Se zájmem jsem si přečetl článek Petra Gočeva Rozumět Putinovi. Zaujala mě v něm absence Ukrajiny jako aktéra s vlastními právy, zájmy a motivacemi. Pokud se Ukrajina v textu objevila, tak především v roli objektu politiky ostatních, nikoli v roli jednajícího subjektu. Ukrajina (její obyvatelstvo) je tu od toho, aby byla „ochraňována“ (Ruskem), aby byla „objektem zájmu“ té či oné velmoci. Pokud Ukrajina něco dělá, je to proto, že ji někdo „podporuje“ nebo „sponzoruje“. Autor obhajuje potřebu vcítit se a rozumět logice a motivaci Putinova jednání, zároveň však není schopen empatie vůči Ukrajině. Pečlivě rekonstruuje úmysly a zájmy Ruska, tak jak je Putin „opravdu myslel“. Zároveň ale Ukrajině podsouvá úmysly (ostřelování vlastních civilistů) a zájmy (boj proti ruským separatistům je zbytečný), které očividně nejsou Ukrajině vlastní.
Putin si na Ukrajině vyřizuje účty s USA
Absence Ukrajiny – jejích zájmů, motivací i dosavadních (zlo)činů – ostře kontrastuje s obsáhlým výlevem na téma, čeho všeho se dopustily USA. Gočev ve skutečnosti obhajuje ruskou agresi vůči Ukrajině odkazem na zločiny USA. Proč? Chápu, proč Putin srovnává chování Ruska s USA. Je to dáno obsesí Ruska Spojenými státy, které už několik desetiletí hrají roli „toho druhého“ v ruské politice identity. Rusko se považuje za supervelmoc, a proto chce být srovnáváno s jinou supervelmocí (USA). Proto se od Ameriky „učí“. Ale proč to dělá Gočev? Proč bez odůvodnění srovnává legitimitu a legalitu ruské zahraniční politiky zrovna se Spojenými státy? Vždyť stejně tak bychom mohli srovnat chování Ruska s chováním Číny, Brazílie nebo Německa. Nebo ještě lépe s chováním Ukrajiny. Bavíme se o rusko-ukrajinském konfliktu, takže bychom měli v první řadě srovnávat chování Ruska a Ukrajiny samotné a hledat ukrajinské zločiny, které by ospravedlňovaly ruskou intervenci.
Od levicového intelektuála bych čekal argumentaci ve stylu padni komu padni. Porušování mezinárodního práva je třeba kritizovat bez ohledu na to, jestli se ho dopouští Německo, USA nebo Rusko.
Pokud by se Gočev nefixoval na zločiny USA, ale na Ukrajinu, možná by zjistil, že Ukrajina neintervenovala v Panamě, nebombardovala Jugoslávii, neprovedla invazi do Iráku se statisíci mrtvých a že ukrajinské drony nezabíjejí v zemích, jejichž vlády s tím nesouhlasí. Ukrajina nepředstavovala bezpečnostní hrozbu pro okolní svět, pro Rusko samotné a ani pro ukrajinské Rusy. Ukrajina se svým ruským/ruskojazyčným obyvatelstvem zacházela lépe než meziválečné Československo se svou německou menšinou. Pokud by si Gočev dal tu práci, možná by zjistil, že co do počtu obětí jsou ukrajinské války a její porušování mezinárodního práva (žádné totiž nebylo) naprosto nesrovnatelné s válkami a porušováním mezinárodního práva ze strany Ruska.
Samotná skutečnost, že Rusko obhajuje svoje jednání tím, že si jako precedent bere chování jiného státu, které dříve samo kritizovalo, nám něco říká o vnitřní integritě a morálce současné ruské zahraniční politiky. Snažil jsem se porozumět myšlenkovým a emocionálním pochodům Putina. Ovšem to, co jsem jako amatérský „Putinversteher“ zjistil, ve mně nevyvolává sympatie vůči Putinovi, ale spíše zděšení. Rusko je frustrováno zahraniční politikou USA. Chápu. Co mě děsí je skutečnost, že si Putin svoji frustraci z USA vybíjí zrovna na Ukrajině, která pro Rusko (Rusy) nikdy nepředstavovala bezpečnostní hrozbu. Rusko mi připomíná školáka, který je ve škole utiskován a svoji frustraci z chování dominantního kápa ve třídě (USA) si doma vybíjí na svém mladším bratrovi. Nejdřív mu sebere kolo, na kterém kdysi také jezdil, když byl mladší. Obhajuje se tím, že kápo v jeho třídě také jiným dětem bere hračky a mlátí je ještě víc. Pak si začne přivlastňovat i koloběžku, a když se mladší brácha začne konečně bránit, dostane do držky. Pokud možno potají, aby si toho nikdo nevšiml. A chraň bůh, aby se mladší brácha přidal do party velkého kápa!
