Mezinárodní den žen nám každoročně připomíná nerovnost mezi muži a ženami. Genderové organizace a média připomínají přetrvávající problémy, ale i úspěchy, ke kterým jsme došli od konce 19. století, kdy se začal tento svátek slavit. Zapomínáme však na jeden z nejpodstatnějších odkazů našich předchůdkyň a inspirátorek – na sociální spravedlnost. Její opomíjení je také jedním z největších selhání současného mainstreamového feminismu, který se zhlédl v korporátním byznysu a rezignoval na boj za práva těch nejohroženějších žen ve společnosti.
Na vlně ekonomismu
Evropský mainstreamový feminismus vychází v současné době především z konceptu rovných příležitostí žen a mužů – rovné startovací čáry. Zaměřuje se na to, aby se vyrovnávaly podmínky mezi muži a ženami v přístupu k ekonomickým a sociálním zdrojům. V praxi se jedná především o ženy ze středních vrstev s celkem dobrým vzděláním a optimistickými vyhlídkami do budoucna. Ženy ze znevýhodněného prostředí jsou na samém okraji zájmu. Samozřejmě, existují aktivity zaměřené na ženy bez domova, ženy, které žijí pod hranicí chudoby, či ženy v problematických sociálních situacích. Současný diskurz ale není založen na boji proti chudobě a zhoršujícím se pracovním podmínkám. Petice, happeningy, semináře – nejvíce místa zaujímají kvóty a snahy protlačit ženy na rozhodovací pozice. A to i díky zájmu médií. Bohužel se tak současný feminismus (nebo spíše politika rovných příležitostí žen a mužů) začíná mílovými kroky vzdalovat skutečným potřebám a zájmům žen.
Genderové organizace tlačí na zvyšování zaměstnanosti žen a neustále opakují klišé o potřebě zkrátit rodičovskou dovolenou, aby se ženy zapojily do trhu práce. Současný mainstreamový feminismus spadl do pasti ekonomismu a honby za zisky.
V sedmdesátých a osmdesátých letech měl důraz na trh práce a zapojování žen do ekonomické aktivity smysl. Převládaly názory a rovněž opatření, které ženy nutily zůstávat doma. Různé mechanismy jim znemožňovaly nechávat se zaměstnat a profesně se realizovat. Vysokoškolské vzdělání získávaly hlavně proto, aby se dovedly lépe postarat o domácnost a nedělaly ostudu svému úspěšnému manželovi. Rozličné evropské státy za tímto účelem využívaly různé legislativní a daňové nástroje, ale i sociální tlak – jeden z nejmocnějších donucovacích nástrojů. Feministické hnutí té doby vycházelo z požadavků a potřeb mladých žen, které byly sice vysokoškolsky vzdělané, ale neměly možnost realizovat se v pracovní a veřejné sféře. Zároveň se hnutí zabývalo otázkou neplacené práce a snažilo se upozornit na neformální, rodinnou péči poskytovanou ženami. Dneska jsou ale zlaté časy ekonomické konjunktury ty tam. Jsme v situaci, kdy se prohlubuje krize kapitalismu, zvyšují se sociální nerovnosti a razantně se zhoršují podmínky na trhu práce. V České republice navíc vládne neúcta k právu a nízké mzdy. Přesto genderové organizace nadále tlačí na zvyšování zaměstnanosti žen a neustále opakují klišé o potřebě zkrátit rodičovskou dovolenou, aby se ženy zapojily do trhu práce. Je jedno, za jakých podmínek. Hlavní je zvýšit zaměstnanost. Současný mainstreamový feminismus spadl do pasti ekonomismu a honby za zisky.
Lidská práva, diskriminace a sociální spravedlnost se staly okrajovým tématem, protože to prý nikoho nezajímá – společnost spíše slyší na ekonomické dopady. Lidské bytosti nemají hodnotu samy o sobě, ale až v momentě, kdy dokážou plnit ekonomické normy. Smutné je, že na to přistupuje právě feminismus, který by měl ze své podstaty odmítat zneužívání lidí a prohlubování sociálních nespravedlností. Dneska jde už působení genderových organizací tak daleko, že přijímají filosofii korporátního byznysu a instituce soukromého a osobního života navrhují přizpůsobovat trhu práce. Například usilují o to, aby se otevírací hodiny školek řídily pracovní dobou zaměstnaných rodičů. Na jednu stranu je to logické, málokdo ale už prosazuje, aby se zaměstnavatelé se svou pracovní dobou a pracovními nároky přizpůsobili přirozenému časovému rytmu rodin.
Jako nejsubverzivnější akt se ve světle prekarizace práce jeví rozhodnutí zůstat v domácnosti, využívat sociálního systému, který nabízí dávky, jako je rodičovský příspěvek, přídavek na děti nebo příspěvek na bydlení, a „dobrovolnicky“ se věnovat obecně prospěšným aktivitám, které přispívají k větší svobodě ve společnosti.
Jde o politiku, ne o pohlaví
Tlak genderových organizací na to, aby se ženy zapojovaly do trhu práce, či výzvy ke krácení rodičovské dovolené omezují svobodu volby, kterou feministické hnutí dlouhá desetiletí rozšiřovalo. Ano, existují aktivity, které upozorňují na důležitost neplacené práce v domácnosti, význam žen pro péči o děti nebo další rodinné příslušníky vyžadující specifickou péči. Problémem je, že stojí na okraji současného českého a evropského diskurzu o rovných příležitostech žen a mužů. Genderový sektor pak vznáší rozporuplné požadavky. Na jedné straně podporuje neplacenou a neformální péčí žen, na straně druhé volá po omezení rodičovské dovolené a zdůrazňuje důležitost ekonomické aktivity žen.
