Squatujeme mediální prostor od roku 2013

- Inzerce -

Česká politika a krize na Ukrajině

Současná krize na Ukrajině ukazuje, že hodnoty společnosti nemusejí zcela ladit s geopolitickým zájmem států.

Profesor John Mearsheimer, přední odborník na mezinárodní vztahy, autor školy takzvaného ofenzivního realismu, ve své knize The Tragedy of Great Power Politics (Tragédie velmocí, 2001) upozorňuje, že veřejné diskuse o zahraniční politice se většinou točí kolem hodnot, zatímco debaty „za scénou“ jsou naopak vedeny jazykem realistické analýzy zájmů, který by na veřejnosti působil cynicky.

Je proto důležité si uvědomit, že pokud chceme analyzovat veřejnou debatu o zahraniční politice některého demokratického státu, zastávané hodnoty nám neprozradí, jakou politiku bude provádět.

Argumenty za oponou

Na webových stránkách ministerstev zahraničních věcí České republiky a Německa uvidíme přibližně stejný obsah. Vychází z toho, že jsme součástí společenství hodnot, mezi které patří především dobrá správa země, vláda zákona, lidská práva, demokracie, otevřené trhy, tedy liberální světový řád. Užití násilí v tomto řádu do repertoáru povolených nástrojů nepatří.

Podíváme­li se na základní pilíře české zahraniční politiky, nenajdeme tam nic, co by bylo v rozporu s tímto výčtem „západních hodnot“. Totéž platí i pro Německo. Přesto, jak se jasně ukázalo na nedávné bezpečnostní konferenci v Mnichově, existují mezi západními představiteli poměrně značné rozdíly v názoru, jak si vlády aplikaci západních hodnot při řešení ukrajinské krize představují. Německá vláda je přesvědčena, že spor Ukrajiny s Ruskem nemá vojenské řešení. Představitelé USA, a zejména předseda branného výboru senátor McCain, na konferenci zaujímali jiné stanovisko. V ostrém rozhovoru označil postoj kancléřky Merkelové za „pošetilost“. Přitom z hlediska hodnotových orientací bychom ve východiscích partnerů v NATO rozdíly nenašli.

K pochopení dnešního Ruska povede mnohem spíš analýza „divokých devadesátých let“ než postoje Petra Velikého k bojarům. O tomto období se v českých médiích diskrétně mlčí.

Jak se máme v této situaci vyznat? A co z toho plyne pro českou politiku? Pokud jsou oficiální politické deklarace zemí západní aliance víceméně slohová cvičení o hodnotách, pak v nich reálné informace o koncipování zahraniční politiky musíme hledat mezi řádky. Je třeba sledovat jednak analýzy veřejných projevů státníků, například na nedávné mnichovské konferenci, jednak paměti vedoucích představitelů států, kteří jsou již mimo službu, a z nich usuzovat, jak asi vypadají „realistické“ argumenty, které padají „za oponou“.

Dalším omezujícím faktorem je bloková příslušnost. V projevech čelných představitelů jen občas nalezneme otevřené vyjádření nesouhlasu, jako tomu bylo v roce 2003, kdy se Německo a Francie postavily proti americké intervenci do Iráku. V takových chvílích lze celkem spolehlivě analyzovat, jakým způsobem se „hodnoty“ překládají do reálné politiky. Německo a Francie vycházely z přesvědčení, že bez mandátu Rady bezpečnosti OSN je intervence nelegální a nelegitimní. USA si prosadily svou – podo­tkněme, že s heslem šíření západních hodnot včetně demokracie na rtech. Žádná propaganda teroristů nepoškodila pověst Spojených států tak jako způsob, kterým tyto hodnoty šířily. Zkušenost s tehdejší sázkou na vojenskou sílu a katastrofální výsledky, ke kterým vedla, je nezbytná pro pochopení současných variant řešení krize na Ukrajině.

Kdo je viníkem?

Mainstreamová média se shodují v tom, že jednoznačným viníkem zhoršení vztahů mezi Západem a Východem a tím, kdo se snaží poškodit liberální světový řád, je ruský prezident Vladimír Putin, jehož cílem je obnovit Sovětský svaz. Otázka zní, jestli je to pravda.

V českých sdělovacích prostředcích se objevují historizující vysvětlení, která odvozují současnou ruskou politiku už od mongolského vpádu do Ruska a vytvoření moskevského knížectví. S ohledem na dnešek je „poučení z minulosti“ jasné. Expanze je geneticky vetknutá do ruského rozhodování. Z hlediska politologie jsou však takové úvahy bezcenné. Politické poměry té které země jsou jistě ovlivněny kulturou, ale aby měla politickou relevanci, musí jít o zkušenost natolik živou, že se dotýká prakticky každého občana a sdílí ji jedna či dvě generace. K pochopení dnešního Ruska povede mnohem spíš analýza „divokých devadesátých let“ než postoje Petra Velikého k bojarům. O tomto období se v českých médiích diskrétně mlčí. Zejména o roli, jakou sehrál Západ při budování „demokracie a tržního hospodářství“ v SSSR.

