Počátkem března jsem strávil tři dny v Koločavě v srdci ukrajinských Karpat s českou dobrovolnickou organizací Bodaj. Účastníci akce, vesměs studenti či absolventi oborů nějak souvisejících se sociální prací, se jako už mnohokrát vydali do dětského domova v nedalekých Vilšanech. Tentokrát se malovala relaxační místnost pro postižené děti. Nocovali jsme v Četnické stanici, koločavském penzionu, kde všechno připomíná Olbrachtova Nikolu Šuhaje. V létě je to poutní místo českých turistů, vydávajících se do zdejších hor. Zatímco ostatní v neděli vyrazili mikrobusem do Prahy, mne čekala cesta do Kyjeva. Jsem tam od podzimu na studijním pobytu. Nejdřív do okresního města Mižhirja, potom do Volovce, odtamtud pravidelným nočním vlakem přímo do Kyjeva. Je to nejlevnější, nejrychlejší a vlastně jediný způsob, jak se tam dostat. Stopování, zdlouhavé přestupování a čekání na zapadlých horských nádražích mi poskytly příležitost podívat se na život zdejších lidí z jiné strany.
Ráno v Koločavě. Kamarádi z Čech, co se sem stavili na víkend, aby v místním dětském domově vymalovali dětem relaxační místnost, se chystají domů. Mě čeká cesta do Kyjeva, na kolej. Paní Natálie, která má v Koločavě kromě hospody Olbrachtovo muzeum a od ministra Schwarzenberga dostala cenu „za šíření dobrého jména České republiky v zahraničí“, mi říká, že stopovat se tu nedá, stop na Ukrajině dnes neexistuje. Její muž Valerij si myslí pravý opak. Na Ukrajině prý neexistují žádné problémy. Tohle se mi líbí víc. Nabízí mi panáka, asi se při loučení s dobrovolníky, kteří právě zamířili do Prahy, trochu rozjel. Sehnal mi odvoz na kraj vesnice, tam určitě něco chytím. Panáka s díky odmítám, Natálie mi místo toho nutí láhev minerálky. Peníze nechce. Obchodní duch v ní zřejmě na okamžik usnul nebo ji přemohl soucit se zmateným Čechem.
Co jsem to za ukrajinistu, když nepoznám ani překupníka s nelegálním chlastem…
Kluk v dodávce mě odvezl na rozcestí. Na nic se neptal, celou cestu přes Koločavu, největší vesnici na Ukrajině, si s někým telefonoval. Nic nejede, tak vyrážím směrem na Mižhirji pěšky. Trochu se bojím, pěšky to nemůžu stihnout. Je navíc svátek, MDŽ, a zítra tu mají volno. Možná fakt nikdo nikam nepojede. Na plotě před roubenkou stojí kohout. Fotím. Doufám, že lidé si tu už na hipstery zvykli, v Kyjevě jich je taky plno. Je krásně, v zimním kabátě mi je vedro. Vzpomínám na Florinu v řecké Makedonii, kde jsme na podobné horské okresce stáli loni v létě dvě hodiny. A nikdo nezastavil. Budu snad muset volat našim hostitelům a prosit, aby pro mě přijeli? Odvoz na nádraží by vyšel na osm set hřiven, jak mi paní Natálie po telefonu vysvětlila už minulý týden.
Počítám auta. Nezastavil ani omlácený ford, ani černý džíp. Budu muset vysvětlovat, že jsem odešel asi kilometr od křižovatky, ať si mě Valerij najde?
Třetí auto na moje zoufalé mávání zastavuje. Řidič zhruba mého věku nebo o trochu starší, vedle něj manželka. Ptá se, kam cestuju. Radostně plácám páté přes deváté. Potřebuju do Mižhirji, abych chytil bus do Volovce, odkud už mám lístek na vlak do Kyjeva. Dodávám, že jsem student z Prahy. Na to se chlapík za volantem chytá. Prý v Jinonicích před třemi lety stavěl obytný dům hned vedle stanice metra. Teď dělá v Moskvě, taky na stavbě. Prý na tom není nic hrozného.
„Obyčejní lidi se k Ukrajincům chovaj úplně normálně, o Banderovi mluví akorát politici.“
„Je lepší vydělávat v hřivnách, nebo v rublech?“ ptám se. Poté, co si obě měny daly závod ke dnu, nejsem si jistý, která si stojí líp.
Odpověď se dala předpokládat: nestojí to za nic. Lepší jsou dolary.
