První březnový čtvrtek opět po nějakém čase ovládlo český mediální prostor téma vysokého školství. Jednak ministr financí oznámil plán snížit rozpočet vysokých škol na rok 2016 o osm set milionů, jednak prezident České republiky zmínil návrh zavést školné pro studenty humanitních oborů, které by se mohlo stát nástrojem řešení nedostatku pracovníků v průmyslu.
Neustále připomínaný nedostatek zaměstnanců v průmyslu není důsledkem ani absence adekvátně kvalifikovaných pracovníků, ani jejich neochoty pracovat, ale nedůstojných pracovních podmínek, které se jim v průmyslových podnicích nabízí.
Tyto dvě zprávy zde zmiňuji hlavně proto, aby poskytly kontext tomu, o čem chci psát především. Podstatné je na nich spíše to, že návrhům, o nichž informují, je vůbec přikládána nějaká váha a jsou vážně diskutovány, než to, zda budou nakonec skutečně realizovány. Je pravda, že v reakci na první podnět se obratem uskutečnila schůzka předsedy vlády, ministra školství, ministra financí a předsedy České konference rektorů, kterým je rektor Univerzity Karlovy Tomáš Zima. Bylo na ní dohodnuto zachování stejného financování, jakým byly vysoké školy dotovány letos, i na příští rok (pro adekvátní vyhodnocení tohoto „úspěchu“ je však nutné si uvědomit, že rozpočet českého ministerstva školství se pohybuje kolem poloviny průměru evropského financování, počítáno v poměru k domácímu HDP: šest procent je evropský průměr, v ČR jsou to procenta tři). Rektor Zima také hned následující den vystoupil v České televizi, aby situaci českého vysokého školství komentoval a kriticky se vyjádřil i k nápadu zpoplatnění studia humanitních oborů, jejž zmínil Miloš Zeman.
V rozporu se zájmy společnosti
Pomýlenosti myšlenky podpory učňovských oborů prostým navýšením počtu jejich žáků a umělého posilování technicky zaměřených vysokých škol už bylo věnováno dost prostoru a objevily se i střízlivé analytické práce, opírající se o aktuální statistiky. Ty ukazují, že neustále připomínaný nedostatek zaměstnanců v průmyslu není důsledkem ani absence adekvátně kvalifikovaných pracovníků, ani jejich neochoty pracovat, ale nedůstojných pracovních podmínek, které se jim v průmyslových podnicích nabízí. Sama představa, že by se státní školství mělo stát servisní organizací Svazu průmyslu a dopravy a být součástí zcela sebevražedné politiky podbízení krátkodobým, na daňové úlevy nalákaným investicím globálních korporací, je jednoznačně v rozporu se zájmy celé společnosti: i když se omezíme pouze na vztah vzdělání a pracovního uplatnění (což už je samo o sobě projevem velmi redukovaného pohledu na vzdělávání), taková politika znevýhodňuje vyjednávací podmínky vyučených vůči zaměstnavatelům tím, že je v důsledku velmi úzce profilovaného vzdělání čistě praktického zaměření bez všeobecnějšího základu zbavuje přístupu k širší nabídce pracovního uplatnění či možnosti rekvalifikace, a tudíž možnosti změny zaměstnání, a staví tak velké zaměstnavatele, kteří mohou mít vliv na exekutivu, do dvojnásobně nadřazené pozice (jednak si objednají, co máte studovat, a v důsledku toho také kde a za jakých podmínek budete pracovat). V delším časovém horizontu, kdy podnik buď Česko opustí, anebo nahradí lidskou práci stroji, jsou právě pracovníci na manuálních technických pozicích nejnáchylnější k chronické nezaměstnanosti.
V této atmosféře čistě pragmatického postoje ke vzdělání (který se navíc ještě orientuje podle velmi pochybných vizí o budoucím vývoji trhu práce) prochází Filozofická fakulta Univerzity Karlovy finanční krizí: došlo k meziročnímu propadu rozpočtu o sedmnáct procent. Tato situace je výsledkem souběhu více faktorů, z nichž některé jednoznačně padají na hlavu předchozímu vedení (tj. tomu, jež odstoupilo se začátkem roku 2014), ale celkově se dá říct, že jediným skutečným prohřeškem bylo odsouvání řešení dlouhodobě neudržitelné finanční situace fakulty do budoucna; to znamená, že i kdyby nedošlo k takto spektakulární krizi, dříve nebo později by se muselo na „restauraci“ naší instituce začít pracovat. Státní financování zkrátka nedokázalo bez různých ad hoc opatření (jako bylo například zcela nesystémové financování malých lingvistických oborů po období posledních pěti let jednorázovou padesátimiliónovou vládní dotací) pokrýt už tak směšný rozpočet fakulty.
