Politické sjezdy obchází strašidlo filosofie, bubák hostujících intelektuálů. Nejprve zeleným promlouval do duše politolog Slačálek. Potom si Andrej Babiš pronajal (nebo svou mocenskou pozicí jaksi vystihl aktuální filosofické těžiště) profesora Bělohradského. Snad naopak Bělohradský na svůj opasek navlékl Babišův skalp ke skalpům Havlovu, Klausovu, Zemanovu a Sobotkovu jako další korálek do sbírky padesáti odstínů angažované šedi… Kdoví, vztahy mezi pánem a rabem jsou poslední dobou poněkud prekérní a tekuté. Nicméně mít na večírku akademika v každém případě frčí. Jak je na tom ČSSD s nejnovějšími trendy?
Za pravicových vlád sbírá sociální demokracie v opozici protestní hlasy, aby po příchodu k moci jejich vlastní silou učinila kosmetické změny a rámec pravicových výdobytků historicky zabezpečila a legitimizovala.
A to by tak hrálo, aby se nejstarší okem viditelná strana spokojila se sádrovým poprsím dědy Masaryka! To by hrálo, aby k jejím delegátům nepromluvil rovněž živoucí intelektuál! V příslušném oddělení ÚVV si vzpomněli, po několika pokusech o odchyt filosofa ve volném terénu, na putovního myslitele – profesora politické gynekologie Dělohradského, který rétorické polepšování mocenských skupin pěstuje jako osobní koníček. Přinášíme plné znění jeho utajeného nočního projevu k nejvytrvalejším delegátům ČSSD.
Jáma a kyvadlo
„Přítelkyně a přátelé, dámy a pánové, jsem celoživotně přesvědčen o prospěšnosti střídání demokracie a korporativismu. Lidi si totiž neumějí vládnout a po čase experimentování se samosprávou vždy musí přijít švihák, který to vezme do ruky a ten svinčík uklidí. A já jako putovní filosof sehrávající roli ideového kyvadla nad jámou demokracie potřebuji, aby se ti, kdo mě platí, po čase vystřídali. Ono to každého po chvíli omrzí.
V danou chvíli jsem rovněž neochvějně přesvědčen, že z bývalých čekistů, potom gangsterů a později ctihodných bizbizmenů se ještě později mohou stát nové elity. Lidi jsou většinou hloupí a zapomenou, z čeho ony elity vlastně vznikly. To je historická úloha nás, intelektuálů. A když se tak dívám na vás, přítelkyně a přátelé… no nevím. Co se může stát ze zmaloburžoaznělých odborářů a komunálních inženýrů? Vždycky leda poskoci. Ještě rádi odevzdáte zbytky své moci do rukou oligarchie. Proč si má kovaříček donekonečna pálit prsty za kováře!
A filosof? Ten prostě patří když ne přímo na trůn, pak do jeho těsné blízkosti; ať už mu nahoru pomůže pravice nebo levice. Vlády odcházejí – jáma a kyvadlo zůstává.
První teze tedy zní: Musíme si pomáhat a bude líp.
Za pravicových vlád sbírá sociální demokracie v opozici protestní hlasy, aby po příchodu k moci jejich vlastní silou učinila kosmetické změny (např. zruší poplatky u lékaře) a rámec pravicových výdobytků historicky zabezpečila a legitimizovala. Můžeme si to zjednodušeně představit, jako když podáte slabšímu příteli ruku, hezky na něj mluvíte, všelijak se ucházíte o jeho důvěru a pak ho tou jeho vlastní rukou pořádně zfackujete. Cyklus se opakuje, dokud lze obnovovat důvěru.
Tak má vaše strana zásluhu na privatizaci bank a prvních skutečně neoliberálních ekonomických reformách (Zemanova i později Špidlova vláda, kdy ministrem financí byl jakýsi Bohuslav Sobotka), dále na zajištění tzv. církevních restitucí (2014). Nepovedlo se jen dotáhnout do konce americký radar, když se rozumně utajované vyjednávání jaksi provalilo a celý proces se stal terčem sabotážní kampaně 60 až 80 procent ruských agentů (hodnota kolísající v různých průzkumech veřejného mínění).
Pro historickou úlohu ČSSD – legitimizovat privatizaci státu a zacpat ústa svým voličům – je podstatná autorita u veřejnosti, která straně umožňuje porušovat svůj volební program a jednat proti zájmům hejlů, kteří ji volili, ve prospěch zájmů vyšších, rozumnějších a vzdálenějších.