Na nejspíš nejvyšším místě průsmyku u lesa stojí ohromný billboard s telefonním číslem ukrajinské bezpečnostní služby: „Pro boj se separatismem a terorismem,“ čtu nahlas. Mám zavtipkovat o nebezpečí rusínského separatismu?
„Stejně doopravdy nikdo nebojuje.“
„Z Koločavy vzali do armády hodně lidí?“
„Ne, od nás vůbec nikoho. U nás žádní velcí vlastenci nejsou. Skoro všichni dělaj v cizině. Jenom z milice jich pár poslali na východ, vždycky na měsíc.“
V Mižhirji jsem si koupil lístek. Mám asi tři čtvrtě hodiny. Na nádraží, které po oblevě vypadá jako jedna velká louže, jsem už někdy byl, chci vidět víc. Je to Zakarpatí v kostce, aspoň jeho horská část. Pár hotelů, některé nové, nevkusné a nablýskané, jiné zavřené a rozpadající se. Nové bytovky. Staré sovětské paneláky, obklopené nekonečnými kalužemi. Rozestavěné bytovky. Vůbec plno nehotových a neomítnutých domů. Padesát metrů dlouhá pěší zóna s luxusní kavárnou, asi aby to vypadalo jako v Užhorodě. Nebo aspoň jako v Chustu. Vedle kavárny stojí dlouhá patrová roubenka. Před strohou budovou radnice zlatě natřená socha partyzána. Veliká tržnice je zavřená, v klidu obdivuju zrezlý mikrobus, odstavený za opuštěnými stánky. Kolem brány se projíždí chlapeček na dospělé motorové čtyřkolce, tatínek postává s kamarády u auta a jen se po něm občas ohlédne.
Autobus mířící do Volovce je překvapivě pohodlný a navíc poloprázdný. Cestou s provinilým pocitem fotím další díla místní architektury. Cvakání spouště se ozývá i za mnou, to fotí chlap neurčitého věku v džínách a černé kožené bundě, na první pohled typický místní. Takže nejsem nenormální. On si taky všiml mého zaujetí. Kousek před Volovcem se dáváme do řeči. Serhij se vrací z návštěvy u kamaráda. Před pár dny ho pustili z nemocnice. Ukazuje mi jizvu na koleni. Nerozumím všemu, co povídá, ale přinejmenším taky jede do Kyjeva. Jsme skoro sousedi, v Kyjevě bydlí kousek ode mě.
„Byl jsi ve Strelce na Leningradském náměstí?“
Vida, konečně vím, kdo chodí do discobarů na našem sídlišti. Ne, tam jsem ještě nebyl, i když denně jezdím kolem cestou na metro. Je z něj trochu cítit alkohol. Napadlo mě, jak by asi vypadalo sedmihodinové čekání na vlak v jeho společnosti a otřesu se při představě, jak bych se cítil druhý den. To ne. Když autobus zastavil, vystoupil jsem a rychle zamířil pryč, k řece, vyčurat se. Po chvilce se ocitám před vlakovým nádražím. Nějakých padesát metrů od něj stojí Serhij. Bezmocně se sklání nad černou sportovní taškou. Nadává na místní kámoše, kteří mu nabalili desítky kilo brambor. Pomáhám mu, je rád. Dotáhli jsme proviant do nádražní haly, můj nový spolucestující si koupil lístek a usadil se vedle mě. Co budeme dělat?
„Dal bych si vodku…“
Ne, nikam s ním nepůjdu.
Kolem se potlouká zavalitý týpek s černými kudrnatými kotletami a placatou čepicí. Vypadá trochu jako hobit. Jen obličej má dost zarudlý a oblečení uválené. Serhij se ho zkušeně rovnou ptá na samohonku. Co jsem to za ukrajinistu, když nepoznám ani překupníka s nelegálním chlastem…
„Je, je. Za pětadvacet. V obchodě zaplatíš pade. Rozdíl, no ne?“
Mám hlídat věci, zatímco oba mizí.
Uběhlo asi dvacet minut, než přišli zpátky s flaškou, minerálkou a bílým kyblíčkem od majonézy. Zašili se do vzdálenějšího rohu nádražní haly, v níž ostatně kromě mizející a znovu se objevující uklízečky nikdo není. Hobit asi funguje i jako placený společník, četl jsem, že někde v Rusku na to mají dokonce firmu. Na pozvání jsem odpověděl omluvným úsměvem a dál sedím vedle tašky plné brambor. Zkouším si číst.
