Z filmu Cesta ven (režie Petr Václav)
Přemýšlím, jaké to je narodit se v české kotlině jako Rom. Představuju si, jak si většinová společnost, které jsem smutnou součástí, dělá neustále vrásky nad jejich neslušností, parazitováním a potenciálním nebezpečím, které pro ni příslušníci romského etnika představují. Rom mě možná okrade – buď na ulici, anebo nepřímo, na daních, ze kterých mu platím jeho údajný sociální blahobyt. Rom mě možná zmlátí, protože má zrovna blbou náladu. Možná se na mě špatně podívá, případně mi nezaplatí nájem nebo svede moje děti na scestí. Provinit se ale může i přemírou temperamentu či hlasitou hudbou, kterou pouští ze svého chátrajícího bavoráku z devadesátek. Taky divně a nahlas mluví a používá u toho exotické nadávky.
Výčet toho, čím vším se může Rom provinit vůči všemu dobrému, co tato společnost přináší, se snadno protáhne do nekonečné spirály. S takovou spirálou obvinění se lze setkat prakticky všude – od debat v lokálních putykách, kde slouží za rozehřívací téma, až po korporátní teambuildingy, kde pro změnu bourá ledy.
Narodit se jako Rom vážně není žádná výhra. Představte si, že máte startovací čáru posunutou o pár kilometrů za hlavními běžci v maratonu, kterého se účastní celá společnost.
Podobný rasismus je ale v zásadě béčkový a jeho distingovanější forma si vystačí jen s narážkami a pomrkáváním, které všichni podprahově chápou. Nemívá ho na svědomí parta umolousaných alkáčů, ale spíš svědomitě strojení kravaťáci, obestření odérem pečlivě vybraných deodorantů. Připomíná nám, že nejtěžší rasistické zločiny nepáchali nemytí barbaři s pěnou u úst a nepříčetným pohledem, ale právě chladnokrevní slušňáci s nablýskanými holínkami a pečlivě upravenou pěšinkou.
Romem se člověk nerodí, ale stává
Být Romem až příliš často znamená žít ve vyloučené lokalitě. Žít v ghettu zase znamená být nablízku narkomafiím, lichvářům, spekulantům se sociálním bydlením a být v hledáčku byznysu s chudobou. Znamená to každodenně zakoušet zmar, beznaděj, bezvýchodnost a rezignaci. V takové situaci je i pouhé nalezení vůle k úniku malým zázrakem.
Vůle ale nestačí – poté, co ji naleznete, zjistíte to, co už jste jako Romové dávno věděli – společnost „tam venku“ vás chce hezky držet tam, kde se právě nacházíte. Nebo ideálně ještě někde dál, abyste nebyli na očích a na obtíž slušným lidem. Už dávno jste si byli nuceni přiznat, že by vás majorita viděla nejradši někde za zdí nebo se dívala v televizi na vaši deportaci do Indie.
Nedávný průzkum ombudsmanky přinesl nepřekvapivé zjištění: realitním kancelářím se stává, že na popud vlastníků nemovitostí vylučují příslušníky romského etnika z řad potenciálních zájemců o bydlení. Na základě toho volá po postihu jak pro realitní kanceláře, které se účastnily rasové diskriminace, tak i pro majitele bytů, kteří je k takovému jednání naváděli.
To vše se děje v zemi, kde je stále kritické množství populace přesvědčeno, že kdo chce, tak si může splnit svůj „český sen“ – prý stačí pracovitá nátura a silná vůle. Pořádají se na to po celé republice moudré semináře. Takový Ivo Toman si na těchto žvástech postavil rovnou celý byznys a slaví s nimi úspěch všude, kde se zrovna vyskytne.
Tato představa s sebou sice nese mnoho nesrovnalostí, ale pokud jste Rom, pak se můžete takové ideologii rovnou od plic vysmát. Protože pokud se narodíte do neprivilegovaných poměrů romské menšiny, bude pro vás problém i taková základní věc, jako je najít si bydlení nebo práci (jedno ostatně podmiňuje druhé).
Angažmá Anny Šabatové si tak vysloužilo reakci Andrey Holopové, která si, jak už je u Svobodných zvykem, spletla obhajobu svobody s obhajobou zájmů vlastníků. Volá po zachování zbytků zdravého rozumu, což by v praxi mělo znamenat ponechat vlastníkům volnou ruku pro libovolnou selekci nájemníků. Jinými slovy, svoboda má být mimo jiné i svobodou k diskriminaci, uzná-li to vlastník za vhodné. Nejedná se o nic jiného než obhajobu libovůle bílého majitele, takže pokud se špatně narodíte, máte smůlu. Svoboda bílých vlastníků tu vaší nemajetnou romskou svobodu doslova převálcuje.
Svoboda, která je otroctvím
Jakkoliv je česká společnost zarputile přesvědčena o opaku, je možná na čase, aby si uvědomila, že narodit se jako Rom vážně není žádná výhra. A nejenom to – je to dokonce dost nezáviděníhodná pozice. Představte si, že máte startovací čáru posunutou o pár kilometrů za hlavními běžci v maratonu, kterého se účastní celá společnost.
Zatímco běžci na privilegovaných předních místech, ověnčení tituly z prestižních univerzit a s rodinným kapitálem v zádech, si takovou hru užívají plnými doušky, je docela pravděpodobné, že vy si ji vychutnáte o poznání méně.
Pokud by se na olympijských hrách běžel kapitalistický maraton, byla by to velmi bizarní podívaná. Účastníci by startovali z úplně jiných pozic a každému z nich by v cestě stála jiná překážka. Někteří by měli nárok na občerstvení a jiným by zase publikum házelo klacky pod nohy. Ti nejprivilegovanější by pak celý závod absolvovali v taxíku, ze kterého by amplionem hlásali středostavovským závodníkům, že za jejich problémy mohou poslední běžci na trase, ačkoliv ti už na celý závod dávno rezignovali.
Když pak za vámi přijde taková Andrea Holopová s nápadem, že těmto elitním běžcům je šlapáno po jejich svobodě, když vás nemůžou třídit podle rasy, pak se můžete oprávněně ptát, o čem to sakra mluví?
Romští panteři?
Podtrženo a sečteno, pokud bych se narodil v ghettu, byl v dětství přeložen do speciální školy, vyrůstal v teritoriích narkomafií, pak šel bez perspektivy makat k lopatě, musel se zodpovídat majiteli bytu z mojí barvy pleti a do toho všeho bych musel poslouchat moudré řeči lokálních štamgastů fandících holohlavým mozkovnám, co měly včera demošku pod mými okny, asi by mi jednoho dne jednoduše ruplo v bedně a stal by se ze mě docela neslušný hoch. Poté, co by mi po chytré půjčce lokálního lichváře exekutor oznámil, že mám po další dekádu nárok jen na životní minimum, bych zřejmě usoudil, že už můžu vskutku ztratit jen své okovy.
Patrně bych vyšel do ulic, zapaloval auta, raboval obchody a šířil kolem sebe děs z destrukce soukromého vlastnictví, až by z toho maloměšťákům vstávaly hrůzou poslední vlasy na hlavě. Bylo by to naprosto autentické vyjádření mojí životní situace. Všechnu svoji životní frustraci, ponížení, vztek a bezvýchodnost bych manifestoval v těch několika pomíjivých okamžicích, aby alespoň jednou v životě někdo věděl, že jsem tady a že dýchám. Dal bych tak aspoň na vědomí, že lehkost mého romského bytí je už prostě nesnesitelná.
Autor studuje na FF MU.