Jen si pískej, pacifisto, spojenci jdou najisto. To je moje druhá teze.
Nikdo neposlouchá
Permanentní boj za lidská práva všemožných menšin je náhražkou boje tříd o práci a její produkt. Je bojem mimo dosah reálných vlastnických vztahů, a je tedy bojem zvlášť romantickým; zejména je-li veden z ministerských křesel proti nejchudším z vlastních spoluobčanů.
Dovoluji si vás upozornit, přítelkyně a přátelé, že na školách, v sociálně vyloučených ghettech a na ulici nám vyrůstá už několikátá generace, která vás nikdy neviděla pracovat.
Třetí teze je tedy stručná: Zdání klame, a proto je vaším přirozeným politickým spojencem.
Odvážil jsem se přijít mezi vás, mílý výkvěte narcistní levice, abych vám do očí řekl, co si o sobě v jádru myslíte, ale vlastně tomu docela nevěříte, a tak byste to rádi pro sichr slyšeli ještě od jakési autority.
Nikdo neposlouchá! To jste se lekli, co? Nebo se vám ulevilo? Zachovejte klid, je to skutečně pravda a zároveň to úplně pravda není. Lekli jste se ještě víc? Vysvětlím. Svoboda slova je kompenzována svobodou být ignorován. Obraťme tuto zdánlivě nevýhodnou situaci ve svůj prospěch a využijme ji jako příležitosti k nezávaznému myšlenkovému experimentu, který bude ilustrovat moji další tezi.
Kdyby před vás v profesionálně odstíněné místnosti položili dvě naprosto identické krabičky zápalek a řekli vám, že jedna je ruská a druhá pochází z USA… Ano, ovšem, a také by vás nechali vyjmout si baterie z telefonů a jiných tuze chytrých zařízení a celý pokus nějakým způsobem ututlali před americkým velvyslancem… Nuže, které zápalky byste si vybrali?
Ne, nemusíte odpovídat nahlas. Jde samozřejmě o ryze abstraktní myšlenkový experiment, protože ve skutečnosti vás vždycky někdo poslouchá. Vás ano – vy totiž nejste filosofové. Milí sociální demokraté, jste bezmocní, a sebeláska je posledním útočištěm bezmocných. Udělejme si spolu aspoň pěkné selfie.
Čtvrtá teze: Nikdy nejste sami. Dávejte pozor, přítel naslouchá.
Krysy a podlidé
Progresivní západní levice, ke které se chcete řadit i vy – dívám se na vás, delegáti z Moravy – si dnes musí vybrat, na koho zacílí svůj marketing. Chcete oslovit spotřebitele (konzumenty volebního práva) městské, liberální, z Prahy, Brna-města a ulice Stodolní v Ostravě, spotřebitele s vyšším vzděláním, nadprůměrnými příjmy a delším penisem? Ano, hovořím o střední třídě, která je tmelem demokracie a která podle některých autorů na následky vaší dosavadní politiky vymírá – ale jistě ji dokážete ještě intenzivnější péčí zachránit.
Nebo budete nadbíhat paličatým venkovanům, důchodcům, samoživitelkám, nezaměstnané mládeži či nedejbože bezdomovcům? Dovoluji si upozornit, že tyto padlé sociální skupiny jsou poněkud přízemní, k hlubokým postmoderním myšlenkám netečné a o své statusové symboly vyloženě nedbají. Lépe než hru o trůny znají strach o vlastní existenci. Neinteresují se o vyšší ideje mravní a v nadcházejícím válečném střetnutí hrozí, že by se s naším nepřítelem nakonec nějak domluvili, takže neskýtají ani kádr vhodný do předních linií fronty. Vyšší smysl potlačování Rusů rozpínajících se ve svém blízkém příhraničí by tito podlidé a krysy ani nepochopili.
O tyto se prostě nezajímejte a doufejte, že se oni nezačnou zajímat o vás. Starejte se nadále o vymírající třídu vlastníků hypoték; o kanonenfutr bude postaráno jinak. Od čeho jsou spojenci?
Poslední moje teze je nejpoučnější: Člověk má vědět, před kým se posrat a na koho se vysrat. Pro tradiční politickou stranu to platí v ještě větší míře.
Jsem rád, že jste mě tak hezky přijali. Jste to nejlepší publikum na světě.
Vážení delegáti, s těmi nejlepšími z vás se těším na shledanou, třeba na sjezdu obrozené ODS. Zůstanu svůj!”
Autor je spisovatel.