„Lauro, v tuhle chvíli mi musíš jednoduše věřit. Jsem řadovým zaměstnancem tajné služby. Kontakt s tebou pro mě znamená obrovské riziko. Doufám, že si to uvědomuješ. Než napíšu víc, musím vědět, jestli jsi schopná dodržet odpovídající bezpečnostní opatření. Slibuju, že to pro tebe nebude ztráta času.“ Těmito slovy začíná film Citizenfour. Končí scénou, ve které se Glenn Greenwald a Edward Snowden, dva muži už tehdy známí po celém světě, rozhodují, že zveřejní další skandální materiály týkající se globálního sledování.
Ale ve filmu není podstatný jen začátek a konec. Také to, co je mezi tím, je vcelku zajímavé. Ukáže se například, že Snowden není vůbec roztřesený nerd, který si nervózně ohryzává nehty, ale inteligentní, klidný a chvílemi dokonce zábavný počítačový specialista, kterému jenom nepřišlo tak docela v pořádku, že jeho zaměstnavatel, CIA, si může prohlížet osobní emaily a odposlouchávat telefonické hovory občanů, jak se jí zlíbí.
Tvůrci Citizenfour také ukázali, že lze udělat působivý a poutavý dokumentární film, který dvě hodiny ukazuje chlapíka, který chodí sem a tam po svém hotelovém pokoji. Píšu to zcela bez ironie; nečekal jsem, že podívaná na Snowdena v županu poslouchajícího požární sirénu mě natolik zaujme.
A nehledě na to, že ani Edward Joseph Snowden, jak se představuje v jedné ze scén hlavní hrdina, ani Glenn Greenwald, dokonce ani Ewen MacAskill (oba dva jsou novináři Guardianu, kteří píšou o činnosti NSA) vůbec nepřipomínají hollywoodské kovboje, po shlédnutí Citizenfour má člověk dojem, že tu máme partičku čestných chlapíků, kteří vyhlásili válku masovému sledování.
Jenomže to není pravda. Aby se tento příběh dostal mezi lidi, nebyli to jen muži, kdo riskovali své životy.
Kdo je Laura?
Film začíná zprávou adresovanou Lauře. Není to pseudonym jednoho z novinářů Guardianu. Jde o Lauru Poitras, režisérku, dokumentaristku, aktivistku.
Pravda, Greenwald byl prvním, komu Snowden nabídl spolupráci na „největším úniku informací v dějinách“. Novinář však ze spolupráce s někým, kdo používá nick Cincinnatus a dosti enigmatickým způsobem nabízí „materiály, které mohou změnit běh dějin“, nebyl zrovna nadšený. Řečeno bez skrupulí, Greenwald Snowdena považoval za dalšího šílence, který mu chce prodat žvásty o světovém spiknutí.
Ženské postavy ve vznikajících dějinách odporu proti „válce s terorismem“ nám dovolují se na ni podívat z nové perspektivy. Zejména, když uvážíme, že postava whistleblowera nenutí ke změně pohledu, nenarušuje patriarchální pořádky.
Až ve chvíli, kdy vzbouřený technik CIA napsal Lauře Poitras, nabraly události spád. Poitras vkládala v anonymního informátora víc důvěry. Použila všechny bezpečnostní opatření a prošla rychlým šifrovacím kurzem, který ji Snowden, tentokrát ukrytý pod pseudonymem Citizenfour, poskytl. Po několika týdnech dopisování kontaktovala Laura na prosbu svého stále ještě anonymního zdroje Greenwalda a přemluvila ho ke společnému setkání v Hongkongu. Jak příběh pokračuje, to už všichni víceméně víme.
Žaloba ve jménu všech obyvatel USA
Své spolupracovníky si Snowden volil velmi pečlivě. Pravidelně četl Greenwaldovy knížky a články na webu Salon.com, viděl filmy Poitras, včetně krátkometrážního The Program o sledování NSA. Oba nejednou prokázali, že jsou ochotni riskovat hodně, jen aby pravda vyšla najevo. Problém je v tom, že ačkoli je jejich podíl na zveřejnění zločinů a zneužití NSA srovnatelný, muži jsou v tomto tandemu mnohem viditelnější než ženy.
Proto stojí za to si připomenout, že Citizenfour je završením filmové trilogie, kterou dokumentaristka začala točit už v roce 2006. Nejdříve natočila My Country, My Country, kde se zaměřila na americkou okupaci Iráku. Americká filmová akademie za to Poitras nominovala na Oscara, ale sošku získala až za dokument o Snowdenovi. V roce 2010 měl premiéru její následující slavný film The Oath (Přísaha). Tentokrát autorka zamířila do Jemenu, aby tam připravila materiál o bývalém ochránci Usámy bin Ladina. Film byl zároveň nelítostnou kritikou postupů, pomocí nichž americká vláda válčí s terorismem, včetně vězení v zátoce Guantánamo.
