Před časem se znovu objevila debata, zda je vhodná státní garance výživného v případech, kdy rodič z nějakého důvodu neplatí. Výživné by v případě státní garance zaplatil stát, který by po neplatícím rodiči částku následně vymáhal. Konkrétní návrh zákona o zálohovaném výživném je již připraven a debata probíhá i na půdě poslanecké sněmovny. Kromě hlasu zastánců zákona poukazujících na úlevu, kterou by podobné opatření znamenalo pro samoživitele, zaznívají i argumenty, zda se nejedná o nepatřičný zásah státu – nebo dokonce, zda není nemorální něco takového po státu (a jeho daňových poplatnících) vyžadovat.
Chudí jako oběť ideologie
Je dobré rozlišit věcnou a ideologickou stránku sporu. Ideologie totiž do značné míry ovlivňuje interpretaci problému. Jako ilustrativní příklad ideologického náhledu může posloužit vnímání chudoby ze strany některých politiků i novinářů, kteří ji chápou především jako zneužívání sociálních dávek. Položme si ovšem otázku, kolik peněz bylo vyplaceno na dávky v hmotné nouzi, tedy na sociální dávky pro nejchudší část populace (které zahrnují příspěvek na živobytí, doplatek na bydlení a mimořádnou okamžitou pomoc). Od jejich zavedení na počátku roku 2007 až doposud – tedy více než za sedm let! – bylo vyplaceno přibližně 50 miliard korun. Odhadované náklady tunelu Blanka (43 miliard korun) se podařilo předstihnout jen díky vysokému nárůstu počtu vyplacených dávek, který začal v letech 2010 a 2011 (2010/2011) spolu s nárůstem dlouhodobé nezaměstnanosti. Celkové výdaje státního rozpočtu za rok 2013 byly, pro ilustraci, více než jeden bilion 173 miliard. Z těchto čísel je zřejmé, že obviňování sociální pomoci z přílišné nákladnosti slouží velmi často ideologickým účelům.
Většina zemí Evropské unie má institut zálohovaného výživného právně zakotven a v minulosti i náš právní řád podobný institut znal.
Podobná ideologizace problému se objevuje i v debatě o dočasném převzetí povinnosti platit výživné státem. Pro pochopení skutečnosti, že stanovování veřejných zájmů není zcela jednoznačné, jak některé argumenty odpůrců sociální solidarity naznačují, nám pomůže zodpovězení jednoduché otázky: „Je opravdu řešení dopravní situace v Praze ve veřejném zájmu více než státní garance vyživovací povinnosti?“ Z pohledu chudobou ohrožených rodičů samoživitelů, kteří často žádný automobil ani nevlastní a vlastní-li ho, je dost pravděpodobně, že nebudou mít dost peněz na jeho provoz, je odpověď celkem jasná.
Bohužel představy o nezodpovědných a věčně ruku natahujících samoživitelích připomíná argumenty Nečasovy vlády, mezi jejíž hlavní deklarované principy patřila rozpočtová odpovědnost, a to bez ohledu na situaci pobíratelů sociálních dávek. Zaměříme-li se ale na věcnou stránku sporu, je třeba se především zamyslet, zda redukce podpory vede nutně ke snížení celkových nákladů. Prioritou by totiž nemělo být snižování výdajů na dávky, ale počtu lidí, kteří jsou na sociální podpoře závislí.
Společenské důsledky
V roce 2013 byla celková částka vyplacených dávek na hmotnou nouzi přibližně 10,5 miliardy, dávek na dítě v pěstounské péči přibližně dvě miliardy (tato částka nezahrnuje náklady na ústavní výchovu). Dle studie Výzkumného ústavu práce a sociálních věcí bylo v roce 2011 ohroženo chudobou nebo sociálním vyloučením 50 procent domácností, tvořených jen jedním dospělým s alespoň jedním dítětem. V případě, že rodič z finančních důvodů selže a dítě je mu odebráno (byť jen na čas), náklady hrazené ze státního rozpočtu výrazně vzrostou (o penězi nevyjádřitelném strádání dětí i rodičů ani nemluvě).
Nejzávažnější důsledky je však třeba hledat ve vztahu k lidem, kteří o rodičovství uvažují. Poselství odmítání podpory samoživitelů je jednoznačné: „Starost o dítě je zcela věcí rodičů.“ Dle shrnutí Českého statistického úřadu od roku 2001 skončí rozvodem 45 až 50 procent manželství – a stejně jsou na tom asi i soužití nesezdaných. Manželství a rodina v současnosti nevykazují dostatečnou stabilitu a dítě představuje pro množství lidí nezanedbatelné riziko a ohrožení chudobou v budoucnosti. Této skutečnosti si je nepochybně většina současných mladých lidí uvažujících o tom, zda mít dítě či kolik dětí by chtěli mít, vědoma. Asi málokterý problém je přitom dnes palčivější než řešení nepříznivého demografického vývoje.
Mnohem případnější než diskuse o tom, proč si rodiče samoživitelé nenašetřili více peněz, nezvolili lepší kariéru nebo nevybrali lepší partnery, by byla debata o tom, jaká nastavit podpoře pro samoživitele pravidla, aby výdaje byly využity hospodárně a v souladu s dalšími opatřeními sociální politiky. Náklady na výplatu zálohovaného výživného dle současného návrhu zákona (který se netýká jen samoživitelů, ale i rodičů, kteří si našli nového partnera a samozřejmě hlavně dětí) by zatížily státní rozpočet dle kvalifikovaného odhadu předkladatele částkou 789 milionů korun. Dle předkládací zprávy Ministerstva práce a sociálních věcí má většina zemí Evropské unie institut zálohovaného výživného právně zakotven a v minulosti i náš právní řád podobný institut znal. Neideologická a věcná debata by mohla ukázat, že se to vyplatí i finančně, a to nejen v dlouhodobém horizontu.
Autor pracuje v Centru empirických výzkumů na Slezské univerzitě v Opavě.