Rusko učenlivým žákem Západu?
Rád bych připomněl, že Rusko zdaleka není jedinou velmocí, která byla frustrována zahraniční politikou USA. Stačí si vzpomenout na protiamerické postoje Francie a Německa v době americké invaze do Iráku v roce 2003. Vztahy mezi USA a Francií tehdy byly na nejnižším bodu za celá desetiletí. A vybíjela si snad Francie svoji frustraci z „amerického triumfalismu“ anexí francouzskojazyčné části Belgie argumentujíc, že když USA porušují mezinárodní právo, může ho porušovat také?
Zcela souhlasím s Gočevovým argumentem, že „v porušování mezinárodního práva je dnes Rusko učenlivým žákem Západu“. Ale západní politika přece nejsou jen intervence v Panamě, Kosovu nebo Iráku! Západ není jenom G. W. Bush, ale i Roosevelt, Schuman nebo Adenauer. Proč je Rusko učenlivým žákem Západu v porušování mezinárodního práva a nedokázalo se poučit ze světlých momentů západní politiky? Proč se SSSR (Varšavský pakt) v roce 1968 nevypořádal s rebelujícím Československem stejným způsobem, jako se USA (NATO) vypořádaly s Francií, která rebelovala pouhé dva roky před námi (vystoupení z vojenských struktur NATO)? Možná by se pak nemusela o třiadvacet let později Varšavská smlouva rozpadnout, symbolicky právě v Praze.
Proč se Rusko vůči svým sousedům chová jako předválečné hitlerovské Německo (expanze a používání vojenské síly), a ne jako Německo poválečné, adenauerovské (smířlivost a pacifismus)? Když se Německu podařilo smířit se s Francií, proč se Rusko nedokázalo za čtyřicet let „socialistické družby“ usmířit s Polskem? Podporují snad Německo a Francie separatistická hnutí u svých sousedů, podobně jako Rusko ve svém vlastním blízkém sousedství (Gruzie, Moldavsko, Ukrajina)? A jak může Rusko vůbec uvažovat o tom, že by vytvořilo analogii k EU (tzv. Eurasijská unie), když se nedokáže chovat jako Německo?
Gočev tvrdí, že porušování mezinárodního práva nejmocnějšími státy vede pouze k jejich dalšímu mocenskému posilování. Jak je potom možné, že největší geopolitický vzestup od konce druhé světové války zažilo zrovna pacifistické Německo? A jak je možné, že SSSR, respektive Rusko, které přece bylo v porušování mezinárodního práva tak učenlivým žákem, zažívá od skončení války tak strmý geopolitický pád?
Cynický realismus levicového intelektuála
Na Gočevovi mě také fascinuje, jak snadno může nominálně levicový intelektuál sklouznout k cynismu ve stylu hardcore realistů. Nejdříve se dozvíme cosi o „objektivní mocenské nerovnosti“ (čichám zde materialistický determinismus). Načež následuje defétistické konstatování, že dokud velmoci nezahájí jednání o změně norem mezinárodního práva, je třeba smířit se s tím, že žijeme ve světě, kde, slovy z Thúkydida, „silní dělají to, co mohou, a slabí strpí to, co musí“. Rusko by mělo nést za porušení mezinárodního práva negativní důsledky v podobě poškozené reputace. Gočev však naopak Rusko pochválí za „techniku provedení a umělecký dojem“, který Rusko při porušování mezinárodního práva předvedlo. Putinově krasojízdě přece „aplauduje i veřejné mínění na Západě“.
