Squatujeme mediální prostor od roku 2013

Morální gambleři

Pravicoví analytici se v souvislosti s řeckou krizí rádi ohánějí termínem morální hazard. Hazardují však skutečně Řekové?

Vyjednávání Řecka s mezinárodními věřiteli o budoucnosti veřejného zadlužení na sebe strhává pozornost komentátorů zleva i zprava. Zatímco ti levicoví opakují neudržitelnost „zodpovědné politiky škrtů“ a nutnost resuscitace Evropy jako solidárního projektu, napravo se vypráví docela jiné příběhy.

Morální hazard

„Dluhy se musí platit!“ To je železná jistota, jeden z posledních tmelů naší orientace ve světě, jedenácté přikázání kapitalistických mudrců a apel na „rozumné“ voliče. Politika je přeci jednoduchá, ekonomie je taky jednoduchá, celý svět je jednoduchý a přehledný. A tento „common-svět“ bychom prý měli uchopovat výhradně pomocí „selského rozumu“. Toť vše. Jak vůbec mohlo na světě někdy dojít k nějakému nedorozumění?

Šikmá plocha nesplácení prý vede ke katastrofě: pokud se dluhy odpustí, strhne se lavina zadlužování všech států na zeměkouli, protože státy jsou zastaralé molochy v rukou nesvéprávných idiotů. Tito idioti budou ode dneška vědět, že jim bude všechno odpuštěno, a že tak můžou rozjet nekonečnou party na účet prosperujících tvůrců hodnot. Tahle noční můra je nazývána „morálním hazardem“.

Politická arogance Němcům dovoluje trestat okolní státy za zadlužování navzdory tomu, že právě „půjčování“ je cílem německé hospodářské politiky.

Morální hazard je strašákem všech současných i budoucích věřitelů. Je potřeba co nejdříve odhalit niternou absurditu takového uvažování a říct si na rovinu, že obavy z rozpoutání dluhového dominového efektu jsou z racionálního hlediska liché. Hrozba dluhovým dominem je ve skutečnosti politickým nástrojem. Ne všechno, co dává na první pohled smysl, musí nutně v realitě fungovat. Dluh není neměnnou kategorií. Vyvíjí se v čase i prostoru a nabývá různých podob. Sekera v kamarádově hospodě je jiný dluh než ten, díky kterému mohou existovat banky s částečným krytím, hypotéka na rodinný dům je něco jiného než veřejný dluh státu. A spolu s různými povahami dluhu se liší i povaha potenciálního „morálního hazardu“.

Pokud by Řekové své půjčky projedli a propili a dluh by jim byl posléze odpuštěn, možnost budoucího zneužívání by se zřejmě zvýšila. Vznik řeckého dluhu má ale několik odlišných příčin, a tyto příčiny jsou vnitřní i vnější. Dlouhodobě deficitní rozpočty veřejných financí jsou první z nich. Tyto deficity nevznikly často omílaným „životem nad poměry“. Daleko výrazněji se pod ně podepsaly například dlouhodobě enormní výdaje na zbrojení (je pikantní, že čtvrtina z nich směřuje do Německa). Druhým řeckým kamenem úrazu je dlouhodobě slabá daňová disciplína místních oligarchů. Obě tyto interní příčiny řecké krize jdou na vrub řeckým politickým elitám. Trestat za to již tak chudé Řeky je ideologicky podmíněné a ekonomicky hloupé.

Řecká past

Naprosto zásadním spouštěčem současné krize byl však pochopitelně kolaps finančního sektoru, který odstartoval světovou hospodářskou krizi. Jeho původ nesmíme hledat v Řecku, ale ve Spojených státech. Krizi ovšem neodstartovala americká vláda, ale neuvěřitelná arogance bankéřů. Právě tady by měli zbystřit všichni, kdo varují před „hazardem“. Ještě den před finančním krachem totiž probíhaly doslova gamblerské orgie těch, kteří dobře věděli, že jsou příliš velcí na to, aby se jim mohlo cokoli stát. Z veřejných peněz zachraňované banky jsou přímo továrnami na morální hazard. Jako by přísní ekonomové úplně zapomněli, že právě na sanaci takových bank si musela řecká vláda od začátku půjčovat.

Druhou vnější příčinou řecké pasti je nešťastné nastavení samotné eurozóny. Vytvoření měnové unie bez unie fiskální je ekonomický nesmysl, kterému zcela chybí politické zdůvodnění. Došlo tím k vytvoření nerovnováh, které zvýhodňují silné ekonomiky a na něž je každá národní vláda krátká.

Veškerá pozornost se v souvislosti se zadlužením věnuje státům. Pokud ale můžeme spekulovat nad morálním hazardem dlužníků, proč se také nevěnovat těm, kteří jim půjčují? Finanční sektor nejprve hazardoval s hypotékami a vyvolal hospodářskou krizi. V jejím průběhu si ale finančníci morálně zahazardovali ještě jednou: finanční instituce si musely být vědomy toho, že velikost veřejného dluhu má své limity, jejichž překročením se státy dostanou do reálných problémů.

