Ida je film, který vzbuzuje nadšení. Co víc, projevovat nadšení z Idy se stalo v posledních týdnech oblíbenou činností polské a nejenom polské filmové kritiky. Při čtení recenzí snadno získáte pocit, že jde o jakousi soutěž, v níž vyhraje ten, kdo bude své nadšení projevovat co nejdelikátněji a nejsubtilněji, aby ukázal delikátnost a subtilnost tohoto díla. Dodatečné body pak získá za vyjmenování co největšího počtu tvůrců světové a polské kinematografie, na které Ida podle mínění kritiků navazuje (Skolimowski, Has, Morgenstern, Wajda, Bresson, Dreyer, Bergman – seznam je to dlouhý).
Ódy novinářů
Zajímavé je, že toto nadšení tryská zleva i zprava, shodnou se na něm jak levicový deník Gazeta Wyborcza, tak pravicová Rzeczpospolita. A film se přece dotýká politicky ožehavých témat: polského antisemitismu a spoluúčasti Poláků na šoa na jedné straně a roli Židů při budování stalinského teroru na straně druhé. Budeme-li věřit kritikům, Ida se s těmito tématy vyrovnává odvážně, a přitom – zopakujme to ještě jednou – delikátně a subtilně. Je to, abych citovala Tadeusze Soboliewského z Gazety Wyborczy, „film tichý, ale silně působivý, dějově jednoduchý, a přesto umělecky rafinovaný“.
Odkud ta potřeba vyprávět o krvavé a bolestné, vůbec ne pěkné historii, pěknou nostalgickou báseň? Báseň, ve které je všechno krásné, i to, co je ošklivé?
Jak se má rafinovaná estetika filmu k historii a politice? K Polákům, Židům, ostatkům vykopávaným po vsích, židovským dětem schovávaným v klášterech, židovským domům zabíraným Poláky a k celému tomu klubku mýtů a předsudků a také křivd skrývajících se pod pojmem židokomunismus? Tak tedy, vztah je to komplikovaný a poněkud nejasný. Film je plný nedořečeností a symbolů, které divákovi sugerují psychologickou hloubku a metafyzickou tajemnost, ale o historii nic konkrétního neříká. Díky tomu může na jedné straně vyhovovat západnímu divákovi (takovému, který se chce dojmout nad východoevropským mistrovským kouskem nebo nad lidským osudem, ale nemá zájem o zkoumání krvavých detailů dějin této části Evropy) a na straně druhé právě médiím jako Wyborcza, Rzeczpospolita a dokonce Krytyka Politiczna.
Jak nás přesvědčuje kritička Damar Romanowska, Ida je „čistá kinematografie“, která se dokázala vyhnout „politickému přetřásání dějin i mučednické publicistice“. Jestli ještě někdo nechápe, o co tu jde, dovysvětlí to Barbara Hollender na stránkách deníku Rzeczpospolita: „Ne, Ida se nedá zařadit do téhož proudu jako Dozvuky Władysława Pasikowského. Nezjednodušuje.“ Přesně tak, není tu žádné zjednodušování. Ale ani hodnocení nebo analýza. Místo reflexe dějin je tu jen soukromí, Pán Bůh a bravurní práce kameramana. Pro Idu jsou postholokaustové trauma a stalinismus nikoli tématem, ale záminkou a pozadím. „O tom je Ida, nikoli o Polské lidové republice, Polácích, Židech, katolících a komunistech, nýbrž o dvou ženách,“ nešetří nadšením Sobolewski. Možná. Ve mně však tato estetizovaná a intimizovaná verze historie nadšení nevzbuzuje.
Nadšení nad Idou projevuje také Jakub Majmurek na komentářovém webu Krytyky Polityczny. Po tom, jak se spolu s Agnieszkou Wiszniewskou ostře vypořádal s nostalgickým Wałęsou, jsem od něj čekala zdrcující kritiku tohoto filmu. On však, po povinné chvále estetického rozměru filmu, nachází v Idě „levicový politický odkaz“. Film podle jeho názoru „umožňuje podívat se na Polskou lidovou republiku zcela nově, ale také hodně vypovídá o kořenech současné polské společnosti“. Ida „odkrývá (…) mytologizovaný a tabuizovaný obraz židokomunismu“, říká Majmurek.
