Když posloucháme vyjádření vrcholných českých islamofobů a potenciálních křižáků „židovsko-křesťanské civilizace“ na adresu islámského světa, překvapí nás především jejich generalizace. Přímo v Koránu a muslimské víře je podle nich zakořeněna agresivní, válečná povaha všech muslimů. Používají podobného triku jako Clint Eastwood ve svém nejnovějším snímku Americký snajpr. Ten vyobrazuje Iráčany jako nelidskou hordu, kterou by bylo nejlépe zcela sprovodit ze světa. Nepátrá po kořenech a motivacích iráckého odboje, neproblematizuje americkou intervenci. Iráčané a v následné zkratce pak muslimové obecně jsou pro něj lidmi, kteří bezdůvodně útočí na dobrý a spravedlivý Západ, a tak nezbývá než je střílet jako na běžícím páse. Jednu motivaci však v očích xenofobních „expertů“ přece jen mají: fanatickou víru v učení proroka Mohameda.
Je potřeba si uvědomit, že prvky „západní kultury“, proti nimž islamisté bojují, jsou z velké části civilizačními výdobytky, které v minulosti vybojovala progresivní levice.
Analytici se shodují na tom, že krátce před útokem na newyorské Světové obchodní centrum bylo radikálně islamistické hnutí na ústupu. Tehdejší al-Káida byl malou, ale dobře financovanou skupinou, jejíž vliv na arabskou společnost byl minimální, a prim hrála v nejhorším případě ultrakonzervativní náboženská hnutí typu Tálibán. Většina arabského světa americkou intervenci v Afghánistánu víceméně přijala, přestože má region s politickým vměšováním západních mocností špatné zkušenosti z doby kolonialismu. Vážné problémy přicházejí až s americkou vojenskou intervencí v Iráku. Saddámův Irák rozhodně nebyl líhní islámského terorismu, jak se nás Bushova administrativa snažila přesvědčit, a eskapáda s údajnými skladišti chemických zbraní je všem dobře známá. Někdy v roce 2005 se ovšem těžiště operací islamistických skupin opravdu do Iráku přesouvá. Zahajují zde totiž protiútok proti okupačním (americkým) vojskům.
Přestaňte nás ponižovat
Když si přečteme vyšetřovací protokoly Chérifa Kouachiho, útočníka na redakci Charlie Hebdo, z roku 2005, kdy byl těsně před svým odjezdem do Iráku zadržen, některá jeho vyjádření nás zarazí. „Když Američané zaútočili na Irák, aby svrhli Saddáma, myslel jsem si, že je to v pořádku, protože udělal spoustu špatných věcí.“ Přidat se k fundamentalistům se rozhodl až poté, co viděl, jak američtí vojáci Iráčany ponižují. Ještě v roce 2003 si budoucí terorista Kouachi nepřipouštěl, že by na americké intervenci v Iráku mohlo být něco špatně.
Zkrátka a dobře, islamistický radikalismus má své kořeny jak v ultrakonzervativní mutaci islámu, tzv. wahhábismu, tak i ve způsobu, jakým byly vojenské intervence západních vojsk v arabském světě vedeny. Pro Spojené státy a Británii – a před tím i pro Sovětský svaz – bylo vše jednoduché: je potřeba svrhnout ultrakonzervativní síly v Afghánistánu a nastolit moderní společnost. V prvním případě liberální demokracii, ve druhém socialismus. Jenomže afghánské ženy a muži nejevili příliš velký zájem o konceptuální umění – které jim bylo po roce 2001 evropským nevládkami tlačeno do hlav – ani o beztřídní společnost, kterou zde chtěli zavést Sověti.
Ve svém nejnovějším dokumentu Bitter Lake (Hořké jezero) pro britskou BBC se snaží filmař Adam Curtis ukázat, že jednání amerických a britských jednotek v Afghánistánu vycházelo z velkého zjednodušení tamější situace. V praxi se toto zjednodušení projevovalo tak, že velení považovalo každou opoziční sílu za Tálibán, čehož zneužívaly afghánské zájmové skupiny. „Afghánci pochopili, jak vnímáme tyto konflikty my, a využívali toho ve svůj prospěch. Přišli za námi a říkali: ,Támhleti lidi jsou Tálibánci.‘ A my jsme hned běželi a šli se s nimi vypořádat. Ve skutečnosti jsme je ale zbavili jejich lokálních nepřátel a vytvořili nové nepřátele sobě,“ říká ve snímku kapitán britské armády Mike Martin.
Tato imperialistická arogance jen posílila reakční síly v regionu a ultrakonzervatismus mohl vzkvétat. Levicoví komentátoři v čele s americkým novinářem Glennem Greenwaldem (Salon, Guardian) však dělají ve vztahu k radikálnímu islamismu jinou chybu. Snaží se tyto tendence vnímat pouze jako postkoloniální reakce na imperialistickou politiku Spojených států. Je jim jedno, že se nepřímo (a často i přímo) zastávají islámských radikálů, kteří tyranizují muslimy, křesťany a ostatní etnické skupiny v zemích jako Nigérie, Sýrie, Irák, Afghánistán nebo Pákistán. Protože se tyto skupiny snaží odporovat nekalým americkým úmyslům, stávají se spojenci v boji proti CIA a administrativě Bílého domu.
