže pokoušet se vrátit je do reality a argumentovat tím, že v Drážďanech skoro žádní muslimové nejsou, a že zde tak sotva můžeme mluvit o islamizaci. Uzavírají se před realitou, aby si tak uchránili svůj imaginární prostor, jenž jim dává pocit svobody. Budou se proto agresivně bránit jakýmkoliv pokusům přivést je zpátky do reality. Setkáváme se zde s fenoménem popření, s nímž by si mohla poradit snad jenom psychoanalýza.
Protestující externalizují svůj strach tím, že jej odvozují z imaginárního nepřítele. Opětovně zde máme co do činění s logikou obětního beránka. Dříve jím byli Židé, nyní jsou to muslimové. Dějiny se opakují. Politici bezmocně přihlížejí a spokojují se s povšechnými diagnózami, případně podněcují strach ve snaze získat politický kapitál.
Vlastně by měli být rádi, že se hněv protestujících neobrací proti nim, ale proti imaginárnímu nepříteli. Lidé se uchylují k imaginárním představám, aby získali pocit, že jsou zase součástí společnosti.
Když Angela Merkelová brojí proti „rozdmýchávání nenávisti“ vůči přistěhovalcům, nepochopila vůbec nic. Skutečným problémem není nepřátelství vůči cizincům, nýbrž vzrůstající nejistota a strach mezi obyvatelstvem. Zneklidnění vyvolává také vymizení důvěry ze společnosti. Mnozí přitom mají pocit, že do ní už dávno nepatří.
Když se člověk nepokusí čelit obavám politickými prostředky, ty si prorazí cestu skrze imaginární sféru. A právě v této imaginární sféře se tak daří nenávisti k cizincům. Pegida je v první řadě selháním politiky. Když tedy Angela Merkelová varuje jen před nenávistí k cizincům, tak tuto skutečnost zastírá.
Krize identity
Skutečnost, že v Sasku žádní muslimové nejsou, je přesně tím důvodem, proč se zde z islámu může stát strašák, kolem něhož se mohou srocovat lidé nejrůznějších politických orientací. V západní části Berlína by to nejspíš nebylo možné, protože zde jsou muslimové realitou, z níž žádná skutečná hrozba nevychází. Kde není žádná realita, tam se daří imaginárním představám.
Imaginární nepřítel na nás působí terapeuticky. Negace nepřítele pomáhá lidem, kteří se ocitli mimo hru, k opětovnému nabytí pocitu přináležitosti. Imaginární nepřítel je přivádí zpět k existenci. Prostřednictvím imaginárního nepřítele se vrací do společnosti. Pomáhá jim vyjádřit se, projevit se, znovu získat pocit, že jsou na světě. Kdybychom jim odebrali tento imaginární prostor, tohoto imaginárního nepřítele, dopadli by na dlažbu neúprosné reality a opětovně propadli svým chronickým obavám nebo pocitu, že jsou mimo hru.
Imaginárního nepřítele doplňuje slogan protestujících: „My jsme lid.“ Lid je stejně jako islám obyvatelem imaginárního prostoru. Jedinců, kteří se cítí být znejistěni, lidí, kteří mají pocit, že již nikam nepatří, se zmocňuje krize identity. Dovolávají se lidu jakožto instance zakládající jejich identitu. A rovněž konstrukt nepřítele je oporou identity.
To si uvědomoval už právní filosof Carl Schmitt: „Nepřítel je naše vlastní zhmotněná otázka. Právě proto se s ním musím střetnout v boji, abych získal svůj vlastní rozměr, vlastní mez, vlastní podobu.“ Problém spočívá v tom, že v tomto případě sídlí nepřítel v našich představách. Z tohoto důvodu se s ním nemůžeme „střetnout v boji“. Od imaginárního nepřítele se nelze dopracovat k vlastní podobě, k vlastní identitě.
Revolta proti strašákům
Imaginární nepřítel vytěsňuje dimenzi reálna, v níž jedině mohou být rozpoznány, pojmenovány a řešeny skutečné problémy. Oproti tomu v imaginárním prostoru žádné opravdové problémy řešit nelze. Pokud by se ale lidé znovu ocitli mimo imaginární prostor, začaly by je opět sužovat nejrozmanitější obavy. Tady jim nepomůže ani lid, neboť jeho působnost se omezuje jen na imaginární doménu.
Lidé nejsou sužování nejrozličnějšími obavami a necítí se být znejistěni jen v Drážďanech. V západním Německu však není tak snadné učinit z islámu imaginárního nepřítele, protože realita mluví až příliš jasně proti – muslimové tam žijí. Kdyby se však i tam podařilo vybudovat nějaký imaginární prostor, možná by se také daly zmobilizovat masy protestujících. Je tedy přece jen snad revoluce ještě možná? Podle všeho už jen ve své pokřivené podobě zástupů, které pochodují imaginárním prostorem vstříc tomu či onomu strašáku.
Autor je německy píšící filosof korejského původu.
Z německého originálu Sehnsucht nach dem Feind, publikovaného v listu Süddeutsche Zeitung, přeložil Radovan Baroš. Publikováno se souhlasem autora, redakčně upraveno. Nakladatelství Rybka Publisher aktuálně připravuje vydání výboru českých překladů autorova díla.