Osmého února 2014 se konala v družstevní kavárně ROH na pražském Žižkově beseda s europoslancem a sociologem Janem Kellerem o Transatlantickém obchodním a investičním partnerství (TTIP), tj. právě projednávané smlouvě mezi Spojenými státy a Evropskou unií o bezcelním obchodu. TTIP v Evropě rozvířilo velkou diskusi, má své příznivce i odpůrce a kritiky, kteří jsou značně hlasití a poukazují na celou řadu problémů. Protože jsou vyjednávání i znění smlouvy tajná a na veřejnost zatím proniklo jen málo informací, lze o skutečném dopadu smlouvy jen spekulovat. Její dokončení a podepsání je přitom jednou ze současných priorit EU. S Janem Kellerem jsme hovořili nejen o této dohodě, ale také o řadě souvisejících otázek.
TTIP má svůj předobraz v jiné smlouvě – Severoamerické dohodě o volném obchodu (NAFTA), uzavřené mezi USA, Kanadou a Mexikem v roce 1993. Ta byla zakládána na podobných principech a s TTIP sdílí i některé cíle, jako jsou například zvyšování pracovních míst a růst životní úrovně. Jenže dnes již víme, že NAFTA způsobila ztrátu několika milionů pracovních míst, dlouhodobou stagnaci a nerovnosti. Zcela třeba zničila mexickou produkci kukuřice a nahradila ji levnější, geneticky modifikovanou kukuřicí z USA. Lze z této situace vydedukovat směřování a dopad TTIP na EU a USA?
Existují analýzy, které poukazují na to, že ani po dvaceti letech fungování NAFTA nebyly splněny žádné ze slibů z doby, kdy byla smlouva uvedena v platnost. Nevzrostla životní úroveň domácností v Mexiku a spíše klesla životní úroveň domácností ve Spojených státech. Samozřejmě nadaný ekonom obhajující NAFTA by řekl, že kdyby tato smlouva nebyla, bylo by to ještě horší. Tvrdil by, že bez ní bychom přišli o dalších půl milionu pracovních míst, které jsme vlastně zachránili. To je univerzální argument, který se dá použít vždycky.
Na smlouvu TTIP lze pohlížet v druhém plánu i jako na upevňování vztahů s USA. Tato smlouva však poněkud odvádí pozornost od tématu, o němž se mluví podstatně méně: od sankcí, které uvalila EU na Rusko, tedy – minimálně z geografického hlediska – na našeho přirozenějšího partnera, než je USA. Sankce mají navíc značně negativní dopad i na členské státy EU…
Tato situace je hodně absurdní. Na jedné straně se usiluje o bezcelní obchod se Spojenými státy, na druhé jsou tu sankce proti Rusku. V době, kdy Evropa uvalila sankce na ruské zboží, navíc obchod mezi Spojenými státy a Ruskem vzrostl. Je to typická situace: když se dva perou, třetí se směje. Často se mluví v Evropském parlamentu o tom, že to postihuje evropské zemědělce, hlavně z Polska, Rumunska a jihoevropských zemí, a o tom, že by měl někdo jejich ztráty zaplatit. Ale zatím se o tom jen hovoří a nikdo se nemá k tomu, aby tyto ztráty skutečně refundoval.
Mají sankce zamýšlený dopad? Myslíte si, že jsou jejich původci spokojeni s průběhem a důsledkem sankcí?
Na jednu stranu se říká, že sankce pro Rusko mají být platné dále, protože jsou velice účinné, a na druhé se hovoří o tom, že je třeba začít Ukrajině dodávat zbraně. Z toho druhého tvrzení je jasné, že ty sankce vůbec účinné nejsou. To, že se docílí nějakého poškození ruské ekonomiky, přece vůbec neznamená, že se změní politika ruské vlády. Je spíše logické, že se Rusko naopak zatvrdí a nebude chtít na nic přistoupit. Proto se domnívám, že sankce proti Rusku jsou zcela kontraproduktivní. Říká se, že tato krize nemá válečné řešení, zároveň se ale prosazují sankce, které vedou Rusko k tvrdšímu postoji, a ještě k tomu se volá po dodávání zbraní Ukrajině. V tom vidím naprostý rozpor.
Vraťme se ale k TTIP. Říká se, že jejím důsledkem může být snížení kvality potravin a zavádění GMO (geneticky modifikovaných organismů). Jaký je postoj EU ke GMO?
Všeobecně se tvrdí, že GMO je nepřijatelné, jenomže zhruba před dvěma nebo třemi týdny se přijímala rezoluce v Evropském parlamentu, která se týkala GMO a byla velice složitá, takže člověk byl skutečně na rozpacích, jak hlasovat. Protože ona na jedné straně říkala, že je třeba GMO odmítnout, což je pozitivní, ale na druhé straně prosazovala, že se to odmítnutí nemá týkat celé Evropské unie, ale že mají GMO odmítat jednotlivé státy, čímž se vytvořila skulina pro země, které je z nejrůznějších důvodů odmítnout nechtějí. Je to složitá situace. Kdybychom to přikázali celé Evropě, tak euroskeptici začnou vyvádět, že jim něco nařizujeme. Pokud se tak však nestane, vždy se najdou státy a vlády, které prosadí opak. A v Bruselu se pak bude říkat: tam GMO může být, tak proč se tomu brání ti další?
