„Fascist shit“ v Petrohradě


Konference radikálně pravicových politických subjektů rozvířila dění v druhém největším ruském městě.

V neděli 22. března proběhlo v Petrohradě Mezinárodní ruské konzervativní fórum, prý „první setkání národně orientovaných sil Evropy a Ruska ve světové historii“. Sešli se zde členové mnoha ultrapravicových stran, z nichž některé můžeme považovat za neonacistické, ale i osamělí excentrici. Akce vzbudila ve městě značný ohlas a neobešla se bez protestů.

Mezi účastníky byli představitelé německé NPD, řeckého Zlatého úsvitu, bulharské strany Ataka, Strany Švédů a dalších ultrapravicových stran z Británie, Itálie, Španělska či Dánska. Příznačné je, že pozvání odmítli představitelé některých etablovaných krajně pravicových stran, například francouzské Národní fronty či maďarského Jobbiku. Patrně se obávali toho, co by taková společnost mohla znamenat pro jejich reputaci.

Sjezd iniciovala ruská radikálně pravicová strana Rodina (Vlast). V ruském kontextu spíše marginální uskupení nepostrádá napojení na vysokou politiku – jeho původní zakladatel (a dosud prý neoficiální vůdce) Dmitrij Rogozin je dnes místopředsedou vlády. Předsedou Rodiny je Alexej Žuravljov, současně také poslanec Státní dumy za Jednotné Rusko. Posláním Rodiny je být „prezidentovou jednotkou zvláštního nasazení“.

Obrázek fašistického sletu zato dokreslovali uniformovaní kozáci s koženými biči, střežící vchod do sálu. V předsálí se důležitě procházel také Alexej Milčakov, dvacetiletý neonacista, který se v roce 2012 proslavil fotografiemi, na nichž uřezává hlavy štěňatům.

Sami organizátoři sjezdu jsou v rámci Rodiny členy obskurního „sociálně-vlasteneckého klubu Stalingrad“. Největší autoritu mezi nimi má Fjodor Birjukov, jehož nazývají „stranickým ideologem“. Ve svých představách chrání Rusko před nebezpečím, hrozícím doslova ze všech stran: „Rusko ohrožuje podivné zvíře – liberální fašismus. Tento zrůdný hybrid prozápadních liberálů, na vládu naštvaných oligarchů, nacionálních radikálů, neonacistů, nabitých propagandistickým dynamitem západní výroby, a obyčejných smolařů, zakoušejících patologickou nenávist k Rusku, to je skutečná ‚amorální internacionála‘, jak tyto skupiny nazval prezident Putin.“

Fóru předcházela mobilizace ze strany jak některých levicových organizací, tak ruských liberálů. Na petrohradského gubernátora Georgije Poltavčenka se s prosbou o znemožnění akce obrátili představitelé strany Jabloko i komunistická zastupitelka Irina Komolovová (vyloučená před několika lety z KPRF). A není divu, ve městě, které se devět set dní nacházelo v obležení německých vojsk, může takový Udo Voigt, známý svým výrokem o „velkém německém státníku Hitlerovi“, vzbudit rozpaky. Luxusní hotel Holiday Inn obdržel množství dopisů, požadujících zrušení sjezdu a nezávislá televize Dožď podrobně informovala o pozadí jednotlivých účastníků. Tón, jímž některá média o události psala, přiměl jednoho z členů Rodiny, Jurije Ljubomirského, aby na sociálních sítích napsal: „Až přijdeme k moci, vy, pánové liberální novináři, se dočkáte těch nejtěžších trestů, možná vás čeká koncentrák, možná vás pověsíme (…) a ano, s demokracií nemáte nic společného, vždyť jste tři týdny nedělali nic jiného, než že jste řvali a vyzývali k represím.“

Oficiálně se Kreml na sjezdu nijak viditelně nepodílel – moskevští vládci, pro něž je vítězství nad nacistickým Německem jedním ze základních zdrojů legitimity a nejoblíbenějším argumentem v zahraničněpolitických sporech, si musí od hnutí, jako jsou NPD či Zlatý úsvit, držet jistý odstup, ale také se proti němu nevyslovil. Organizátoři se k Putinovi nicméně přihlásili, když ve sjezdových materiálech uveřejnili úryvek z jeho projevu v klubu Valdaj z roku 2013, podtrhující význam tradičních hodnot: „Vidíme, kolik euroatlantických zemí vlastně odmítá své kořeny, včetně křesťanských hodnot, představujících základ západní civilizace. (…) Jsem přesvědčen, že to otevírá přímou cestu k degradaci a primitivismu, jež budou mít za následek hlubokou demografickou a morální krizi.“

Fórum – den první a poslední

Samo zasedání probíhalo po celou neděli 22. března. Když v 10:00 utichly staré ruské vojenské písně (ano, z dob Velké vlastenecké války), začaly krátké projevy jednotlivých účastníků. Předseda Rodiny Alexej Žuravljov, který měl jednání původně zahajovat, se snad v obavách ze skandálu raději nedostavil. Již v pátek 20. března sdělil na svém Twitteru bez dalšího upřesnění, že musí ihned odjet na Donbas. Obrázek fašistického sletu zato dokreslovali uniformovaní kozáci s koženými biči, střežící vchod do sálu. V předsálí se důležitě procházel také Alexej Milčakov, dvacetiletý neonacista, který se v roce 2012 proslavil fotografiemi, na nichž uřezává hlavy štěňatům. Nyní je seržantem ozbrojených sil Doněcké lidové republiky.

