Koupil jsem si pár lahví Yarpiva v čínském diskontu za rohem tady u nás v Brooklynu a dal jsem si skleničku i na Borise Němcova, který zemřel jakožto radní Jaroslavli. Neměl jsem ho sice nikdy moc rád, ale jeho vražda byla brutální a děsivá – a temný strach, který vzbudila v Moskvě, je velmi reálný.
Němcov byl dost odlišným druhem liberála či „ultraliberála“, než jak si liberály obvykle představujeme. V nejlepším smyslu to znamená, že Němcov nikdy nebyl neurčitě řečnící zbabělec. Jenomže jako jedna z hlavních postav katastrofy, jíž byla ruská liberalizace devadesátých let, je mnohem více součástí problému než jeho řešením. A dokonce už na sklonku Jelcinovy éry, kdy byl u moci jako místopředseda vlády a možný nástupce věčně ožralého prezidenta, který byl jednou nohou v hrobě, reprezentoval Němcov to nejhorší a nejpovrchnější z ruské liberální „virtuální politiky“, což byl svého druhu předstupeň fabrikované PR politiky dovedené k dokonalosti za vlády prezidenta, kterého Rusku v roce 2000 vybral sám Němcov – Vladimira Putina.
Kůň, na nějž si Západ vsadil
Boris Němcov se do mého hledáčku dostal poprvé zkraje roku 1997, jen pár měsíců předtím, než jsem v Moskvě rozjel svůj plátek The eXile. Tehdejší smetánka moskevské komunity zahraničních dopisovatelů oslavovala Němcova coby ztělesnění druhého příchodu liberálního Ježíše. Bylo to ještě v době, kdy měla americká média dost peněz na vydržovaní plně obsazených místních redakcí. Ne, že by to ovšem znamenalo, že by zaměstnanecky saturované štáby nějak zvyšovaly kvalitu zpravodajství – většina zpráv totiž jen papouškovala neoliberální hesla a šovinistické fráze vrcholící clintonovské éry. Byl to zkrátka ukázkový příklad hromadného zanedbání novinářské profese. Finanční kolapsem roku 1998, v té době nejkatastrofálnějším a nejúplnějším finančním kolapsem v moderních dějinách, byli všichni západní reportéři do posledního naprosto zaskočeni – všichni, s výjimkou našeho nepohodlného satirického plátku.
Němcov nalákal zahraniční investice neustálým omíláním neoliberálních klišé, která byla v devadesátých letech v módě, což z něj udělalo oblíbence partičky ze Světové banky.
Tím se dostávám zpět k Němcovovi, kterého Jelcin jmenoval místopředsedou vlády v březnu 1997, jen pár měsíců poté, co jsme založili The eXile. Na západě všichni jásali, že jmenoval právě Němcova – mladého, pohledného gubernátora z Nižního Novgorodu, který věří ve volný trh. Larry Summers, který z pozice zástupce ministra financí řídil Clintonovu politiku vůči Rusku, velebil spojení Němcova s dalším místopředsedou ruské vlády Anatolijem „Kostilamem“ Čubajsem jako „ekonomický tým snů“. Při své návštěvě Japonska uvedl Němcov západní média v nadšený úžas, když japonským podnikatelům poskytl telefonní číslo na svůj osobní mobil, aby mu mohli v případě problémů s obchodem v Rusku kdykoliv přímo zavolat.
Typickým příkladem anglo-americké němcovofílie, které jsme tehdy čelili, byl článek korespondentky LA Times Carol Williamsové, která nad Němcovem jásala jazykem připomínajícím ze všeho nejvíc špatnou parodii na sovětskou propagandu: „Za čtyři měsíce, které uplynuly od chvíle, kdy Němcov opustil kormidlo své příkladné a prosperující reformy města nad Volhou, aby se stal místopředsedou moskevské vlády, se tento charismatický bojovník pustil do potlačování zkorumpovaných a chamtivých sil, které z postsovětského Ruska udělaly obrovskou a děsivou zemi gangů (…) Působení tohoto sedmatřicetiletého bývalého fyzika ve vládě už přináší slibné známky ekonomického oživení, první od doby, kdy se Rusko zbavilo komunismu, a k jásavé radosti zbídačených mas (ano, čtete správně: jásavá radost zbídačených mas – pozn. autora) vyhlásil válku vládnoucím papalášům, kteří se za státní peníze vozí v luxusních vozech z dovozu a létají charterovými lety…“ Tak tehdy zněla verze mediálních roztleskávaček – kterou podporovali bohatí a mocní na celém světě. Kromě Ruska.