Směrem k veřejnosti zaujímá v této situaci současné vedení fakulty celkem defenzivní postoj, což možná vzhledem k pohledu převládajícímu ve společnosti, který měly dokreslit dva výše zmíněné návrhy pro budoucnost našeho vysokého školství, nebude mnohým připadat zas až tak překvapivé. Ano, naši absolventi nekončí na úřadech práce; ano, budeme pro společnost rozvíjet a udržovat kulturu a předávat ji dalším generacím, a ano, musíme se více snažit získat si na toto naše bohulibé poslání peníze z grantů, říká v rozhovoru pro Lidové noviny děkanka Mirjam Friedová. Filosofové nejsou příživníci, ale platní členové naší společnosti. Nikdo na nás doplácet nemusí.
Podnikatelé s vědou
Vytváří ovšem tyto sliby dohromady nějaký konzistentní program? Na lednovém setkání vedení fakulty s akademickou obcí, kde se probírala současná komplikovaná situace, zazněla ze strany přítomných studentů opodstatněná obava, zda se nové podmínky, kdy jednotlivé katedry budou daleko více než v minulosti motivovány (sníženými rozpočty) k individuálnímu shánění finančních prostředků, neodrazí v marginalizaci výuky. Děkanka Friedová tazatele uklidňovala, že k tomu dojít nemůže, protože studenti jsou hlavním důvodem existence naší instituce. Mne by, být na straně studentů, takováto odpověď bohužel neuspokojila, protože nikde v nových opatřeních děkanátu nevidím záruku, že k tomu nedojde. Naopak. Pokud se nezvýší přímá finanční podpora fakulty, a to se vzhledem ke spíše opatrnému, až kajícnému postoji vedení s největší pravděpodobností nestane, jediným dalším možným prostředkem pokrytí nákladů provozu jednotlivých kateder zůstává už jenom čistě badatelská činnost (granty, publikace a jiné uznatelné „výstupy“). A mezi těmito dvěma aktivitami bude zapotřebí volit, kam napřít energii sboru.
Uvedenou obavu studentů bychom mohli zobecnit a rozšířit na vztah intelektuálů ke společnosti vůbec: pedagogické působení v širokém slova smyslu je druhotné; vyklízíme veřejný prostor, protože společenská objednávka zní jinak – nikoli kultivovat veřejnou debatu poskytováním širšího kontextu aktuálním tématům, ale soustředit se na těžbu prostředků z mezinárodních zdrojů na vědu a výzkum (protože ty české jsou na tom obdobně mizerně jako přímé financování škol) a bádat jenom o velmi specializovaných tématech a psát texty pouze pro stejně úzce profilované publikum. Zkrátka, stát se podnikateli s vědou, bez jakéhokoli společenského zadání a jakékoli společenské odpovědnosti.
Nakonec, myšlenková východiska podpory rozmachu učňovského školství jsou tatáž jako ta, která směřují k řízenému upozadění humanitních oborů (Zeman obě témata explicitně spojoval): učňovská střediska mají dodávat podnikům levnou pracovní sílu, která nemá jinou volbu a musí pracovat za nevýhodných podmínek, a intelektuálové budou mít co dělat, aby své katedry a ústavy udrželi pomocí zvýšeného vědeckého výkonu alespoň taktak při životě, a nebude jim zbývat zbytečná energie na zasahování do veřejných debat a zpochybňování stávajícího statu quo. Jenom mi není zřejmé, zda je skutečně nezbytné, abychom postupnou instalaci tohoto scénáře pouze trpně – či dokonce s přitakáním – přijali jako šanci pro již dlouho potřebnou obrodu FF UK (nebo celého vyššího vzdělávání humanitního zaměření). Domnívám se, že se nabízí příležitost projevit jednoznačnější a vyhraněnější postoj, než který vedení fakulty prozatím zaujalo.
Autor působí na katedře estetiky FF UK.
Článek původně vyšel na blogu Společnosti pro estetiku.