Venku je krásně. Stálo by za to vyrazit na procházku. Přešel jsem halu a říkám Serhijovi, že mě nebaví hlídat jeho brambory, chci někam jít. Nemá nic proti, ale zdvořile mi nabízí alkohol. Nedůvěřivě očichávám skleničku, opatrně usrkávám. „Představ si, že šukáš ženskou.“ Zkouším si představit, co na tom může být podobného. Nalil jsem tekutinu do sebe, je překvapivě jemná a sladká. Serjožu téma zaujalo a dodává: „S klukama se snažíme, co to jde.“
Hned se ale vrací k jiným zážitkům. Slouží u výsadkářů, mobilizovali ho ještě v dubnu, je v armádě bez měsíce rok. Byl i ve Slovjansku. Říká, že bude vždycky bojovat za Ukrajinu. Ukazuje mi v mobilu fotku manželky a dvou synů. A bratra, prý je taky na frontě. Teprve teď mu dochází, že s mým přízvukem není něco v pořádku. Moje disertace ho nezajímá, hned pro něj jsem cizí novinář. Přikyvuju, vždyť to není úplný nesmysl. Dává mi tužku, píšu mu číslo. Mám ho najít na ruských stránkách Spolužáci. Znovu mi ukazuje dlouhou jizvu na koleni. Říká, že tam má implantát.
„Copak s tímhle můžeš bojovat?“
Dal nohu za krk. Nejdřív zdravou, potom zraněnou. Pak zaujal boxerský postoj a výhružně na mě mává pěstmi. Nevyznám se v tom, ale pohybuje se rychle a jde z něj celkem respekt, ruce mu vystřeluji dost razantně.
„Tohle, tohle je ukrajinskej voják, koukej!“
Říká, že se léčil šest týdnů. Na jeho řeči se začíná projevovat alkohol. Nebo prostě nejsem zvyklý bavit se s tak přímočarými lidmi. Co chvíli něco důrazně vykřikuje. Sedíme na lavici vedle sebe, hobit u okna, Serhij, který co chvíli vstává, je uprostřed. Já sedím na kraji. S Vasylem, jak se jmenuje dodavatel samohonky, na sebe opatrně pomrkáváme. Vojákovy řeči nás oba trochu znervózňují. Nemáme asi moc společného, ale teď mi připadá, že proti tomu nevypočitatelnému chlápkovi odněkud ze stepi jsme my dva praví Středoevropané. Serhij je z Kirovohradščyny, do Kyjeva se odstěhoval za prací. Teď rozmýšlí, jak zlikvidovat Putina. Přechází k ostřelovačským puškám. Sám střílí z SVD Dragunova s optickým zaměřovačem. Prý v něm je i ukazatel síly větru.
Snažím se změnit téma hovoru. Vasyl taky pracoval u nás, v Brně a v Olomouci. Byl i v Německu a na Slovensku. Vzpomíná na hospody a knedlíky. V květnu jede znova. Bez klientů, nelegálních zaměstnavatelů, to prý nejde.
„Hele, hele, moh bys na českym velvyslanectví poprosit o politickej azyl,“ obrací se na Serjožu Vasyl. Každý máme své oblíbené téma. Nad tímhle návrhem zakarpatského Švejka ale zůstává i mě rozum stát.
„Ty navrhuješ ukrajinskýmu vojákovi, co jede na frontu, aby místo toho žádal o azyl? To asi nevyjde.“
„Nebo jsi pacifista, Serjožo?“ ptám se ho.
„Já jich už zabil…“
Vypráví o střílení, o zákopech, o chlapovi, kterému ve Slovjansku náklaďák urazil půlku lebky. Mluví o tom, jak se za každý tank separatistů, který se z frontové linie stáhne, objeví tři nové. Pak nás začne zkoušet z vojenského umění, vyptává se na maskovací oděv „hejkal“. Reaguju dřív než Vasyl, tiskne mi s uznáním ruku.
„A teď mě vyfoť, ukrajinskýho vojáka!“ Fotím. Znovu po jednom pijeme samohonku z malé sklínky. Hladina nápoje se blíží ke dnu. V kyblíčku od majonézy byly domácí karbanátky, i ty jsme dojedli. Dávám k lepšímu rajčatovou šťávu. Je z kuchyně dětského domova.