Dobře zvládnuté PR korupce a klientelismu
Ve skutečnosti byl Němcovův novgorodský „zázrak“, ostatně jako všechno, co Němcov dělal, jen rafinovaná PR kampaň, za níž se skrývala brutální realita. Ze všech osmdesáti devíti kolabujících ruských oblastí se Nižní Novgorod v roce 1996 – když se rodila nejhorší ekonomická krize, jakou ve 20. století zažil kterýkoliv industrializovaný stát – řadil z hlediska mediánu příjmů přesně doprostřed, a to navzdory tomu, že přitahoval větší objem zahraničních investic než téměř všechny ostatní regiony. Němcov nalákal zahraniční investice neustálým omíláním neoliberálních klišé, která byla v devadesátých letech v módě, což z něj udělalo oblíbence partičky ze Světové banky.
Němcov přišel do Kremlu jako „mladý reformátor“ bojující proti korupci, který Rusku sliboval férový a čistý „západní“ kapitalismus. Jeho prvním krokem bylo, že vládní byrokraty donutil vyměnit západní auta za ruské Volhy – které se ovšem shodou okolností vyráběly v regionu Němcovova Nižného Novgorodu. Pak lobováním prosadil protikorupční výnosy, ve kterých se však při bližším pohledu dala nalézt celá řada „skulin dost velkých na to, aby jimi projela celá kolona Volh“. Tyto výnosy měly skoncovat s jedním z nejhorších příkladů jelcinovské korupce: zmanipulovanými tendry na státní zakázky. Němcovova reforma zaváděla opatření, podle kterých měly všechny budoucí státní tendry být veřejné, transparentní a měly vycházet z otevřené soutěže – ovšem s výjimkou případů, kdy bude uzavřený nesoutěžní tendr vyhodnocen jako „nejvhodnější postup“. Jinými slovy, nejen že se nic nezměnilo, ale zmanipulované tendry navíc díky Němcovovi dostaly nově legální punc.
O pár měsíců později prosadil Němcov nový zákon, který nutil vládní úředníky ke zveřejnění svých příjmů (ne už však majetku či majetku rodinných příslušníků) – jenomže pak se objevila nahrávka, na které Němcov domlouval úplatek v podobně zálohy na knihu v neslýchané výši devadesáti tisíc dolarů určených pro Jelcinova rodinného agenta a podnikatele Sergeje Lisovského. (Lisovskij byl o rok dříve, v průběhu příprav kampaně za Jelcinovo znovuzvolení ve volbách roku 1996, přistižen v centru Moskvy s papírovou krabicí od Xeroxu napěchovanou půl milionem dolarů.) Nahrávka Němcovova „jednání“ s Lisovským pronikla na veřejnost v době, kdy se Němcov pyšnil tím, že zorganizoval jeden z nejkontroverznějších odprodejů státního majetku – státní telekomunikační společnosti Svyazinvest, která přešla do rukou konsorcia, v němž měli mimo jiné podíl i George Soros a Oneximbank, jejímž tehdejším šéfem byl nynější majitel Brooklyn Nets Michail Prochorov. Aukci, při níž došlo k odprodeji Svyazinvestu, podávala zpočátku PR kampaň jako tu nejčistší a nejlepší aukci veřejného majetku, jaká v jelcinovské éře proběhla. Později se zjistilo, že vítěz aukce Oneximbank už před tím vyplatil obrovské provize, jež nešly nikomu jinému než týmž „mladým reformátorům“, kteří se v Jelcinově vládě těšili podpoře ze strany Spojených států, a to včetně „Kostilama“ Čubajse, který měl na starosti předání Svyazinvestu konsorciu vedenému bankou Oneximbank.