Rozhodnutí nezapojit se do trhu práce a zůstat v domácnosti je sice možné, zároveň se ale poukazuje na to, že si takové ženy na svou vlastní odpovědnost pod sebou podřezávají větev a nemohou se pak divit, ocitnou-li se v komplikované situaci (například v případě rozvodu). Liberální mainstreamový feminismus tak opouští jedno ze svých tradičních témat, a to uznání neformální péče.
Současný hlavní proud genderového hnutí řeší zejména otázku postavení žen v rozhodovacích a řídících pozicích, tj. prosazování žen do vedoucích funkcí v byznysu a politice. Je jasné, že tyto aktivity mají ve feministickém hnutí své místo. Problém je, že zcela ovládají feministický diskurs, který pak pomíjí žitou realitu většiny českých žen – nekvalitní pracovní podmínky a nedostatečnou podporu ze strany státu, který stále více přispívá k růstu sociálních nerovností a vyčleňování celých vrstev ze společnosti. Je jistě důležité – především kvůli diskriminaci žen – podporovat účast žen v politice. Jenže převažující diskurz se ve skutečnosti nezaměřuje na prosazování genderové rovnosti, ale na podporu žen bez ohledu na to, zda jsou ochotné prosazovat rovné příležitosti žen a mužů. Organizace, které se samy označují jako feministické, se tak zastávají političek, jež ve svém reálném politickém jednání odmítají prosazovat rovné příležitosti a sociální rovnost. Současné genderové hnutí tak bohužel klade důraz na pohlaví, nikoli na obsah politik, které miliony žen přivádějí do chudoby, takže ony a jejich děti přístup k rovným příležitostem nemají.
Slaďování a nic než slaďování
Hegemonie kvót, postavení žen v řídících pozicích a moderní téma slaďování rodinného a pracovního života odsouvají na druhou nebo možná devátou kolej zásadní otázky feministické teorie i feministického hnutí, jako je diskriminace žen, vliv veřejných politik na postavení žen a nenahraditelná role sociálního státu pro zlepšování podmínek žen ve společnosti. Dneska se už nebojuje proti diskriminaci žen, neupozorňuje se na jejich znevýhodňování, ale na problémy spojené výhradně se slaďováním rodinného a pracovního života. Jistě, je to velmi podstatné téma – řeší ale jen jeden aspekt celého problému. Mainstreamové sociální hnutí říká, že nejdůležitější je sdílet rodinné povinnosti a mít čas na práci. Jakékoliv jiné rozhodnutí není z hlediska rovnosti žen a mužů přijatelné. Málokdo se zabývá tím, zda a jak je tento životní styl skutečně výhodný pro různé socioekonomické skupiny. Z často nepromyšlené a fanatické podpory slaďování vzniká řada problémů pro ty, kteří mají jiné životní preference nebo žijí v podmínkách, v nichž prostě a jednoduše slaďovat práci a rodinu nelze. Slaďování klade důraz na omezování nerovností mezi muži a ženami, málokdo se ale už pozastaví nad tím, že samotné mzdové ohodnocení je v Česku špatné.
V období ekonomické krize (opravdu ještě neskončila) a s tím související zásadní proměny euro-americké společnosti se české genderové hnutí zabývá – kromě kvót a počtu žen v řídících pozicích – hlavně domácími porody. Chybí masivní kampaně na podporu žen, kterým bývalí partneři neplatí výživné, neobjevují se žádná vyjádření k podpoře zaměstnankyň v supermarketech a omezování práce o svátcích. Pracovní práva, agenturní zaměstnávání, kde na první pohled genderové otázky nehrají roli, se do hledáčku feministických aktivistek a aktivistů dostávají jen zřídka. Chudoba a její zmírnění je pouze vedlejším tématem. Pokladní a desetitisíce rodin lehce nad hranicí chudoby dál žijí své životy, zatímco genderovému hnutí stojí za to věnovat se hlavně manažerkám a matkám s nechutí vůči porodnicím. Deklasované ženy podporu v rámci současného feministického hnutí zkrátka nenajdou.
Požadavek rovného postavení žen a mužů se tak maximálně dokáže přetavit v návrhy na zrušení „bonusu“ dřívějšího odchodu do důchodu pro ženy, které vychovávaly děti, protože je to diskriminační vůči mužům. Proč se nemůžeme inspirovat Rakouskem, které chce k zrušení dřívějšího odchodu do důchodu pro ženy přistoupit až tehdy, když zmizí nerovnosti mezi muži a ženami na trhu práce? Je škoda, že zrovna v naší společnosti je zhoršování podmínek žen vnímáno jako snižování diskriminace.
Je jasné, že zaměření organizací ovlivňují i jejich finanční možnosti. Pokud ale mainstreamové feministické iniciativy a jejich představitelky na české i evropské úrovni rezignují na sociální spravedlnost, postavení žen ve společnosti se nezmění. Více žen v manažerských pozicích ke zlepšení postavení žen pracujících například v supermarketech povede jen těžko.
Autorka je socioložka.