Připomeňme, že úpadek Ruska byl v té době děsivý. Podle údajů rozvojové agentury Spojených národů vzrostl v devadesátých letech počet Rusů, kteří žili pod hranicí čtyř dolarů na den, čtrnáctkrát. Na jedné straně byli svědky obrovského rozkrádání země a zrodu dolarových miliardářů, na druhé straně úpadku, kdy bylo v obchodech ještě méně zboží než za komunismu. Viděli svého prezidenta, jak ho vodí američtí PR manažeři jako loutku v maňáskovém divadle. Tomu všemu Západ říkal demokracie, a v Rusech to vyvolávalo znechucení. USA ignorovaly Rusko s odůvodněním, že prohrálo studenou válku, tak nemůže očekávat, že se na něj bude brát zřetel.

Americký ekonom Jeffrey Sachs ve své přednášce pro BBC nedávno upozornil na naprosto odlišný přístup Západu k Polsku a k Rusku. Zatímco s vyjednáním oddlužení Polska nebyly problémy, Mezinárodní měnový fond a Světová banka v roce 1998 uvrhly Rusko do finančního kolapsu požadavkem okamžitého splacení dluhů. O žádný Marshallův plán pro Rusko nebyl zájem. Sachs poukázal na rozhovor generála Wesleyho Clarka, velitele sil NATO, s neokonzervativcem Paulem Wolfowitzem, předním úředníkem ministerstva obrany, z něhož vyplynulo, že Američané měli zájem udržet co nejdéle Rusko na kolenou. Bylo to pro něj vysvětlení, proč o reálnou pomoc Rusku nikdo nestál. V tomto kontextu je třeba rozumět Putinovu výroku, že rozpad SSSR bylo neštěstí bez hranic. Vyvozovat z něho teritoriální ambice je spíš projevem strachu než realistického hodnocení záměrů Ruska.

Přes toto chování Západu nabídlo Rusko po 11. září 2001 USA pomoc při intervenci do Afghánistánu. Jenže vzápětí udělala Amerika neokonzervativní obrat, nastoupila Bushova doktrína „benevolentní hegemonie“ a s ní vypovězení smlouvy o zákazu vývoje antiraketových systémů. To znamenalo ještě výraznější hrozbu ruským bezpečnostním zájmům než nelegální americká intervence v Iráku.

Reakce na tlak USA

Putin na rozpad světové bezpečnostní architektury upozorňoval už v roce 2007 na mnichovské bezpečnostní konferenci. Rozšiřování NATO na Ukrajinu a do Gruzie vnímal také jako bezpečnostní hrozbu. Zmíněný politolog Mearsheimer chyby Západu ve vztazích k Ukrajině analyzoval v eseji otištěném v časopise Foreign Affairs v říjnu 2014.

Existují tedy dva pohledy na současnou krizi. V tom prvním pohledu je Putin novodobým Hitlerem, který se snaží „hybridními válkami“ obnovit Sovětský svaz, v druhém pohledu reaguje na tlak Západu, především USA, jehož čelný představitel (viceprezident Cheney) se vyslovil pro rozebrání Ruské federace. A pochopitelně nikam nezmizeli ani lidé, kteří podporovali prezidenta Bushe ve snaze zařídit globální převahu Spojených států.

V tomto druhém pohledu se Putin nechová imperiálně, ale dělá kroky, kterými se snaží zajistit bezpečnost Ruska. To samozřejmě neznamená, že jeho kroky jsou v souladu s mezinárodním právem a že bychom je měli omlouvat. Ovšem zároveň je třeba zdůraznit, že mezinárodní právo platí pro všechny, a působí pokrytecky, pokud se jeho dodržování dovolávají země, které ho porušují, kdykoliv to považují za výhodné.

V současnosti vykrystalizoval konflikt na Ukrajině. Existují dvě možná řešení. Takové, které maximálně oslabí Rusko a povede k proxyválce mezi USA a Ruskem vedené na obou stranách Ukrajinci, nebo takové, které vezme v úvahu, že do mezinárodní bezpečnostní architektury musí patřit i Rusko. První řešení prosazují ti politici v USA, kteří vidí v Rusku globálního soupeře. Druhé prosazuje stejně jako v roce 2003 tandem Německo–Francie. Chce jednáním v trojúhelníku Brusel–Moskva–Kyjev řešit bezpečnostní architekturu v Evropě. Není jasné, jestli se to podaří, ale je to nejméně riskantní cesta.

Jak se má v této situaci chovat česká zahraniční politika? Nemá smysl měnit oficiální dokumenty. V Německu to také nedělají. Navíc lze pochybovat o tom, že by si země mimo EU dělaly iluze, že Česká republika může v rámci nadnárodních struktur dělat samostatnou zahraniční politiku, takže není ani třeba redefinovat politiku lidských práv. V současnosti je klíčovou tezí sdělení, že „konflikt na Ukrajině nemá vojenské řešení“. Česko má šanci napravit chybu Václava Havla z roku 2003, kdy podepsal souhlas s americkou intervencí v Iráku. Ve sporu uvnitř aliance se zařadí po bok států, jež se realisticky pokoušejí napravit iluzorní politiku minulých let, která ignorovala bezpečnostní zájmy důležitých aktérů mezinárodní politiky.

Autor je šéfredaktor dvouměsíčníku Listy.

 

Článek vyšel v kulturním čtrnáctideníku A2 č. 5/2015.

 

Podpořte nás

Alarm funguje především díky Vám – našim čtenářkám a čtenářům.

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OKZajímají mě cookies

Alarm přináší nezávislou žurnalistiku pro všechny. Podpořte nás!
close-image