Tato zmanipulovaná dražba – kterou Němcov vydával za ukázkový příklad „protikorupční“ politiky – vedla k „bankovní válce“ mezi klany soupeřících oligarchů, k vyhazovu z vlády pro spoustu „mladých reformátorů“ z Němcovova okruhu a k otevřené válce slov mezi Němcovem a dnes již zesnulým oligarchou Borisem Berezovským, jehož konsorcium v aukci neuspělo. Berezovského televizní stanice Němcova a jeho mladé reformátory hrubě urážely, na což Němcov reagoval tím, že po Jelcinovi požadoval, aby Berezovského vyhodil z Bezpečností rady státu. Berezovskij tehdy vrátil úder jednou ze svých nezapomenutelných vět, která všem, komu uvízla v paměti – včetně mě –, už navždy znemožnila brát Němcova vážně. Kontext byl tehdy tento: Bezerovskij se narodil jako Žid a Němcov byl poloviční Žid. Oba žili v zemi, která je známá svým, řekněme, složitým vztahem k Židům. Právě jejich židovská patronyma (Boris Jefimovič Němcov a Boris Abramovič Berezovskij) ve srovnání s pravoslavným patronymem Borise Nikolajeviče Jelcina posloužila Berezovskému k posměšné poznámce během jednoho interview: „Mě to připadá tak, že pan Němcov má čistě genetický problém: je Boris Jefimovič, čas od času je Boris Abramovič, ale chtěl by být Boris Nikolajevič. Ale prezidentem se člověk nemůže stát, prezidentem se musí narodit. Až si to Boris Jefimovič uvědomí, přestane mě očerňovat.“ Berezovskij svou jízlivou jadrností odkryl nejenom Němcovovu pomatenou magalománii, ale i jeho morální sebeklam. Oba totiž byli strůjci i plody téže liberální revoluce.
Rytíř Putin zachraňuje rodinu
Špinavých historek bylo víc. Němcov dostal za úkol rozbít ruské monopoly a zavést férovou, tržní soutěž. Tak se „ujal“ energetického monopolu RAO-UES. Do vedení firmy jmenoval svého oblíbence, mladého bankéře z Nižného Novgorodu Borise Brevnova. Brevnov měl už tou dobou za manželku Američanku, která patřila k užšímu vedení Světové banky a měla na starosti dohled nad investicemi plynoucími do Nižného Novgorodu v době, kdy byl Němcov gubernátorem. Ani ne po roce ve funkci obvinila dozorčí rada podniku Brevnova z korupce a zneužívání úřadu, v což spadalo i používání firemních letadel k tomu, aby v Kentucky vyzvednul svou manželku, tchýni a psa a dopravil je zpět do Moskvy. Když dostal Brevnov v RAO-UES padáka, odstěhoval se do Spojených států a začal pracovat pro Enron. Němcovova vláda padla v srpnu 1998 v důsledku jednoho z největších a nejničivějších finanční kolapsů v moderní době.
V hloubi duše neměl Němcov s Putinovým autoritářstvím žádný problém. Jeho problém s Putinem nastal až tehdy, když ho Putin příliš dlouho ignoroval.
Problém Němcovovy politiky nebyl ani tak v tom, jak lpěl na radikálním neoliberalismu, ale mnohem spíš v jeho naprosté povrchnosti, groteskním elitářství a autoritářství. Němcov patřil k těm ruským liberálům, kteří věří v implementaci shora. Byl ze stejného autoritářského těsta jako Čubajs, byť ne tak zákeřný jako „Kostilam“ (přezdívaný tak proto, že v roce 1996 na setkání nejvýznamnějších novinářů v Kremlu, které sám svolal, usadil troufalého redaktora tehdy ještě nezávislých novin Izvestija slovy: „Buď budete psát, co vám řeknu, nebo se budou lámat kosti.“ O tři měsíce později, když Izvestija přinesla zprávu o bezúročné půjčce v hodnotě tří milionů dolarů, kterou Čubajsovi poskytl bankéř, jenž před tím zmanipuloval jednu akci, letěl tentýž redaktor na dlažbu – a z Izvestija se později stal propagandistický orgán plně obhospodařovaný tajnými službami FSB.)
Po finančním kolapsu se zdálo, že celá prohnilá liberální elita jelcinovské éry zamíří do exilu nebo za mříže, dokud ovšem na záchranu ruských liberálů nepřicválal z Lubjanky jako rytíř na bílém koni Vladimir Putin. Ten Němcov, o kterém na západě sníme plané sny, by asi měl říct něco v tom smyslu, že podporovat takového autoritářského bubáka, jako je Putin, bylo už v roce 2000, kdy Putin zahájil druhou krvavou válku v Čečensku, jaksi nepřijatelné. Liberálové však v Putinovi ve skutečnosti viděli svého spasitele pinochetovského typu a představovali si, že ho budou v podstatě ovládat, že je jedním z nich. Což také do značné míry opravdu byl a v mnoha ohledech stále je – Putin je z téhož liberálně autoritářského těsta.
