Národní galerie 19. února oficiálně zahájila svůj nový program pod vedením ředitele Jiřího Fajta a šéfkurátora Adama Budaka sérií vernisáží ve Veletržním paláci. Milovníkům současného umění nabídla výstavu Jak je důležité býti v (pohyblivém) obraze kurátorů Adama Budaka, Jana Kratochvila a Piotra Sikory. Výstavou se zároveň otevřel nový prostor přízemní haly Veletržního paláce v architektonické úpravě rakouského tvůrce Josefa Daberniga a vizuálním zpracování britského umělce Liama Gillicka. Expozice senzuálně působivých snímků sofistikovaně nainstalovaných v prostoru představila v první řadě zahraniční tvůrce – portugalskou dvojici Marianu Calo a Francisca Queimadela, americkou umělkyni Rachel Rose, Francouze Aureliena Fromenta a dánskou teoretičku umění Mieke Bal.
Internacionální pel
Nevím, jak tomu je u ostatních výstav (Kokoschka a Praha, Ateliér Sekal, Stanislav Kolíbal: kresba za kresbou) – kvalifikovaně komentovat se odvažuji pouze současné umění –, ale tato jistě finančně náročná a po všech stránkách fundovaně provedená expozice videa, nastavila laťku docela vysoko. Těžko říct, zda bude mít vedení Národní galerie energii a hlavně finance program podobné kvality provozovat i nadále, či zda šlo jen o to na začátek ohromit odbornou obec. Jisté je, že podobnou výstavou současného umění se Národní galerie v rámci vlastní produkce dříve pochlubit nemohla.
Globální provoz současného umění trpí hlubokými problémy. Trápí jej elitářství, kulturní snobismus, zaměnitelnost jednotlivých děl a projektů, estetizace skutečných problémů a korporátní financování.
Vystavená díla jsou vybrána skutečně chytře. Většinou se jedná o práce, jejichž vizuální stránka je velice efektní (například Fromentovo video Pulmo Maria z roku 2010, detailně zobrazující pohyb medúzy), a lze odhadovat, že zaujmou i širší veřejnost, se současným uměním tolik neseznámenou. Jiné snímky nabízejí vedle působivé formy navíc i silný koncept (především asi nejlepší dílo celé výstavy, experimentální film Madame B. od Mieke Bal a Michelle Williams Gamaker na motivy románu Paní Bovaryová). Sympatické je i zařazení českých děl. Roman Štětina vystavuje svou práci spjatou s historií Českého rozhlasu. Daniel Pitín zase ukazuje svůj postprodukční zásah do slavné detektivky Vrah skrývá tvář. České umění jako by se symbolicky zařadilo mezi to světové, což je splněný sen mnoha zdejších kritiků, umělců, kurátorů. Jistě, stalo se tak na domácí půdě, ale za vším stojí kurátoři-cizinci, a to podtrhuje internacionální pel výstavy.
Hvězdy v galerii
Den po vernisáži se konala přednáška již zmíněné teoretičky Mieke Bal, jež shrnovala filozofii celé výstavy, byť ve velice akademickém stylu s mnoha odkazy k poststrukturalistické teorii. Řeč byla o umění, které je politické – alespoň podle Bal – nikoliv svým explicitně vyjádřeným obsahem, ale právě obrazem v pohybu, materiální povahou toho, co ukazuje. Své definice dánská akademička dokládala, mimo jiné, na všech dílech ukázaných na výstavě. To bylo na jedné straně sympatické gesto, jímž vyzdvihla práci ostatních participujících umělců, na straně druhé to působilo trochu podezřele. Opravdu se jí tak líbila všechna díla? Jako by tím naznačila, že její chápání politického, tedy toho „dobrého“ umění je natolik obecné, že by se do něj vešlo ledacos ze současné výtvarné (nad)produkce, kterou si návštěvníci světových přehlídek ani nejsou schopni uchovat v paměti, protože si je vše navzájem tak podobné. Možná není náhodou, že právě taková přednáška osvětlovala podstatu celého projektu. Do Národní galerie zavítal „západní“ či „světový“ umělecký provoz s tím dobrým, i s tím špatným.
A o to Jiřímu Fajtovi evidentně jde. Národní galerii chce přiblížit světovým institucím. I to je důvod přítomnosti Budaka, který dříve působil v Hirshohornově muzeu ve Washingtonu nebo v Kunsthausu v Grazu, či Gillicka a Daberniga, což jsou známé hvězdy. Národní galerie chce být institucí představující současné umění způsobem, který je k vidění v jakékoliv jiné metropoli.
Vztah ke společnosti
Jistě, po pohromách způsobených Milanem Knížákem a zcela nezpůsobilém úředníkovi Vladimíru Röslerovi je to bezesporu krok vpřed. Ti dva za sebou nechali instituci, o kterou se nikdo nezajímal. Aktivity nového vedení dávají najevo, že Národní galerie někoho zajímat bude. Leckdo pak bude spokojen, tedy zejména ti, kteří k „západním“ institucím vzhlíží. Jenže tyto galerie nepředstavují homogenní celek. Navzájem se od sebe dost liší a vyvstává tu otázka, která není tolik diskutována, ale přesto je velice důležitá: která galerie má být pro nás vzorem. Má to být galerie Tate v Londýně, u jejíchž bran squatují aktivisté protestující proti nedostatečné transparentnosti jejího fungování a kontroverznímu sponzorství ropné společnosti BP? Globální provoz současného umění trpí hlubokými problémy. Trápí jej elitářství, kulturní snobismus, zaměnitelnost jednotlivých děl a projektů, estetizace skutečných problémů a zmiňované korporátní financování. Na druhé straně stojí velice progresivní galerie Van Abbemuseum v Eindhovenu, která se snaží těmto problémům čelit, je sebekritická a pokouší se zapojit veřejnost do řešení nejrůznějších společenských témat. Ty skutečně dobré instituce svým kritikům naslouchají a uvědomují si, že jsou součástí společnosti, v níž bezprostředně působí. Bylo by bláhové doufat, že se tak zachová i nové vedení?
Autorka je kritička umění, kurátorka a redaktorka A2larmu.