Společným tématem většiny vystupujících byla obrana evropských hodnot před nebezpečím liberalismu, islámu a sexuálních úchylek. Podle Nicka Griffina, donedávna europoslance a předsedy Britské národní strany, „je absolutně nevyhnutelné, že během života většiny lidí v tomto sále se západní Evropa buď stane islamistickým chálífátem, nebo zde proběhne strašná občanská válka, případně obojí. Proto je přežití křesťanstva naprosto nemožné, nepovstane-li Třetí Řím: Moskva.“ Kromě politiků se ke slovu dostali také nejrůznější podivíni. Dobrým příkladem je Kris Roman, představující think tank Euro-Rus, který propaguje spolupráci evropských zemí s Ruskem a patrně nemá žádného dalšího člena kromě jeho samotného. Vyprávěl, že v jeho zemi [v Belgii – pozn. red.] „učí už pětileté děti, aby se samy sebe dotýkaly“, a prohlašoval, že pokud by se vyslovil proti homosexualitě, čekalo by jej vězení, a svůj projev zakončil slovy: „Je tak symbolické, že Petrohrad je městem mostů, neboť i my budujeme mosty mezi zdravými lidmi v Rusku a v Evropě.“ „Obránci tradičních hodnot“, včetně členů Zlatého úsvitu, neopomněli opakovaně pochválit Rusko za to, že si uchovalo skutečnou svobodu slova.

Oblíbeným tématem byla Ukrajina. Alexej Živov, vůdce hnutí Bitva o Donbas, prohlásil: „Všechno, co se děje na Donbasu, je antifašismus. Všechno, co dělá Ukrajina, je fašismus. Na světě není žádný jiný fašismus.“ V podobném duchu se vyjádřil „ideolog“ Rodiny Birjukov: „Když vidím v novinách, že se tu prý sešli neonacisté a radikálové, musím se smát. Vyhlazování Rusů ve východní části toho, co kdysi byla Ukrajina, a kyjevská junta. To je fašismus.“ Ironií je, že v ukrajinském dobrovolnickém praporu Azov, známém svou neonacistickou symbolikou, bojuje ostřelovač Mikael Skillt, člen Strany Švédů.

Asi dvacet minut před naplánovaným koncem ukončila jednání telefonická vyhrůžka, že se v sále nachází bomba. Organizátoři prohlásili, že jde o úskok jejich odpůrců, ve skutečnosti však o tom, kdo a proč vyhrožoval, není dosud nic známo. I navzdory evakuaci stihli účastníci přijmout usnesení, v němž se zavazují k další spolupráci při obraně tradičních hodnot.

Noví spojenci Kremlu

Alexandr Kamkin, vědecký pracovník Centra německých studií Ruské akademie věd, řekl Kommersantu, že „jde o součást takzvané soft power. Jedním z příkladů její úspěšnosti je proruská pozice Marine Le Pen, jež je ve Francii jedním z klíčových politiků.“ Podle slov ředitele Centra Sova, monitorujícího aktivity ultrapravice, Alexandra Věrchovského, v Evropě sílí vlna xenofobních nálad a mnohé dříve marginální strany, jež se ji snaží využít, se netají svou proruskou orientací. Na druhou stranu „v Rusku se taková spolupráce brzy stane trendem, proto lze očekávat, že se zapojí i parlamentní strany, které mají k navazování styků s euronacionalisty mnohem víc prostředků.“ Zájem o navázání podobných styků již projevila třeba strana nechvalně známého Vladimira Žirinovského.

Členové evropských krajně pravicových stran se jako pozorovatelé ochotně účastnili krymského referenda či podzimních voleb v Doněcku a Luhansku. Kreml si jich proto patrně cení: vždyť mu pomáhají legitimizovat porušování mezinárodního práva a ovlivňovat světové veřejné mínění.

Odpor v ulicích

Několik dní před akcí se objevila výzva vytvořit kolem hotelu „sanitární kordon“ proti nacismu. V den konání fóra se tu skutečně sešlo až dvě stě lidí. Byli tu jak příznivci liberálního Jabloka, tak členové konzervativní Sjednocené komunistické strany (Objedinjonaja komunističeskaja partija) s rudými prapory. Přišli také anarchisté, subkulturní antifašisté a členové Ruského socialistického hnutí (Rossijskoje socialističeskoje dviženije), široké levicové platformy, která byla jedním z iniciátorů protestů. Objevila se i policie, samozřejmě.

Přímo do hotelu těsně před počátkem akce vnikly petrohradské feministky, které na záchodech vylepily nálepky varující před „fascist shit“. Krátce vystoupil také anarchistický samba band. Ten se však zdál příliš nebezpečný. Šest mladých lidí proto během minuty skončilo v policejním gazíku a v rukou policie zůstali do druhého dne. Jednoho z nich museli po zadržení převézt do nemocnice. Den nato přišli na recepci aktivisté, kteří hotelu darovali portrét Adolfa Hitlera, jenž by podle jejich názoru byl vhodnou výzdobou vstupní haly.

Příznačné je, že sjezd nekritizovali příznivci KPRF či levicového proputinovského hnutí Suť Vremeni (Podstata doby). Vzhledem k tomu, že v zásadě schvalují zahraniční politiku Putinova režimu a nevadí jim jeho zaujetí pro „tradiční hodnoty“, nevěnují pozornost tomu, nakolik odpudivé či bizarní jsou politické subjekty, jež Kreml neváhá pro své cíle využívat.

Autor je ukrajinista.

 

A2LARM