Televizní zábava patří lidu

Snahy politiků o zrušení koncesionářských poplatků a komercializaci České televize ohrožují nezávislost této veřejnoprávní instituce a rozhodně nejsou v zájmu „dolních deseti milionů“.

Miloš Zeman nedávno v reakci na ředitele České televize Petra Dvořáka, který by rád vybíral koncesionářské poplatky i od lidí bez televizoru, obvinil ČT z toho, že se stala „špatnou komerční televizi“, a navrhnul naopak učinit koncesionářské poplatky dobrovolné. Podobně uvažoval i předseda Zemanovy dceřiné politické organizace SPO senátor Jan Veleba a navrhnul novelu, která by majitele televizí zbavila povinnosti platit koncesionářský poplatek. K nim se přidal mediální expert ANO Martin Komárek, který by do vysílání jedničky rád vrátil reklamu, něco málo tím ušetřil, a udělal tak šéfovi radost.

Veleba nechápe, Komárek to předstírá

Velebovy výroky ale ukazují, že myšlenku veřejné služby televize vůbec nechápe. „Kdejakému politikovi se vysílání ČT nelíbí, ale ještě se nenašel nikdo, který by se tomu postavil,“ řekl pro iDNES.cz Veleba. V jeho pojetí se veřejnost rovná politici a sám se v tomto boji stává hrdinou, který se České televizi jako jediný postaví. Jenže veřejná služba tu, stejně jako koncesionářské poplatky, není od toho, aby se televizní programy líbily politikům. Naopak, koncesionářské poplatky mají zajistit televizi nezávislost na politicích, kteří rozhodují o rozpočtu. Televize má sloužit přímo lidem, bez odbočky přes politiky, kteří by jí dávali peníze. Pokud se to politikům nelíbí, je to jenom dobře. Přisadil si i mediální expert ANO Martin Komárek. Navrhnul totiž snížit koncesionářské poplatky, prozkoumat financování České televize a vpustit do vysílání reklamu. Ale i reklama ohrožuje nezávislost televize a Martin Komárek to musí vědět.

Zeman by rovnou rušil koncesionářské poplatky, což by mohlo časem vést dokonce až k privatizaci České televize. Zájem by mohli projevit Kellner, Babiš, Bakala nebo jakýkoli jiný miliardář, který chce mít vliv na české veřejné mínění.

Média jsou součástí infrastruktury moderní společnosti a v této elementární oblasti Česká televize svou roli nepochybně plní. Během povodní lidé přepínají pro informace na ČT 24, a to nejspíš i skalní fanoušci Ordinace v růžové zahradě. Česká televize má zákonnou povinnost informovat o dění ve veřejném zájmu. Nova nebo Prima se takovými věcmi zabývat nemusí, jsou to firmy, které vydělávají svým majitelům peníze. A když se majitelům vyplatí o něčem nevysílat, nikdo je nedonutí, aby to udělali. Pokud usoudí, že jim vydělá, budou-li ignorovat povodně či válku a místo toho pustí pomilionté Ženu za pultem nebo reklamu na Adidas, udělají to.

Špatná komerční televize

Problém je v tom, že Zeman, Komárek i Veleba mají velký kus pravdy. Česká televize v mnoha ohledech skutečně působí jako špatná komerční televize, a nikoli jako médium, které vytrvale šlape politikům na paty, zpochybňuje status quo a stojí na straně slabších, kteří nemají prostředky na to, dovolat se spravedlnosti. ČT zajišťuje spíše nemastnou a neslanou „veřejnoprávnost“, kterou nejlépe vystihuje termín ušitý přímo na tělo – „čétečkovost“, než že by byla sebevědomou televizí, schopnou přinášet nové pohledy a testující nevyzkoušené formáty. Česká televize je příliš velká na to, aby se dala hodnotit jako celek, a existuje v ní mnoho trhlin, ve kterých se veřejná služba společnosti odehrává.

Ale i když současná Česká televize možná připomíná špatnou komerční televizi, jak naznačuje Zeman, rozhodně by nemělo být cílem udělat z ní skutečnou soukromou firmu, ale naopak chtít po ní, aby se jako komerční televize – lhostejno, zda špatná, či dobrá – nechovala. Komárkův návrh vrátit do vysílání, respektive do jejího prvního programu, reklamy, nemá žádný smysl, pokud má televize hrát ve společnosti alespoň nějakou pozitivní roli. To znamená dávat co největší svobodu tvůrcům co nejpestřejších názorů, zkoušet nové formáty a nebát se své vlastní publiku znejistit a naštvat. Bez ohledu na to, zda se to líbí Miloši Zemanovi nebo Martinu Komárkovi.

