Squatujeme mediální prostor od roku 2013

Volby ve Francii: vítězství Sarkozyho, prohra Hollanda

Francie má za sebou komunální volby. Výrazně neuspěli Hollandovi socialisté, ale spokojená nemůže být ani Marine Le Penová.

Druhé kolo oblastních voleb ve Francii zklamalo naděje tamní levice a dodalo vítr do plachet republikánské pravici zastoupené koalicí Sarkozyho Unie pro lidové hnutí (UMP) a středové Unie demokratů a nezávislých (UDI). Marine Le Penová a její Front National sice v prvním kole získaly významný počet hlasů, ale nakonec si nepřipsaly žádný department.

Pravicová koalice plná rozporů

Koalice UMP-UDI má mnoho důvodů k radosti. K zázračnému vzchopení se levicového voličstva, ve které po prvním kole voleb doufaly špičky francouzských socialistů, nakonec nedošlo. V těchto volbách přitom po dlouhé době vzrostla účast (ze 45 na 50 procent). Levice nakonec ztratila takřka polovinu departmentů, zatímco republikánská pravice jich 28 získala. Nově tak bude vést 67 ze stovky francouzských okresů. Pravice dobyla i některé levicové bašty – včetně departmentu Corrèze, kterému dlouho vládl současný prezident François Hollande. Pravice dále ovládne také department Nord, kde je doma hlavní Hollandova sokyně Martine Aubry, či Essonne, které je pro změnu hájemstvím francouzského premiéra Manuela Vallse. Levice neobhájila vládu ani v departmentu Cotes d’Armor, kde vládla od roku 1976, a porážku v Bouches de Rhone utrpěla dosud nezdolatelná volební mašina Jean-Paula Guerriniho, socialisty s početnými kontakty na byznys i organizovaný zločin. Jedinou výjimkou je department Lozere, kde naopak poprvé v jeho historii bude vládnout levice.

O „francouzské Syrize“ sice mluví v poslední době kde kdo, ale jen málo politických funkcionářů chce vplout do nejistých vod mimo „matičku stranu“.

Jakkoliv se však může zdát výčet vítězství tandemu UMP-UDI famózní a zdrcující, zároveň také zakrývá vnitřní rozpory. Nicolas Sarkozy vedl kampaň do oblastních voleb na vlnách identitární rétoriky, která mu koneckonců jde nejlépe. Pustil se do drobných aspektů každodenního života, které tvoří multikulturní dimenzi francouzské společnosti. Hlavním problémem francouzských okresů se tak najednou staly stravovací návyky žáků základních škol. Konkrétně se Sarkozy dal do boje proti alternativním menu, které nabízejí školní kantýny, když je na hlavní jídelníčku servírováno vepřové.

Tato rétorika byla však naroubována na koalici, která tíhne spíše k liberálnímu středu než k Front National. Nikoliv náhodou François Bayrou, jeden z leaderů UDI, označil vítězství tandemu za „obrovské zadostiučinění“, ale hned také podtrhl, že s „Nicolasem Sarkozym je ve spoustě záležitostí v intelektuálním rozporu“. Podobně to cítí také liberální křídlo UMP. Staronový předseda Sarkozy si tak může připsat významný úspěch, jelikož začal své předsednictvím famózním vítězství, současně je to ale vítězství koalice, která se nemusí vůbec ztotožňovat s jeho názory. Stačí pomyslet na aktuální ožehavou otázku financování mešit. Středopravicové a gaullistické síly připouštějí možnost, že by se francouzský stát finančně podílel na nákladech na stavbu sakrálních budov s cílem omezit vliv blízkovýchodních sponzorů. To by si však vynutilo revizi dnes již kultovního Zákona o odloučení Státu od církve z roku 1905, který Sarkozy společně s Marine Le Penovou považují za nedotknutelný. Důvodů k pnutí mezi identitářským, reakcionářským a na papíře čím dál více protekcionistickým Sarkozym a středem jeho politického pole je ovšem celá řada.

Levice a Front National mezi poraženými

Vedle levice patří mezi poražené i Front National. Marine Le Penová se sice může chlácholit zvyšujícími se preferencemi v prvním kole a historicky nejvyšším počtem získaných okresních zastupitelů, ovšem těch bude jen 72, zatímco funkcionáři Národní fronty chtěli mít minimálně osmdesát mandátů. Strana chtěla také aspoň v jednom departmentu zvítězit, což se nepodařilo ani v pravicovém Vauclause. V těchto volbách, podobně jako v komunálkách, se projevil jasný strukturální limit Front National. V prvním kole sice strana dokáže získat úctyhodný počet hlasů díky svému celostátnímu ohlasu, v druhém kole jí však chybí kvalitní kandidáti schopní proměnit preference v mandáty. Každé podobné volby jsou příležitostí k prostudování politických životopisů kandidátů, mezi nimiž nechybí neofašisté, antisemité či ortodoxní katolíci. Zdá se tedy, že členské základny se rebranding z hlavy Marine Le Penové dotkl jen minimálně. Strana stále nedokáže vygenerovat zajímavé a úspěšné kandidáty. Na cestě Le Penové k moci to představuje nemalý problém – i v poloprezidentském systému je důležitější parlamentní většina (a tudíž vítězství v aspoň 276 okrscích) než dočasný nájemce Elysejského paláce.

Pro levici jsou výsledky jen další ze série proher, jež charakterizují prezidentský mandát Françoise Hollanda. Neúspěch levice v komunálních volbách byl prezidentem interpretován jako výsledek rozhádanosti a nejednoznačnosti první prezidentské vlády vedené Jean-Marcem Ayraultem. Změna premiéra a odchod Zelených i nejsilnějších kritiků prezidentské hospodářské politiky z exekutivy však výsledky nezlepšily – spíše naopak. Zatím se zdá nepravděpodobné, že by prezident přistoupil k výměně sociálně-liberálního premiéra Manuela Vallse. Prohra v komunálkách a oblastních volbách však Francouzskou socialistickou stranu bolí: místní samospráva je totiž významnou rezervou pracovních míst pro stranické funkcionáře, kteří tak silnou a bolestivou redukci stavů nesou s nelibostí. Pokud by se volební debakl opakoval i v příštích krajských volbách, není vyloučeno, že socialisté uspořádají své prezidentské primárky. To by koneckonců vyhovovalo i vnitřním levicovým oponentům, kteří by chtěli nahradit Hollanda primátorkou Lille Martine Aubryovou. O „francouzské Syrize“ sice mluví v poslední době kde kdo, ale jen málo politických funkcionářů chce vplout do nejistých vod mimo „matičku stranu“. Lepší je pro tuto část francouzské levice držet se scénáře levicové koalice známé jako Gauche plurielle, které bude v roce 2017 třicet let. Na francouzské levici je minulost budoucností.

Autor je spolupracovník italského deníku Il Manifesto.

 

Podpořte nás

Společně tvoříme mainstream! Podpořte Alarm.

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OKZajímají mě cookies

Společně tvoříme mainstream! Podpořte nás.
close-image