Věřitelé ovšem po celou dobu spoléhali na to, že se vždycky najde nějaké řešení, které ochrání jejich pohledávky před smazáním – totální ochrana věřitele je přeci základem správného fungování finančních trhů. Pokud tedy něco vede k morálnímu hazardování, je to právě tato absolutní ochrana věřitelů. Apologeti bezpodmínečného splácení se z tohoto pohledu stávají oběťmi vlastní logiky „selského rozumu“.

Druhou „pojistkou“ věřitelů v případě půjčování Řecku byla jeho příslušnost k eurozóně, tedy společenství silnějších ekonomik, které budou muset svého chudého příbuzného ve svém vlastním zájmu podržet a jeho věřitele vyplatit. I tady na nás přímo zírá hrozba morálního hazardu.

Merkeltilismus

Německý ministr financí Wolfgang Schnäuble je v současnosti ústřední hlásnou troubou konzervativního plánu „neustoupit Řekům ani o cent“. Pro tento postoj je argument morálního hazardu klíčovou zbraní. Zaslepené hájení „zájmů německých věřitelů“ se však mění v ideologickou demagogii ve chvíli, kdy poodhalíme současnou ekonomickou pozici Německa. Němci si dlouhodobě hřejí na prsou přebytek obchodní bilance. V minulém roce činil astronomických 217 miliard euro, čímž Německo obsadilo pěkné druhé místo za Čínou. Tento německý přebytek jde ruku v ruce i s přebytkem na běžném účtu. Ten trvale roste od roku 2002 a v minulém roce dosáhl rekordních 7,4 procenta HDP. Jak je to možné?

Při existenci „plovoucích“ národních měn by se kurz mezi zeměmi přizpůsobil a do určité míry napravil mezinárodní nerovnováhu. V měnové unii k tomu ale pochopitelně nedojde a musí se hledat jiná řešení. Jedním z nástrojů mohou být mzdy. Vyšší růst mezd (který by kompenzoval náskok Německa v produktivitě) by zvýšil ceny německého zboží v zahraničí a spolu s rostoucí domácí poptávkou by ukrojil část přerostlého obchodního přebytku. Pro Německo ale zůstávají přebytky motorem ekonomického růstu a současně posilují jeho mocenskou pozici. Export táhne německou ekonomiku vpřed a přebytek domácích úspor umožňuje půjčovat jiným státům, které by za německý export jinak nemohly platit. Proto namísto přirozeného růstu mezd, který by narovnal nerovnováhy uvnitř eurozóny, Němci své mzdy přidrželi a vytvořili tak prostor pro prohloubení nerovnováh ve svůj prospěch.

Takové chování nápadně připomíná merkantilismus – ekonomický směr, jehož cílem v hospodářské politice bylo hromadění zlata do státní pokladny. Zatímco v 16. a 17. století byl merkantilismus holým nesmyslem, jeho dnešní obdoba „merkeltilismus“ naopak dává krátkodobě až moc velký smysl – bohužel spíš pro Němce než pro Evropany. Evropě, a především jižním státům, je Německo dáváno za vzor. Chovat se stejně je ale z definice nemožné. Pokud má někdo obchodní přebytky a dělá všechno pro to, aby si je udržel, musí jiný na druhé straně vah logicky bojovat s deficity – a tedy zadlužením.

Politická arogance

Zatímco Schnäuble diktuje Řecku škrty rozpočtových výdajů, Syriza chce řešit ty příčiny dluhu, na které svým demokratickým mandátem dosáhne: korupci, vliv lobbistických skupin a daňové úniky. Opomíjený problém morálního hazardu věřitelů chce Tsipras zmírnit navázáním půjček na zdraví řeckého hospodářství. A konečně chce Syriza zpřetrhat mocenské nitky z Německa, které dusí nejen Řeky, ale i zbytek eurozóny. Politická arogance totiž Němcům dovoluje trestat okolní státy za zadlužování navzdory tomu, že právě „půjčování“ je cílem německé hospodářské politiky.

Morální hazard je zásadní pojem teorie her – hlavní oblasti výzkumu profesora ekonomie Janise Varufakise, současného řeckého ministra financí. Kdo jiný by si měl být vědom toho, kde morální hazard hrozí, a kde už se morální rulety dávno točí na plné obrátky? A nehazarduje se nakonec v těchto dnech s osudem eurozóny především v němčině?

Jan Bittner studuje politickou ekonomii na Fribourské univerzitě.
Petr Bittner je doktorandem politické filosofie na Masarykově univerzitě.

 

Podpořte nás

Společně tvoříme mainstream! Podpořte Alarm.

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OKZajímají mě cookies

Společně tvoříme mainstream! Podpořte nás.
close-image