Pokud jde o způsob, jakým dokáže integrovat do dokumentární tvorby korporátní peníze a ohrozit tím svoje vlastní poslání, funguje ČT vlastně spíš jako dobrá komerční televize. Naopak z komerčního hlediska musí pracovníky, kteří se starají o zábavné pořady, trápit úspěchy pěveckých reality show, které se přece jen jeví už na první pohled jako komerční, a tedy neveřejnoprávní, a které ČT utekly.

Stardance si ale Česká televize už ujít nenechala a společně s Markem Ebenem v roli moderátora dokázala vytvořit iluzi vyšší kultury. Celebrity tančily a tvářily se u toho jako na opeře. Pořád to ale nebyl pěvecký pořad, pro ten museli experti z ČT sáhnout až do normalizace a po takřka čtyřiceti letech oprášit pořad Zpívá celá rodina. Ten ve své době zaujal dokonce Václava Havla, který o něm napsal krátkou esej. „Surrealisté kdysi snili o světě, v němž bude každý básníkem. Československá televize nyní přichází s myšlenkou, že každý může být zpěvákem. Výsledek je opravdu dost surrealistický,“ napsal Havel v roce 1976. Dnes už pořad nemůže překvapit vůbec ničím a eseje o něm nikdo nepíše. Třicet let starý pořad, zmodernizovaný tím, že porotci kromě udělování bodů soutěžícím i mluví a amatérské pěvce komentují, spojuje to nejhorší z normalizace a současné komerce.

Ty si nejsou vůbec tak vzdálené, debilita dnešního kapitalismu si s debilitou sedmdesátých let rozumí skvěle, Všechno je dnes o něco rychlejší a místo zaměstnancům z podniků ověnčených řády práce, které v původním pořadu tvořilo publikum, moderátor na začátku děkuje sponzorům. Jinak se ale nezměnilo vůbec nic. Pokud je úkolem nekomerční televize veřejné služby dělat populární dobrým a dobré populárním, tak v tomto případě dělá Česká televize pravý opak.

Od nové normalizace k oligarchizaci

Před pár lety, zhruba dvacet let od sametové revoluce, se mluvilo o neonormalizaci, případně o nové normalizaci. Tento pojem se v publicistice dočasně uchytil i díky tomu, že se k popisu společenské situace hodil jak pravici, která si byla vědoma postupného konce stigmatizace levice, tak levici, která si všímala umrtvení společnosti v nových nerovnostech a pasivity většiny. V této souvislosti se také často mluvilo o nestárnoucích normalizačních ikonách typu Karla Gotta nebo Heleny Vondráčkové, které zdaleka nepadly spolu s normalizací a dál po večerech zklidňovaly národ.

S loňským nástupem Babiše na mediální a politickou scénu se už nemluví o nové normalizaci, ale o oligarchizaci politiky a médií. A pokud se mění povaha politického systému, projeví se to i v podobě a fungování největších médií. Navzdory tomu, že je Česká televize vázána zákony, ji lze těžko považovat za tu nejlepší záruku ochrany a rozvoje demokracie. Směr, kterým se chce vydat Zeman i Komárek, by nás ale zbavil naděje, že by se tato situace mohla někdy zlepšit. Další komercializace by ještě zesílila konzumní a konzervativní charakter zábavných a dramatických pořadů. Zeman by v tomto případě rovnou rušil koncesionářské poplatky, což by mohlo časem vést dokonce až k privatizaci České televize. Zájem by mohli projevit Kellner, Babiš, Bakala nebo jakýkoli jiný miliardář, který chce mít vliv na české veřejné mínění. Přese všechno, co musí současný divák ČT snášet, by její prodej do soukromých rukou výrazně uškodil snad všem z dolních deseti milionů.

Normalizační televize neměla v popisu práce veřejnou službu. Výkladní skříň tehdejší zábavy – seriály – schvalovali přímo lidé z ÚV KSČ. To, čím se společnost baví, bylo pro vedení strany stejně důležité jako zpravodajství a cyklické televizní rituály a přenosy z oslav pro režim důležitých výročí. Dobře pobavit ano, ale nezpochybnit u toho, byť třeba jen omylem, panující řád. O nezpochybňování panujícího řádu se celkem spolehlivě stará závislost komerčních televizí na reklamě. Agrofert bude jen těžko pouštět reklamu v komerční pauze při komedii o utrpení mladého biozemědělce v boji s nejmenovaným korporátem. Zábava, tedy ten nejkomerčnější program ČT, si za stávajících podmínek zaslouží stejnou ochranu jako nezávislá publicistika a zpravodajství.

Fakt, že současné vedení dává přednost revivalu typu Zpívá celá rodina nebo jenom prostému retru, jako jsou seriály Vzpomínej a Četnické humoresky, potvrzuje slova o špatné komerční televizi. Není to však argument pro další komercializaci zábavy. McDonald nikdy nebude ideálním partnerem pro sitcom z prostředí fastfoodů.

Autor je redaktor A2larmu.

 

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OK Zajímají mě cookies