Od levicového intelektuála bych čekal argumentaci ve stylu padni komu padni. Porušování mezinárodního práva je třeba kritizovat bez ohledu na to, jestli se ho dopouští Německo, USA nebo Rusko. Nevidím důvod ke shovívavosti, protože to, co ze začátku vypadá jako dokonalá krasojízda, se může velice rychle změnit na pěkný držkopád, jak můžeme pozorovat na Donbasu. Když už jsme u toho, „technika provedení a umělecký dojem“ anšlusu Rakouska v roce 1938 byly taktéž excelentní. Sjednocení obou německých zemí bylo posvěceno referendem a proběhlo bez jakýchkoliv excesů a krveprolití. Hitler byl v Rakousku vítán jako osvoboditel a sjednotitel německého národa a i veřejné mínění na Západě Hitlerovi udělilo celkem slušné známky. Pokud budeme velmoci poplácávat po zádech pokaždé, když se jim při porušování mezinárodního práva podaří shodou okolností vytvořit výborný „umělecký dojem“ (nepozabíjet moc lidí), tak se ke všeobecně závaznému mezinárodnímu právu nikdy nedopracujeme.
Putinova donbaská krasojízda pokračuje
Vrcholem Gočevova pokrytectví je závěrečná pasáž jeho textu. V první části článku zcela ignoruje Ukrajinu jako jednajícího aktéra. Nesnaží se pochopit ukrajinské zájmy a motivaci a nezajímá ho ani dosavadní chování Ukrajiny. Místo toho, aby stejným metrem porovnával chování Ukrajiny a Ruska, a místo toho, aby hledal ukrajinské zločiny ospravedlňující ruskou intervenci, tak z neznámých důvodů rozebírá zločiny USA. Ale v okamžiku, kdy se Ukrajina brání nevyprovokované agresi ze strany Ruska, Gočev najednou trvá na tom, abychom na Ukrajinu a Rusko používali stejný metr. V tuto chvíli už neřeší, jestli je Ukrajina v právu, nebo ne a kdo vlastně válku začal.
Dokud ruské porušování mezinárodního práva probíhá bez obětí na životech, Putin slízne všechnu smetanu za „technické provedení a umělecký dojem“. Pokud se však jízda nepovede a výsledkem je karambol, povstalci najednou „nepodléhají přímému Putinovu velení“. Jak to tedy je?
Když plukovník ruské FSB Igor Strelkov (vlastním jménem Igor Girkin) na Krymu budoval ruské milice, podílel se na ozbrojeném svržení krymské vlády tehdejšího premiéra A. Mohyljeva a na obsazení poloostrova ruskými milicemi a armádou, podléhal Putinovu vedení? A když si chtěl Strelkov svoji „krymskou krasojízdu“ zopáknout na Donbase, najednou „přímému Putinovu velení“ nepodléhal? Jak sám prohlásil, v době, kdy se svým komandem obsazoval východoukrajinský Slovjansk (12. dubna), neměl důvod nevěřit, že by se donbaská krasojízda nepovedla. Nakonec se strašně divil, když ho zradily brusle, přesněji řečeno „pátá kolona liberálních zrádců a hyen v nejvyšších patrech moci“, která „obalamutila Putina“, aby neposílal na Donbas plnohodnotná invazní vojska. Výsledkem je krvavý držkopád v podobě pomalu eskalující opotřebovávací války mezi Ukrajinou a Ruskem, respektive mezi Ukrajinci a Rusy (z Donbasu i z Ruska samotného). Jak hodně „přímé“ to Putinovo velení musí být, aby Gočev uznal, že donbaská krasojízda Putinovi nevyšla?
Nevím, jestli má cenu komentovat srovnání západní podpory Ukrajině s ruskou podporou pro separatisty. Ale aspoň stručně. Bez legální a transparentní podpory západních zemí (proviant, výstroj, protiminometové radary a zřejmě i protitankové ruční zbraně) by Ukrajina přežila. Bez ilegální podpory z Ruska (proviant, výstroj, ruční zbraně, tanky, raketomety, dělostřelectvo, protiletadlové systémy, munice, tisíce dobrovolníků a „dobrovolníků“) by ozbrojené separatistické hnutí nejenom nepřežilo, ale vůbec nevzniklo. Pokud by nedošlo ke Strelkovově „krasojízdě“ na Slovjansk pouhý den poté, co Jaceňuk přijel vyjednávat do Doněcku, mohla se situace v Doněcku a Luhansku vyvíjet podobně jako v Charkově. Tam ukrajinská vláda předvedla zase svoji „krasojízdu“: kombinací vyjednávání s místními elitami a policejního zásahu se jí povedlo politické nepokoje zvládnout.
Autor je šéfredaktor časopisu Mezinárodní vztahy.