Foto Michal Hladík
„Za co byste šel bojovat se zbraní v ruce?“ zeptal se v květnu 1967 jeden čtenář „podvratného“ časopisu MY spisovatele Jana Procházky (1929–1971), který měl v tomto – dávno zaniklém – měsíčníku svoji pravidelnou, velmi sledovanou a neméně ožehavou „odpovědnu“. Tenkrát se ještě takové otázky v české kotlině a moravských úvalech kladly. To až později jsme přešli na neustálé a zcela osobní či rodinné kalkulace zisků a ztrát, přičemž ani s výhledem na opravdu velký zisk žádná ztráta neměla být pro nás ztrátou absolutní. Poměr cena–výkon si umíme ověřit (a už při manipulaci se zbraněmi, natož v boji s nepřítelem se holt i umírá). Ale Jan Procházka tehdy odpověděl slovy jednoho studenta (českého!), jenž reagoval na stejnou otázku takto: Šel by bojovat se zbraní v ruce, abychom se necítili uraženi. „To je nádherně řečeno!“ dodal (český!) spisovatel. „Vnitřní ztráty nebo duševní příkoří jsou pro civilizovaného člověka mnohem nesnesitelnější než všechno ostatní.“
„Volby důstojnosti“, které letos probíhají v jižní Evropě, mohou být také dveřmi, které uzavřou průchod k jakékoli možnosti skutečně zásadního přelomu.
To je hodně dávno, kdy se u nás někdy zvažovala i případná ztráta života, neřku-li pohodlí. Všechno nasvědčuje, že optikou kalkulu, kterou máme dnes namontovánu do všech čidel, ba i do noktovizorů (přístrojů pro noční vidění), posuzujeme aktuální pocity Řeků. Pocity národa, jehož čerstvě zvolené levicové vládě dala Evropská centrální banka (ECB) – tedy neoliberální Evropa finančníků, škrtů, vyrovnaných rozpočtů a kladných obchodních i platebních bilancí pro vyvolené – ostře nabroušený nůž na krk. Kalkulátoři kapitálu chtějí, aby i „radikální levice“ podle jména i programu zneplatnila tento svůj program i jméno. Ano, tak jednoduše, jako se zbavujeme bláta na botě. Jinak Řecko zbankrotuje, z vytápěné eurozóny bude vyhnáno na mráz a kdejaký Řek s Řekyní a malými Řečaty se půjdou pást. Předtím ovšem vezmou útokem banky. A hned potom vládu Alexise Tsiprase, za níž k otevřenému bankrotu a všem jeho průvodním jevům dojde. Neunesou stav, v němž nebude už ani, čím by člověk psa vyvábil z boudy, natož občana z popelnice.
Důstojnost, nebo život?
Nemohu se zbavit dojmu, že tahle „empatie“ sahá jen na špičky českých nosů, nasávajících vítr zisků a ztrát a posuzujících na každém „zboží“ (i na dějinné křižovatce) poměr cena–výkon. A že je to tedy možná jen ryze příběh Čechů o Češích v případné dramatické materiální – a vůbec existenciální – situaci. Tuhle marnost nad marnost ale mimochodem Řekové nedobrovolně trénují už řadu let, takže náčelníci štábů by o nich jako o „armádě“ museli oprávněně říci: „Těžko na cvičišti, lehko na bojišti.“ V Praze si pořád neumíme představit, co se odehrálo nejen v Aténách, ale aspiruje na ještě mohutnější dění i v Madridu. Španělská profesorka filosofie a levicová aktivistka Marina Garcésová nedávno vyhodnotila vítězství Syrizy (a nárůst podpory pro španělské hnutí Podemos) jako stav, kdy Evropa „dospěla k volbě důstojnosti. Evropa pohrdaná, Evropa jižní, Evropa periferní, zkorumpovaná a nekontrolovatelná překonala strach a vyslala jasné poselství: Tento vládnoucí systém založený na kořistění a devastaci má své meze a tyto meze jsou v rukách lidí, kteří už v nic nedoufali“. Tahle „volba důstojnosti“ představuje podle Garcésové v první řadě akt, který přerušil „logiku otroctví a nadvlády, podřizovaní a degradace“ (Libération 3. února). Je tedy vůbec možné toto přerušení znovu sletovat a vrátit miliony urážených a ponižovaných lidí k další beznaději, zpět na startovní čáru bezvýchodnosti, jak se o to právě pokouší evropská „strana pořádku“?