Podle mého názoru však Ida neodkrývá ani „židokomunismus“, ani cokoli jiného. Filmová Wanda je stalinskou prokurátorkou nikoli proto, že reprezentuje nějakou „ideovou volbu“ nebo nějaké „pravdy“, ale proto, že Poláci vyvraždili její rodinu. Tomu se neříká pravda, ale pomsta. Film naštěstí nepracuje s myšlenkou, že Židé zavedli v Polsku stalinismus, aby se pomstili Polákům. Proč? Protože Ida nepracuje s žádnou myšlenkou. Není přece politickým filmem o dějinách, ale nostalgickým psychologickým filmem, meditací o osudech jednotlivců vržených do dějin. A je meditací dost plytkou a banální. Wanda je krásná a trpí, a protože je krásná a trpí, tak jí patří náš soucit a dojetí. Stejně tak ostatně i titulní Ida. Tento film nic neobjasňuje, ale všechno estetizuje a zavádí do sféry soukromí. Lidský osud je složitý. Že to je delikátní a subtilní? Pěkné a dojemné? Soudě podle vlny nadšení – je.
Estetika proti politice
K zástupu pochlebníků se nepřidala pouze Anna Zawadska. Odbyla si povinné ódy na krásu filmu a divákům doporučila, aby střízlivě ohodnotili jeho děj. „Když vyjde najevo, že nejmenované děvče z nejmenované vísky kdesi v okolí Lublinu je Židovkou, vyjde také najevo, že její teta je stalinskou soudkyní,“ ironicky glosuje Zawadska. „Tetička zůstala uvězněna v mstivém posttraumatickém židovství, neteř jej překročila díky Kristu. Tetička uvízla v židovském osudu, neteř si díky klášteru zvolila osud univerzální.“ Vidíme tu opakování těch nejhorších antisemitských klišé a také další z neúnavných pokusů pokřesťanštit holocaust. Uf, pomyslela jsem si nad četbou jejího textu, konečně to někdo řekl.
Avšak to samo o sobě nestačí. Zawadska skvěle poukazuje na slabiny filmu – schematičnost postav i dějových řešení a antisemitská klišé, která se za nimi skrývají. Je ale třeba si položit otázku po jeho svůdné síle, tedy po vztahu mezi estetikou a politikou, mezi celou tou „subtilností“ a nechutí zabývat se politikou i historií. Odkud pramení nadšení kritiků? Odkud ta potřeba vyprávět o krvavé a bolestné, vůbec ne pěkné historii, pěknou nostalgickou báseň? Báseň, ve které je všechno krásné, i to, co je ošklivé? Báseň, ve které klíčové místo hraje vitráž v okénku chléva?
Už několik let, řekněme od vydání Sousedů Jana Grosse v roce 2000, se o těchto dobách v Polsku vede těžká, bolestivá a nám všem velmi potřebná diskuse. Děláme velkou inventuru společné paměti, přehrabujeme se v hromadných hrobech a kolektivní imaginaci, někdy se nám daří o tom něco říct, někdy někomu selžou nervy.
Sousedé, to byl přelom. A Dozvuky, to je v zásadě popkulturní verze Sousedů. Pasikowského film má své mouchy, ale je důležitý a odvážný, lze mu vyčítat leccos, ale rozhodně ne „delikátnost“. Neutíká před politikou. A nadšení kolem filmu Pawlikowského podezřele často začíná u toho, že „není jako Pasikowski“. Prohlašuje to i sám režisér: „Nechtěl jsem dělat film ‚na téma‘ polsko-židovských vztahů. Zajímaly mě otázky hledání identity, otázky po jistotě víry.“ Nemáme i my dost té bolestné debaty „na téma“? A nechceme ji tak nějak elegantně uzavřít? Pawlikowski řeší věci elegantně: Ida utíká před hrozbou historie do krásna obrazu, krásna hudby, krásna lidských tváří. Kritici, zleva i zprava, z domova i zahraničí, po tom šli jak husa po flusu. S úlevou přijali tento subtilní a delikátní film, který se chce vyhnout „tématu“. A já si kladu otázku, jestli na to není brzy.