Zde je pár vybraných citátů z Němcovových komentářů psaných ve spolupráci s Ianem Bremmerem a uveřejněných v New York Times na sklonku roku 2000, kdy byl Putin jmenován Jelcinovým zástupcem: „Někteří kritici zpochybňují odhodlání pana Putina prosazovat demokracii. Je pravda, že to není žádný liberální demokrat ani v domácí, ani v zahraniční politice. Z Ruska pod jeho vedením se nestane Francie. Vláda však vyjde vstříc přání obyvatel, jímž je silný stát, fungující ekonomika a konec tolerování loupeživých baronů. Rusku se mohla přihodit spousta horších věcí, než mít ve svém čele lídra s neochvějným odhodláním sloužit národním zájmům…“ „Je těžké si představit lepší variantu.“ „…hlasitá podpora, již pan Putin vyjádřil ekonomice založené na volné soutěži, zvýšila v parlamentních volbách minulý měsíc šance na úspěch reformátorů a utvořila pevný základ pro smysluplnou ekonomickou reformu, která má být v průběhu letošního roku schválena.“ „Reformátoři jsou zpět…“
Ruské hájemství liberalismu
V hloubi duše neměl Němcov s Putinovým autoritářstvím žádný problém. Jeho problém s Putinem nastal až tehdy, když ho Putin příliš dlouho ignoroval. Jak ve své knize Tragédie ruských reforem. Tržní bolševismus proti demokracii napsal Peter Reddaway, profesor z Univerzity George Washingtona, Němcov podpořil v roce 1993 Jelcinův návrh ustanovit horní komoru parlamentu (Radu federace), která by nebyla volená, ale byli by do ní jmenováni oligarchové. Cílem bylo marginalizovat tehdy mocný parlament ovládaný opozicí. Jedním z hlavních důvodů, proč Jelcin vůbec Němcova do vlády bral, byla Jelcinova snaha ochránit sebe sama a zachovat prezidentský úřad tak všemocný, jak byl ukotven v autoritářské ústavě z roku 1993 – šlo tedy o zachování přesně těch prezidentských pravomocí, které umožnily Putinovi, aby se stal tím, kým je. Když pak Duma znovu ohrožovala Jelcinovu prezidentskou moc, vyjádřil se Němcov k omezování prezidentských pravomocí zcela jednoznačně: „Oslabení moci prezidenta by pro Rusko bylo krajní měrou zhoubné. Všichni, kdo se dožadují transformace Ruska v parlamentní republiku, tlačí naši zemi – vědomě či nevědomě – k chaosu.“
Reddaway, jeden z pouhé hrstky amerických akademiků, kteří jelcinovskou katastrofu pochopili správně (dále ještě Stephen Cohen a Janine Wedel), uzavírá: „Němcova povolal Jelcin proto, že Němcov na rozdíl od Javlinského věří v blahodárnou úlohu autoritářských institucí v Rusku, a to jak monarchistických, tak prezidentských. Tento Němcovův pohled je zřejmý z knihy, kterou napsal a v níž Jelcina líčí jako ‚pravého ruského cara‘.“
Když Putin získal podporu tržních liberálů, byl Němcov několik dalších let spokojený jako čelní představitel Dumy. Dokonce i po drtivé porážce, kterou jeho liberální strana utržila ve volbách roku 2003, zůstával Němcov loajální. Jenomže Putin časem přestal tohoto diskreditovaného liberála z Jelcinových časů potřebovat a roku 2007 začal Němcov koketovat s radikální opozicí, v jejímž čele stál bývalý sloupkař The eXile Eduard Limonov a šachista Garry Kasparov. Přesto však ještě v roce 2008 – když jsem byl naposledy v Rusku, než Kreml zakázal vydávání mých novin, a kdy pronesl jeden z kremlinských hrdlořezů na mou adresu dost nepěkné věci v rozhlase – se Němcov přímé opozici vůči Putinovi vyhýbal a podobně to dělali i další čelní liberálové z devadesátých let. Spálit všechny mosty a vrhnout se plně do radikální opozice jako Limonov, to Němcov podle všeho nikdy nechtěl.