Existuje vůbec nějaká relevantní studie, o kterou by se rozhodnutí o zavádění či odmítnutí GMO mohla opřít? Studií od nezávislých organizací je mnoho, nejsou však zohledňovány. V devadesátých letech byl pod vedením významného biochemika Árpáda Pusztaie proveden tříletý výzkum, jehož závěry nevyznívaly pro GMO příznivě. Pusztai experimentoval na myších a zjistil zmenšování mozku a pohlavního ústrojí, rozklad imunitního a zažívacího systému a další problémy. Výsledky studie však nikdo nakonec nebral v potaz. O co se tedy opírají rozhodnutí europoslanců? Víte, jaký má GMO dopad na životní prostředí a konzumenty?
Já se přiznám, že takové studie nemám, ale i když jsem levicový a starý, jsem v podstatě pořád takový mladý konzervativec. Jako ateista nemůžu říct, že to jsou zásahy proti Bohu, ale cosi se ve mně vzpouzí. Jestliže miliony let příroda existovala určitým způsobem, tak si myslím, že je velice riskantní chtít to změnit a během krátké doby naučit přírodu fungovat jinak. Zvláště když víme, že to přírodu chceme učit jen proto, aby si namastily kapsu určité koncerny, které to pak budou prodávat. Takže se mi to zdá být proti přírodě.
Nevíte aspoň, zda se tomu nějaká komise EU věnuje? Zadala si EU vypracování studie na toto téma? Aby poslanci vůbec věděli o čem hlasují, když jde o tak důležitou otázku s potenciálně velice negativními důsledky.
V devadesáti procentech věcí poslanci hlasují o záležitostech, o kterých neví v podstatě nic. Ostatně ani na úrovni národního parlamentu malé země, jakou je Česká republika, nemůže poslanec studovat všechny zákony. Musí se zaměřit na svoji parketu. V mém případě je to nezaměstnanost a sociální problémy. Ujišťuji vás, že to zahrnuje takové tuny materiálu, že kdybych při tom měl ještě zkoumat studie o vlivu GMO, tak bych se z toho naprosto zbláznil.
Kladete důraz na lokální výrobu a spotřebu, jinými slovy na soběstačnost či suverenitu regionu. S tím souvisí i vaše téma zelených pracovních míst. Nejsou právě toto otázky, které by měly být jak na evropské, tak na národní úrovni nadřazeny smlouvám o obchodu typu TTIP, jež přepravou zboží přes půl planety jednak zatěžují životní prostředí, jednak znevýhodňují drobné podnikatele a výrobce?
Myslím si, že to je jeden ze základních problémů současné doby. Firmy dočasně vyrábějí na území určitých zemí, vydírají jejich vlády, požadují čím dál více výhod za to, že se zdrží alespoň jednu nebo několik sezón. I když se zdrží, daně buď neplatí vůbec, protože mají daňové prázdniny, nebo takzvaně repatriují – snaží se platit daně v zemi svého původu. Je nutné dosáhnout toho, aby výroba byla zdaňována v zemi, regionu a pokud možno i lokalitě, kde dotyčná firma působí. Ne vždy to jde, ale v rámci státu by to mělo jít pokaždé. Těžko bude firma Hyundai zdaňovat veškerou svou výrobu ve prospěch vesnice Nošovice. Ale měla by zdaňovat ve prospěch České republiky. Jsem hodně zvědav, co se stane, až jí skončí daňové prázdniny.
Sledujete současné alternativní formy družstevnictví „zdola“, jako je například takzvané KPZ (komunitou podporované zemědělství), založené na krátké distribuční síti, které se vymezují vůči průmyslovému zemědělství a průmyslové výrobě potravin? Jaký na to jako europoslanec máte názor?
Je tomu už asi dvacet let, co Holanďané vydali knížku, ve které se psalo, že potraviny v Holandsku vyrábí dvě procenta obyvatel (už slovo „vyrábí“ zní podivně v souvislosti s potravinami). Dva ze stovky Holanďanů cpou do půdy chemikálie a válcují ji těžkou technikou, aby z ní vytřískali maximum. Osm až deset dalších Holanďanů, kteří jsou bez práce, se na ně přitom dívá z okna. Funguje takto racionální ekonomika? Alternativou by byl přechod k farmaření náročnému na lidskou pracovní sílu. To jsou ty alternativy, o kterých jste mluvil. Já si ale dost dobře nedovedu představit, že by naše společnost, která je už poněkud choulostivá, byla ochotna pracovat na poli. Myslím si, že je pro ni přirozenější dívat se na ty dva lidi, kteří cpou jedy do půdy.
V Bruselu jsem ale v kontaktu s iniciativami a sdruženími, které propagují krátké distribuční kanály a komunitou podporované zemědělství. Myslím si, že jsou to velice důležité iniciativy – i z hlediska pudu sebezáchovy. V případě, že by se totiž ty globalizované toky zboží a potravin z nějakého důvodu, a může jich být celá řada, narušily nebo zhroutily, v konkurenční výhodě budou ti, kteří budou vědět, jak si v místě svého bydliště opatřit potravu. Pokud by se z nějakého důvodu zavřely supermarkety zásobované potravinami z jiných zemí a kontinentů, došlo by nám, jak velkou chybu Česká republika udělala. Z naprosté potravinové soběstačnosti do roku 1989 – byli jsme soběstační na 120 procent a těch 20 procent potravin jsme vyváželi – jsme přešli na soběstačnost 75–80 procent a 20–25 procent musíme dovážet. Potravinovou soběstačnost jsme ztratili ještě před vstupem do Evropské unie v roce 2004. Nemůže za to Brusel, udělali jsme si to sami.