Ozbrojenci Islámského (ISIS) státu zveřejnili video, na němž vidíme, jak rozbíjejí sochy v archeologickém muzeu v Mosulu i v archeologickém terénu vykopávek starověkého Ninive. Zřejmě větší částí muzejních exponátů byly sádrové kopie, přičemž originály jsou buď v Bagdádu, nebo ve velkých západoevropských muzeích jako svědci koloniální éry. Některé však byly originály z prvního tisíciletí před naším letopočtem a jiné mohly být muzejními rekonstrukcemi s použitím originálních fragmentů. ISIS předtím spálil statisíce svazků mosulské knihovny a má se za to, že prodává drobnější památky na světovém starožitnickém trhu, aby financoval své zbrojní nákupy. Islámští bojovníci navazují na úspěšnou akci Talibanu, který v roce 2001 vyhodil do vzduchu monumentální sochy Buddhů v Bámjánu, které byly na seznamech světového kulturního dědictví.
My, bílí moderní Evropané
Někteří mají pocit, že je to horší, než se dívat na zabíjení lidí. Jiní se diví, proč by tak nehezké sochy měly být chráněny jako umění. UNESCO protestuje proti ničení „naší společné kulturní paměti“. Revoluční radikálové chápou, že si Iráčané a Syřané potřebují vybít nahromaděnou frustraci vůči západní kapitalistické civilizaci, která je utlačovala a vykořisťovala a jejímiž chrámy jsou muzea. Konzervativcům se potvrzuje, že kdo ničí umění, ten také vraždí. Proroci války civilizací volají, že na jejich slova došlo. A malý český posera povrchně čte na webu českých muslimů, že totéž čeká sochy na Karlově mostě.
Evropský multikulturalismus zkrachoval do té míry, do jaké si musel přiznat, že naše moderní a sekulární hodnoty nejsou samy o sobě – tedy bez bohatství – dost silné, aby dokázaly přesvědčit mnohé z muslimů, kteří v Evropě žijí už druhou či třetí generaci.
V médiích rozkvétají historické reminiscence na obrazoborecké kampaně minulosti. Jak už to u historických paralel bývá, jejich materiálem jsou zmatené a útržkovité vzpomínky na školní vzdělání, podpořené ideologickými stereotypy a zpevněné zjednodušujícími zkratkami. Husitští revoluční barbaři ničí krásu české gotiky, francouzští revolucionáři strhávají sochy z katedrál, stalinisté vyhazují do vzduchu kostely. Scénu zalévá romantické světlo pohoršení nad barbarstvím těch druhých, na jehož pozadí tak skvěle vyniká naše vlastní kulturnost, kterou už nemusíme nijak prakticky prokazovat – stačí, že jsme bílí moderní Evropané. Do konzervativního ani revolučního pohledu ovšem nezapadá to, co dalo ikonoklasmu jméno, totiž spory v Byzantské říši v osmém a devátém století: tam se totiž obrazy odstraňovaly na pokyn císaře i vedení církve, zatímco „lid“ si přál jejich zachování. A příliš se také nepřipomíná aktivní podíl křesťanů prvních století letopočtu na zničení antických chrámů včetně obrazů, soch a knihoven.
Ničení obrazů (přesněji řečeno figurálních zobrazení, včetně soch, fotografií atd.) neboli ikonoklasmus je specifická kulturní praktika, která patří do rámce moci obrazů. Nejde vůbec o to, čemu se říká umění, nýbrž jde o obraz jako vizuální a neverbální komunikační médium. Jeho dějiny jsou o desítky tisíc let starší než dějiny kultury textu. Od začátku raného novověku jsme však v naší evropské kultuře odsoudili obrazy do podřízené pozice, zbavili jsme je nároku na noetickou relevanci a zavřeli jsme je do rezervací, kde jsou „jenom uměním“, tedy ničím závažným, pouhou estetickou ozdobou a luxusní komoditou.
Obrazoborectví má vlastní vnitřní logiku. Ta se při troše zjednodušení může jevit jako historická souvislost, jednotlivé kampaně ale mají společné jen základní motivace, kdežto v jiných ohledech se liší. Ničení obrazů je vždy demonstrativním aktem násilí proti zdrojům moci, autority a soudržnosti nepřítele, proti jeho legitimizaci v historické paměti. Nepřehlédnutelně ukazuje odvahu radikálně vyčistit scénu od starého, aby bylo možné budovat novou, čistou a lepší společnost – anebo ponechat volný prostor samotnému Bohu k jeho přímé akci na zemi. Ikonoklasté tvrdě předvádějí pohrdání drsných a přímých bojovníků kulturní zjemnělostí poražených elit.
Ničení starého, věc politická
Útočit na obrazy bude ten, pro koho je jejich moc závažná věc. V posledních dvou stoletích euroamerické kultury se to tudíž týkalo politického kontextu a ničily a ničí se pomníky či volební plakáty. Pokud někdo zaútočí na obraz v muzeu, je klasifikován jako duševně nemocný. Ve zbytku světa a ve velké části jeho dějin byl ale kontext závažnosti obrazu náboženský. Mimo radikálně sekularizovaný a „odkouzlený“ svět je zobrazení totiž vždy riskantním zásahem, když se tvoří hmotně konkrétní věc, která chce připomínat či zastupovat oduševnělou bytost. Úspěšný smyslově přesvědčivý obraz pyšně zasahuje do stvořitelských pravomocí bohů, zatímco deformace reality, ke které přitom nutně dochází, je hrozivou magickou operací.