Zeptal jsem se Limonova, proč podle něho Němcov, Chakamada a další nešli v roce 2007 do přímé opozice vůči Putinovi – jestli to bylo kvůli tomu, že nechtěli přijít o buržoazní pohodlí, na které si od Jelcinových časů zvykli. Limonovova odpověď stojí za citaci: „Ve skutečnosti je to mnohem prostší. Putinovský režim je režim liberální, takže je jen přirozené, že liberálové jako Němcov a Chakamada se proti němu nijak vážně nestaví. Stačí se podívat na Putinův ekonomický program: nízké daně, koncentrace bohatství v rukou oligarchů, rozpočtová kázeň. Kremelská ideologie je v podstatě totožná s ideologií Němcova nebo Chakamady, takže samozřejmě nedává smysl, aby proti ní bojovali tak, jako to děláme my. Oni můžou nanejvýš vést spory o detaily tohoto liberalismu, jako třeba kdo má co vlastnit a jak má být liberalismus implementovaný.“
Za bojem proti korupci hledejme ambice
Němcovova politika z doby, kdy odešel do opozice, se od jeho politiky z Jelcinova Kremlu roku 1997 v podstatě nelišila: jde o boj proti korupci. Je to stále tatáž neoliberální písnička, která nakonec vždycky podivným způsobem dopadne špatně. Boj proti korupci totiž není politikou. Je to spíš jistý druh ambice, která se – alespoň v naší době – vždy nakonec přikloní k neoliberalismu, oligarchii a autoritářství.
Za Jelcina došlo k tolika vraždám a útokům na novináře a politické osobnosti, že si je nikdo ani všechny nepamatuje: v případě Vladislava Listyeva, televizního moderátora, jehož vražda zasáhla Rusko více než jakákoliv jiná vražda z té doby, kterou si pamatuji, panuje přesvědčení, že ho zabil Jelcinův vrchní oligarcha „z rodiny“ Boris Berezovskij. Dále tu byl investigativní reportér Dmitrij Cholodov, kterého zabila výbušnina v kufříku, když šlapal na paty Jelcinovu ministru obrany. Liberální buřička Galina Starovoitova byla zastřelena na schodišti vedoucím ke jejímu bytu v roce 1998. Jenomže žádnou z těch vražd si nepamatujeme jako Jelcinovu chybu, podobně jako stovky tisíc lidí zabitých v Jelcinově válce v Čečensku. My tyto vraždy – stejně jako úmrtí milionů lidí, které reformy zavedené v rámci šokové terapie přivedly předčasně do hrobu – vnímáme jako výsledek působení neosobních sil, ne tržního liberalismu a jeho misionářů a sponzorů ze Západu.
Soucit, sympatie a rozhořčení nejsou zdroje, které bychom uměli distribuovat spravedlivě a rovnoměrně. Němcovova vražda je pro nás důležitější než vraždy Starovoitové, Listyeva či Cholodova prostě proto, že my už dnes nevíme, ani kam Rusko směřuje, ani koho přesně Vladimir Putin reprezentuje. Víme jen, že Putin je populárnější než kdy dřív a že ruský liberalismus se od pádu Sovětského svazu ještě nikdy neocitl tak blízko okraje propasti jako dnes. Pod tím vším navíc přetrvává jakási nevyřčená obava, že na tom možná máme svůj podíl i my a že jsme možná byli součástí problému. Stejně jako byl součástí problému Němcov.
Teď je však Němcov po smrti. Na jeho nahé nafouklé břicho jsme mohli v přímém přenosu zírat všude. Pro Rusy, kteří v Rusku žijí, je Němcovova vražda děsivá, ale pro nás je to ještě něco víc – jakási karmická spása, retroaktivní vykoupení všech, kteří sehráli nějakou roli v tragické postsovětské historii Ruska, jakýsi narativní oblouk, který nedával žádný smysl, dokud nebyl u paty Putinova Kremlu zavražděn Boris Němcov.
Autor je novinář a spisovatel.
Z anglického originálu Boris Nemtsov: Death of a Russian Liberal publikovaného na serveru Pando Daily přeložil Pavel Černovský.