Od začátku ekonomické krize je velká část řecké levice přesvědčená, že jedinou realistickou alternativou je vyhlásit bankrot, opustit eurozónu a začít si tisknout vlastní měnu. Podle tohoto názoru by Řecko mělo opustit „svěrací kazajku“ eurozóny. Ocitlo by se tak v lepší pozici a mohlo by radikálně předělat svoji ekonomiku směrem k antikapitalismu. Taková možnost však vyžaduje dobře promyšlený plán B, který musí počítat s obrovskými překážkami.
Pochybnosti o Grexitu
Proti tzv. Grexitu, tedy odchodu Řecka z eurozóny, existuje řada námitek. Za prvé, Grexit by mohl způsobit ještě větší humanitární katastrofu v již tak dost zničené společnosti. Za druhé, panují silné pochybnosti, zda by takový tah byl skutečně antikapitalistickým gestem. A za třetí, existuje naděje, že dojde k proměně politického prostředí v celé Evropě. Levicovou Syrizu, která odmítá úsporná opatření, můžou podpořit politické síly ve Španělsku i dalších zemích.
I přes dílčí problémy a neúspěchy Syriza dokázala, že má silnou vůli prolomit předchozí závazky k úsporám. Škrty jsou nelidské a Syriza nemá zájem úsporné strategie „polidšťovat“.
Oba názory (tj. pro a proti Grexitu) v sobě vlastně odrážejí postoje, jež provází dějiny evropské levice od nepaměti. Mnozí věří, že evropské instituce byly založeny hlavně proto, aby blokovaly jakékoli pokusy o významnější sociální reformy. Jiní zase tvrdí, že naději představuje federalizace Evropy zdola. V průběhu takzvaného „řeckého dramatu“ vyplouvají tyto věčné diskuse neustále na povrch. Ti, kdo jsou přesvědčeni, že v rámci eurozóny neexistuje řešení, považují jakékoli ústupky za prohru. A naopak ti, kteří si myslí, že Řecko se má za každou cenu vyhnout konfrontacím s institucemi Evropské unie, mají sklon jásat po každém sebemenším kompromisu. Obě strany však spíše prosazují svůj světonázor a nevidí fakta.
Příliš velký kompromis?
Volební strategie Syrizy se opírala o tři pilíře. Prvním byla restrukturalizace dluhu. Druhým odmítnutí úsporných opatření a třetím okamžité zavedení humanitárního programu, který je částečně financován z evropských zdrojů. Nedávno vyjednaný kompromis nebyl vítězstvím ani politickým obratem o sto osmdesát stupňů. Byl to taktický ústup, který vytvořil lepší prostředí pro realizaci protiúsporných plánů Syrizy. A co je ještě důležitější, předznamenal začátek dlouhého období náročných vyjednávání, která by měla vést k nové dohodě s Řeckem.
I když nedávná dohoda prodlužuje některá úsporná opatření, hůře se předstírá, že škrty fungují. Četba seznamu prvních reforem, které řecká vláda slíbila provést, a jejich dalšího rozpracování, to jen potvrzuje. Navíc dodejme, že Řecko prosazuje novou etiku vyjednávání. Publikuje totiž své návrhy ještě před začátkem jakýchkoli rozhovorů. I to lze pokládat za drobný krok k obnově transparentnosti a demokracie v Řecku i EU, kde demokracie hrozivě chybí.
Tyto „seznamy reforem“, jež předložila Syriza, jsou psány v jazyce, který má zklidnit evropské neoliberály. Vyzdvihují hlavně reformy, jejichž cílem je zkrotit byrokracii a zajistit modernizaci řeckého hospodářství. Kromě toho zmiňují snahu bojovat s daňovými podvody a zajistit zvýšení daňových příjmů. I přes dílčí problémy a neúspěchy však Syriza dokázala, že má silnou vůli prolomit předchozí závazky k úsporám. Škrty jsou nelidské a Syriza nemá zájem úsporné strategie „polidšťovat“. K největšími výzvám patří otázka, jak co nejrychleji ukončit obrovskou společenskou destrukci tím, že se zastaví zabavování domů, zajistí se dostupnější základní zdravotní péče a lidé v nouzi budou mít znovu přístup ke zdrojům energie.
Přestože byl tento široce diskutovaný humanitární balíček zčásti osekán, stále čítá příděly jídla pro téměř tři sta tisíc domácností, znovuzavedení elektrické energie pro sto padesát tisíc a příspěvky na nájem pro dalších třicet tisíc. Úlevu nejutiskovanějším vrstvám řecké společnosti by mělo přinést i zajištění práva na občanství pro druhou generaci migrantů. A také radikální reforma, jež spočívá ve zrušení nelidských detenčních center. Zahraniční politika by pak měla usilovat o zmírnění napětí mezi Řeckem a jeho regionálními nepřáteli a prorazit cestu ke snížení zbrojních výdajů.
Jedná se zkrátka o proces plný překážek, jenž podtrhuje sílu katastrofy, kterou způsobily předchozí vlády. Proto je příliš unáhlené domnívat se, že Syriza opouští základní kameny svého volebního manifestu jen proto, že některé ze svých slibů musela „osekat“ nebo jejich splnění odložit. Na druhé straně je pravda, že tyto bolestné kompromisy nevyvolávají žádnou euforii.
Solidarita s Řeckem
Syriza slíbila, že obnoví důstojnost řeckého lidu, což vyžaduje čestný přístup. A co se týče kompromisů, vláda byla celkově upřímná. Na jedné straně nepřekvapí, že podle nedávného hlasování až 75,4 procent dotázaných souhlasí, že takzvaná „přechodná“ dohoda prodlužuje předchozí úsporné programy. Šedesát procent ovšem schvaluje způsob, jakým vláda k vyjednávání přistupuje.
Dotazníky a ankety však nestačí. V následujícím období budou muset vstoupit na scénu především sami občané. Bude to mít pro vyjednávání a naděje na jakoukoliv změnu obrovský význam. Syriza opakovaně tvrdí, že politická reprezentace vyžaduje aktivní zapojení voličů. Vyjít do ulic v solidaritě a podpoře je stejně důležité jako úsilí řecké vlády plnit sliby. Cílem Syrizy je překonat úsporné programy v rámci existujícího evropského uspořádání. Z chaotického odchodu Řecka z eurozóny by mohla snadno těžit fašistická strana Zlatý úsvit. Politická podpora pro řeckou vládu a boj proti extrémní pravici se proto nemůže omezit jen na Řecko. Nastal čas posílit vazby mezi novými řeckými progresivními silami a levicovými hnutími po celém světě.
Odpor elit
Před několika týdny se v Řecku odehrála změna obrovských rozměrů. Nová vláda na evropské periferii poprvé za pět let hodila rukavici neoliberální pravověrnosti a svůj boj proti úsporným režimům pozvedla na mezinárodní úroveň. Pro ty z nás, kteří nejsou přesvědčeni, že odchod Řecka z eurozóny vyřeší jeho problémy, je mezinárodní solidarita nesmírně důležitá – především ve světle hrozby extrémní pravice.
Program radikálních reforem, které chce Syriza zavést, bezpochyby vyvolá odpor vládnoucích elit nejen v Řecku, ale celé Evropě. Kompromisy nám však poskytly potřebný čas. Je dobré bedlivě sledovat vládu, ale také myslet na to, že taktický ústup ještě neznamená strategickou prohru.
Autor je historik.
Z anglického originálu The Next Four Months publikovaného v časopise The Jacobin přeložila Linda Fořtová. Redakčně kráceno.