Zákaz zobrazovat nejen Boha, ale i cokoli z jeho stvoření je hned druhým přikázáním Desatera. Nábožensky motivované odmítání obrazů v židovské i v původní křesťanské tradici vyplývalo z obavy před falešnou záměnou pouhého zobrazení za pravou boží přítomnost, tedy před modloslužbou. Taková obava nutně vyplývá z konfrontace mezi božím absolutnem a omezenými schopnostmi člověka vytvářet reprezentace – ostatně Židé i muslimové dodnes pro jistotu nepřipouštějí ani verbální reprezentaci Boha, pro nějž používají různá opisná vyjádření (jakým je staročeské slovo Hospodin). Náboženská i ostatní zobrazení proto odmítají i přísnější protestantští křesťané, a také většina islámských směrů.
Obrazoborectví je vždy třeba číst jako symptom zásadní neshody. Nesdílíme s ISIS – díkybohu aspoň zatím – týž prostor, ale zdánlivě žijeme ve stejném čase. Oni však náš čas odmítají, když ahistoricky označují za nepřípustné modly takové sochy, o nichž my víme, že pocházejí ze starověkých kultur před vznikem islámu. Náš historický čas tvrdí, že náboženství je už dnes překonané, že je to soukromá věc, jeho mocenské a veřejné prosazování je nepřípustný fanatismus a ničení obrazů je nekulturní barbarství. Snažíme se je oslabit interpretací a říkáme, že obrazoborectví je „jenom zástěrkou“ pro třídní či protikoloniální boj nebo pro pouhou nenávist. Není ale taková neochota připustit, že náš čas, naše představy a naše kategorie nejsou ty jediné pravé a platné vždy a všude, jen pokračováním koloniálního myšlení? Opravdu dokážeme zdůvodnit tváří v tvář globální ekologické katastrofě a zotročování univerzálnost evropských moderních hodnot humanismu a kritického myšlení jinak než paradoxně odkazem k univerzální moci našeho Boha, případně našich peněz?
Za skutečný multikulturalismus
Evropský multikulturalismus (s nímž u nás nemáme žádnou zkušenost) zkrachoval do té míry, do jaké si musel přiznat, že naše moderní a sekulární hodnoty nejsou samy o sobě – tedy bez bohatství – dost silné, aby dokázaly přesvědčit mnohé z muslimů, kteří v Evropě žijí už druhou či třetí generaci. Ostatně aspoň některé moderní a sekulární hodnoty nedokáže snést ani nikoli zanedbatelné množství našich vlastních spoluobčanů – nedávné slovenské referendum o tradiční rodině ukázalo, že celá pětina. Multikulturalismus však zůstává platnou výzvou v tom smyslu, že je nutné dokázat brát ty druhé a jejich přesvědčení se vší vážností. Co nás vůbec opravňuje přivlastňovat si vykopávky středoasijského Ninive a vtahovat je do našeho konceptu kulturních a uměleckých památek? Pokud na ně rozšiřujme naše pojetí, nebudeme pak logicky nuceni připustit odpor muslimů vůči sochám světců na Karlově mostě? (Stejně jako mnozí z historických obrazoborců by je autoři výše zmíněné webové stránky neničili, ale jen odmontovali a předali křesťanům.)
V české historické paměti se musí objevit připomínka husitského obrazoborectví. Husité zřejmě byli prvními, kteří na samém počátku modernizace Evropy přišli s obrazoborectvím zdola jako doprovodem sociální revolty. Vskutku dělali leccos podobně jako dnešní islamisté: někdy demonstrativně ničili obrazy, které považovali za nelegitimní objekty náboženské úcty, jindy likvidovali náhrobky jako místa komunitní soudržnosti bohatších, a opět jindy rekvírovali pro revoluci drahocennosti tezaurované v uměleckých dílech předchozích elit.
Je tu ale zcela zásadní rozdíl: pro bojovníky ISIS je sice stejně jako pro husity přesvědčení o jejich verzi náboženské pravdy tak silné a zásadní, že válčí na život a na smrt za to, aby ji prosadili a rozšířili, ale mají k tomu nejsofistikovanější dnešní válečné i komunikační technologie. Tady je kolaps naší moderní evropské představy univerzálního historického času docela zřetelný, a také je to srozumitelný důkaz o tom, že z dějin nemusí nic vyplývat, protože analogie jsou vždy jen velice částečné. Myslím, že nám nezbývá, než začít myslet nějak docela jinak a že začátkem bude muset být výzva ke skutečnému uznání těch druhých. Pokud to my, stejně jako oni, nedokážeme, hrozí, že se toho zničí o dost víc než sochy v muzeu.
Autorka je historička umění.
K dalším souvislostem viz knihu Mileny Bartlové Skutečná přítomnost. O konfliktu karikatur viz článek Karikatura svobody a také článek Dušana Burana Sloboda slova! Sloboda obrazu?.