Tak jednoznačné to není. I Češi jsou skutečné bytosti a dějinami se jen neprošvejkovali, ale i reálně prokalkulovali. Kdyby zde počtářského nadání nebylo, už jako svébytná komunita neexistujeme. Obavy, že se lidská existence zřítí do škarpy pouhého obstarávání základních životních potřeb, je vlastní všem lidským společnostem, i těm nejdůstojnějším. Vždyť i v tom „vytrénovaném“ a příkladně hrdém Řecku zafungoval zcela přízemní strach z bankrotu a následných dramatických událostí ještě ve volbách 2012, které umožnily velkou koalici Nové demokracie (ND) a Panhelénského socialistického hnutí (PASOK). A představitelé těchto stran jistě doufali a takříkajíc po česku se spoléhali, že občané jejich politiku nahlédnou jako fatální nutnost. A že je přece jen nevymažou z politického života a z dějin vůbec. Návrat k bezprostřední sociální úzkosti není zcela vyloučen ani v Řecku těchto dnů, v nichž nadějím a lidské důstojnosti hrozí, že dostanou zabrat dosud nevyzkoušeným způsobem.
Beránci pro radost
Je zde i další problém. I když se umí shluknout do mnohohlavých zástupů, lidská důstojnost je slabá a atomizovaná, pokud nemá dostačující politické krytí. „Sociální patriotismus“ Koalice radikální levice Syriza a až příliš řízně národoveckých Nezávislých Řeků takovou jistotu nedává, jakkoli je tento „protievropský“ tandem silnější, než by byl v podobě spojení Syrizy se socialisty (nebo i s komunisty, kteří s „buržoazním reformismem“ Tsiprasovy strany nechtějí mít nic společného). Nelze také zapomenout, že Syriza se zrodila ze třinácti levicových subjektů, že má své umírněné, radikály i „neutrály“, svoji pravici, levici a střed (a že sám Tsipras je řazen k „umírněným“). Uvnitř této strany – teprve nedávno o chlup více zcentralizované – existují jakési historické švy, které se pod tlakem evropského establishmentu zvnějšku a „voličů důstojnosti“ zdola budou znovu a znovu aktualizovat a mohou stranu nakonec i roztrhat na cáry. Španělská strana Podemos je programově ještě méně určitá – velmi rychle utvořená – struktura, jejíž diskurs shora pečlivě vypracovávají mladí lidé z univerzit. I výše citovaná filosofka Marina Garcésová si povzdechla, jak na to jdou: „Říkají: ‚My nejsme vlevo ani vpravo. My jsme ti dole proti těm nahoře, devadesát devět procent proti jednomu procentu‘, nebo – v tradičnějším vyjádření – ‚lid proti oligarchii‘. Na podporu tohoto posunu se jazyk depolitizuje a zápas moralizuje: Podemos chce vést boj ‚slušných lidí‘ proti zkorumpovaným. Už víme, že ‚slušní lidé‘ nejsou zvyklí být vlevo a že jediné, co chtějí, je vrátit se k ‚normálnímu životu‘.“ Potud Garcésová o úderné rojnici velké transformace…
Garcésová dokonce ve své úvaze dospěla k tomu, že „volby důstojnosti“, které letos probíhají v jižní Evropě, mohou být také dveřmi, které uzavřou průchod k jakékoli možnosti skutečně zásadního přelomu. Neboť „neexistuje žádná možnost kultivace našich životů bez zahájení skutečného procesu rozchodu s kapitalismem“. Nahlédli to Varoufakis s Tsiprasem, Iglesias s Mélenchonem? Hodili o tom řeč u večeře alespoň mezi sebou, jestliže ne s Wolfgangem Schäublem? Dostojevskij napsal své Uražené a ponížené poněkud sentimentálně, ale podařilo se mu v tomto klasickém románu zdůraznit své časté téma: nutnost zastat se chudých a bezmocných proti nelítostným mocipánům. Zda by šli sami uražení bojovat se zbraní v ruce, aby se uraženi už necítili, velký ruský spisovatel v tomto díle nezvažoval. A z toho, co bezmocní nejvíc potřebují – velitele, disciplínu a jasnou strategii –, pak jinde udělal totéž, co líčí evropští jednoprocentní mocní a jejich stoprocentní (protože všudypřítomná) média: Běsy. Straší nás běsi pořád, a tak si i naši potenciální generálové k potěšení panstva hrají na beránky. A někteří jimi – a to je skutečně běsné – doopravdy jsou.
Autor je politický komentátor.