Film o katolické víře
Politika je z Idy vytěsněná, nebo, chcete-li, je překrytá estetikou: krásou černobílé fotografie, krásou krajiny, krásnou našich představ o poválečném Polsku a… krásou žen. Svět představený v tomto filmu je tvořen hrou světel a stínů, vkusnými formami, ideálně vyváženou kompozicí. Každý záběr je krásnější než ten předchozí. Dá se na něj dívat dokonce ne jako na film z šedesátých let, ale jako na výstavu uměleckých fotografií. Obdivujeme to a jsme nadšeni, až z toho nadšení přestáváme myslet. Všechno je tu krásné, dokonce i jáma v lese, kde hrdinky nacházejí kosti zavražděných členů rodiny. Stojí za to porovnat tuto jámu s jámami podobného obsahu u Pasikowského nebo v dokumentu Místo narození Pawła Łozińského, na nějž oba filmy přece navazují. Setkání diváka s hrobem, emoce a myšlenky, které v nás ta jáma budí, to je klíč k politickému poselství těchto filmů. Łoziński nás nutí ke konfrontaci s bahnem a s lidskými ostatky. Pawlikovského rafinovaná estetika nás zavádí tam, kam nás chce zavést: k posvátnu. Poselstvím a hnací silou hledání tu není ani zločin, ani židovská nebo polská identita, nýbrž víra, která má to vše učinit nepodstatným. Film utíná náš rozhovor o historii, o tom, co se stalo před půl stoletím skrze posvátno, jež symbolizuje ona vitráž, klášter, socha Ježíše atd.
Namítnete, že na tom není nic špatného, koneckonců je to film o jeptišce. Někdo dodá, že toto posvátno je přece jen trochu světské, že Bůh se tu hladce mísí s uměním a krásou (vitráž v okénku, hudba). Ale přece jen má Zawadska pravdu: Ida se víc než otírá o pokřesťanštění šoa. Ne náhodou si na portálu wnas.pl lze přečíst, že je to film o „hříchu komunistického pochopa“, poslušnosti vůči Bohu a šlechetnosti Poláků, kteří zachraňovali Židy. Tato lekce z náboženství je trochu pochybná, ale dá se obhájit, protože Ida je spíše filmem o víře (katolické) než o vyvraždění Židů.
Pawlikowski se distancuje od politiky, ale film o židovské jeptišce opakuje schéma, které tu je po desetiletí: o Židech lze v katolickém Polsku svobodně mluvit (a tedy i točit filmy) pod podmínkou, že se stanou katolíky, nebo, přinejmenším, že jsou katolíky zachráněni. Ida splňuje tyto požadavky i s nádavkem. A tak opět místo toho, abychom mluvili o vyvraždění Židů, mluvíme o spáse.
Konec je otevřený, nevíme, kam Ida půjde. Také to budí nadšení kritiky. Avšak tato otevřenost je z podstaty věcí touže estetizací: co je nám po historii, tady je lidský osud, cesta, klášter, muž, žena. Ať každý zavře oči a zapojí představivost. Porotce londýnského festivalu řekne, že Ida kráčí ke svobodě; polský nacionalista, že se Ida vrací k víře; Sobolewski chválí tuto otevřenost jako něco nového, co dosud v polském filmu nebylo. Je tu také sentimentální východisko, tvůrci totiž myslí i na masového diváka. Pro něho se Ida vydá do náruče krásného muzikanta. Žádná z těchto odpovědí nevypovídá nic o vztazích mezi Poláky a Židy, o traumatu, nenávisti, o identitě v politickém smyslu. Film tyto otázky znevažuje. Místo toho, abychom si je kladli, se máme nadšeně zahledět na vitráž v okénku chléva.
Autorka je anglistka a feministická aktivistka.
Z polského originálu „Ida“ – subtelność i polityka publikovaného na serveru časopisu Krytyka Polityczna přeložila Marie Iljašenko.