Tito novináři a blogeři tak schvalují zcela reakční politiku, která má za cíl očistit to které území od „západní“ kultury. V praxi to znamená návrat rigidního patriarchálního modelu, popírání práv žen na vzdělání a obnovení právního řádu, který obyvatele navrací o nějakých čtrnáct století zpět do období islámského chalifátu. Ony publicisty k tomu nejspíš dovedla pokrytecká rétorika zahraniční politiky zemí euroatlantického bloku, v níž se pojmy jako „lidská práva“, „demokracie“, „občanská společnost“ či „válka s terorem“ rozhodně nešetří. Tyto pojmy však většinou slouží jen jako zástěrka k ospravedlnění válečných konfliktů, které nemají žádnou strategii, natož aby byly podloženy pochopením, jak napadená země vůbec funguje, jakou má společenskou hierarchii, náboženský a politický systém a jaká je její aktuální politická situace. Je potřeba si ovšem uvědomit, že ony prvky „západní kultury“, proti nimž islamisté bojují, jsou z velké části civilizačními výdobytky, které v minulosti vybojovala progresivní levice.
Saúdové jsou problém, ne řešení
Ač je určitě potřebné a důležité na pokrytectví západního světa poukazovat, nemůže nám sloužit k obhajobě pokrytectví jiných. Základem levicového antiimperialistického tažení je jakási moderní podoba marxistického práva na sebeurčení národů. Ve zkratce řečeno, organizace typu Boko Haram, Islámský stát a al-Šabáb jsou vnímány jako autentické skupiny občanského ozbrojeného odboje. Ačkoli radikálové vnitřních politických sporů důmyslně využívají, všechny nitky těchto rozptýlených teroristických skupin vedou do Saúdské Arábie. Není tedy úplně scestné hovořit o saúdském imperialismu, který se šíří arabským světem a pomalu zasahuje i severní a střední Afriku.
Minulý týden jsme slyšeli Miloše Zemana, jak hovoří o Saúdské Arábii jako o umírněné muslimské zemi a vzdává hold nedávno zemřelému saúdskému králi Abdalláhovi. Také Spojené státy považují Saúdy za spojence, přestože naprostá většina teroristů z 11. září pocházela právě odtud, přestože Saúdové podporovali finančně i materiálně radikály v Afghánistánu, přestože jsou jejich vazby na extremistické skupiny po celém světě neoddiskutovatelné. Za nepochopitelnou aliancí Západu a Saúdské Arábie musíme hledat peníze a nerostné suroviny. Toto spojenectví se datuje od památného setkání prezidenta Roosevelta se saúdským králem Abd al-Azízem na Velkém hořkém jezeře v únoru 1945. Od té doby proudí do Spojených států a Velké Británie saúdská ropa a druhým směrem zase masivní vojenské zakázky.
Byť se saúdská honorace snaží svůj podíl na financování teroristických organizací popírat, je napojená na vlivné osobnosti radikálně islamistických kruhů, které financují neziskové organizace (Nadace al-Haramajn, Světové sdružení muslimské mládeže atd.), které prokazatelně vyvážejí myšlenky wahhábismu za hranice země, snaží se zde rozšiřovat své fundamentální učení. Za vzestupem islámského terorismu tedy hledejme americké, ale i saúdské velmocenské ambice.
Vraťme se na závěr ještě k sílícímu protiislámskému hnutí v Evropě. Ačkoli se jeho příslušníci snaží veřejnost přesvědčit, že usilují o obranu Evropy před hrozbou radikálního islámu, dosazují za tyto marginální extremistické skupiny muslimy jako celek. Pokud totiž osekáme fundamentalismus od jeho historických, ideologických a sociálních příčin, musí se nám celá muslimská kultura jevit jako nepochopitelně agresivní a usilující o celosvětovou dominanci. V diskusi s těmito lidmi je pak marné upozorňovat na fakt, že Kurdové, kteří se v Sýrii a Iráku jako jedni z mála postavili Islámskému státu, jsou ve své většině také muslimové. Jiní muslimové jsou v Nigérii, Iráku, Sýrii i Afghánistánu bez milosti fundamentalisty vražděni jakožto bezvěrci. Ostatně právě včera Islámský stát zveřejnil video, v němž jeho příslušníci zaživa upalují jordánského pilota (ano, další muslim), který byl před měsícem sestřelen nad syrským městem Rakka. Právě tito lidé potřebují naši pomoc, žádají o politické azyly, které by jim umožnily utéct před běsněním radikálů v jejich zemích. Právě o tyto „bezvěrce“, „odpadlíky od víry“ a „heretiky“ by se koalice v boji proti teroru měla opřít. Nehledejme pomoc u „umírněných“ Saúdů, kteří do velké míry současnou situaci zapříčinili, ale pomozme těm, jejichž životy jsou v ohrožení.
Autor je redaktor A2larmu.