„Natoč mě, ať mě na internetu všichni uvidí! Dej mě na net, ať si mě poslechnou!“
Chytil Vasylovu pravačku („Aby všichni viděli, že západní a střední Ukrajina jsou spolu!“) a zaujal pózu u okna. Odehnal jsem ho – chci tuhle hru brát vážně. Se světlem v pozadí by na videu nebyli k poznání. Opřel jsem se o parapet a zapnul nahrávání. Točím video. Poselství jeho řeči je zhruba takové, že Ukrajina je jednotná, Putin čurák, Porošenkovi nevěří, jen vojáci na frontě – a on zvlášť – bojují ze všech sil. Obrací se mým prostřednictvím na českou vládu i na svého prezidenta. Nadává, že i kanady si musel koupit sám. Teď ale dostal finanční kompenzaci za zranění a doufá, že dál to už bude jen lepší. Snad dostane i průkaz účastníka bojových operací. Rozvášnil se a křičí. Nikdo tu ale není. Nikdo si nás nevšímá.
Skončili jsme, Serjožu však patos neopouští. Vasyl vytáhl cigarety a ve sterilní bílé hale si klidně zapálil. Dostal jsem taky chuť, ale táhnu je ven, tohle je na mě moc. Doufám, že Serhij na nástupišti trochu vychladne. Venku mi nabízí podezřelou papirosu s dutinkou, kterou prý dostal od pravého horala, ukrajinského Hucula. Už je evidentně dost v ráži. Já po třech panácích v hlavě ještě tolik nemám a s myšlenkou na zbytek dne se loučím. Večer se ještě určitě uvidíme, jedeme přece stejným vlakem.
Stojím na hlavní ulici, bezradně se rozhlížím, přemýšlím, kam jít. Po chvíli od nádraží přichází Vasyl, prý to se Serjožou není k vydržení, už se ožral a mele nesmysly.
„Rok války není sranda, asi mu v palici trochu přeskakuje.“
„Snad už nebude pít, nemá prachy, ne?“
„Ale má. A bude kupovat dražší chlast, já už za nim nejdu. Máš štěstí, že ste v různejch vagónech.“
Ukazuje mi, kde bydlí. Je to panelák kousek od nádraží, prý ho postavili východní Němci. Asi na tom ani s bytem v centru není zvlášť dobře. Říká si o peníze na pivo. Dám si rovnou s ním, obchod je hned za rohem. Pijeme přede dveřmi. Vasyl nemá žádnou práci, maká akorát v cizině. Je rozvedený.
„Takže chodíš každej den na nádraží prodávat samohonku?“
„Jo, tak nějak.“
„Dyť děláš z lidí alkoholiky.“
„Hele, voni to chtěj sami. Můj byznys je nabízet.“
Moc to asi nenese, protože po mě chce zase peníze.
„Vidím, že tam máš hodně.“
Když jsem předtím vytáhl peněženku, koukl do ní, viděl nejspíš i eura. Připadám si trapně, hádáme se, kolik stojí chleba. Dám mu nakonec tolik, že nespokojeně zamumlá něco o chlebu s majonézou a zmizí.
Kráčím po městě, po hlavní ulici dál a dál, dojdu až do lesa. A zpátky. Kolem mě korzují místní, je svátek, MDŽ. Kluci chodí s kytkami a bonboniérami. Ve Volovci je východoněmeckých paneláků víc, připomíná mi to Greifswald na pobřeží Baltského moře. Tam za socialismu zbořili půlku historického centra a středověké domy hanzovních kupců nahradili malými paneláky na stejném půdorysu. Tady, pod strmými svahy se sněhem nahoře na poloninách, vypadají úhledné bytovky, které se dost liší od leckdy trochu křivých sovětských bloků v jiných ukrajinských městech, taky lehce neorganicky.
Cestou zpátky nakouknu do restaurace s hrdým názvem Grand. Ve zdánlivě luxusním podniku mají na výběr jen talíř bramborových taštiček. Už za tmy jdu na vlak. Na nástupišti se motá Vasyl. Dělá si starosti – kde je Serhij? Není tady ani v čekárně. Krčím rameny.
„To je jeho věc, já jsem teď přišel.“
„Šak jo, ty za něj nejseš zodpovědnej…“
Představil mi Olgu, hubenou osobu neurčitého věku. Prý jsou spolu.
„Dej nám eště pár hřiven, je to s náma na hovno.“
Možná Serjožu potkám v Kyjevě? V přetopeném vlaku jsem si od průvodčího vyžádal deku.
„Je vám zima, nebo co?“
Neodpovídám. Chci si ji přetáhnout přes hlavu a už nic neslyšet.
Autor je ukrajinista.