Lze si domyslet, že Poitras nebyla oblíbenou umělkyní George W. Bushe. Nemohla počítat ani se sympatiemi Baracka Obamy.
Dávaly jí to najevo dlouhé komplikované letištní kontroly. Od roku 2006 se její příjmení objevilo na seznamu pasažérů, kteří musí projít dodatečnými bezpečnostními kontrolami. Mnohokrát byla krátkodobě zadržena, její poznámky, filmy a kamery konfiskované. V prosinci 2014 ji bývalý námořní důstojník Horace Edwards žaloval u federálního soudu v Kansasu za „pomoc či podporu při krádeži a zveřejňování tajných státních dokumentů“. Edwards tvrdí, že tak učinil „ve jménu všech obyvatel Spojených států“.
Z důvodu agresivních kontrol a výslechů na amerických letištích se Laura Poitras před třemi lety přestěhovala do Berlína, kde dnes žije a pracuje. Je odpovědná za materiály otištěné na stránkách The Intercept, webu vedeného investigativními novináři, kteří se zabývají tématem sledování.
Právnička po Snowdenově boku
Poitras zvažovala, jestli do svého posledního dokumentu nemá zařadit také části, kde sama vystupuje před kamerou. Nakonec se rozhodla, že se mnohem lépe cítí za ní. Poitras však není jedinou ženou, která chybí v Citizenfour.
Po opuštění hotelového pokoje se Snowden ukrýval před médii. Tehdy se k němu připojila Sarah Harrison, britská novinářka, znalkyně mezinárodního práva a redaktorka WikiLeaks. Zajistila „nejvyhledávanějšímu člověku na světě“ bezpečný let do Moskvy. Po přistání na letišti Šeremetěvo mu několik dalších dní zajišťovala bezpečný pobyt v tranzitním prostoru. Právě ona byla autorkou dvaceti jedna žádostí o azyl poslaných Snowdenovým jménem, včetně té, kterou s neskrývanou radostí odmítl tehdejší šéf polského ministerstva zahraničí Radosław Sikorski.
Sarah Harrison je kromě jiného ředitelkou nadace Courage, jejímž cílem je poskytování právní pomoci a diplomatické a mediální podpory whistleblowerům. Kromě hájení Snowdenových zájmů se organizace také věnuje záležitosti Jeremyho Hammonda, hackera a aktivisty, který si odpykává desetiletý trest za zveřejnění dokumentů zpravodajské firmy Stratfor. Ve více než pěti milionech dokumentů, které Hammond WikiLeaks poslal, lze mimo jiné nalézt také důkazy o zneužití pravomocí americkou vládou a o nelegální činnosti Goldman Sachs.
Britská novinářka nebyla neznámá ani před cestou do Hongkongu. Svou spolupráci s WikiLeaks započala už v roce 2009, kdy jako stážistka Centra investigativního žurnalismu dostala na starost únik informací z války v Afghánistánu. Po ukončení stáže se k týmu WikiLeaks připojila nastálo. Od chvíle Snowdenova nuceného pobytu na ekvádorské ambasádě v Londýně je jednou z klíčových osobností této organizace. V médiích je Harrison představovaná jako Assangeova „nejbližší poradkyně“. Ve skutečnosti pracovala například na únicích informací týkajících se války v Sýrii.
Stejně jako Poitreas i Harrison žije v Berlíně. Návratu do Londýna se obává kvůli zákonu o terorismu z roku 2000. „Kdybych se ocitla na hranici, zatkli by mě. Nechci odpovídat na žádné otázky, protože bych mohla ohrozit novináře, zdroje i spolupracovníky z WikiLeaks. Zákon o terorismu z roku 2000 mi odpírá právo na mlčení, odmítnutí vypovídat by bylo v očích vlády zločinem. Nařčení z ‚terorismu‘ by pro mě mělo vážné následky,“ napsala před rokem Harrison v článku pro Guardian.
Co s tím má společného pohlaví
V případě rozkrytí zločinu, přestupku nebo zneužití pravomoci hraje pohlaví roli. Nechci se tu však pouštět do laciných psychologizací. Nevím, zda na nesnadnou roli whistleblowera jsou lépe připraveni muži či ženy. Proto mě příliš nepřesvědčuje autorka časopisu o obchodu Fortune, která tvrdí, že ženy mají vrozené sklony k pečovatelství, jedinečný „gen mateřství“, který je činí odhodlanějšími k tomu hájit zájmy veřejnosti. Kniha Carol Gulligan například tvrdí, že celý systém výchovy a školství vede de facto k tomu, aby zbavil malé děvčátko a později dospělou ženu důrazného hlasu, kterým by vyjádřila svůj protest.
Pohlaví hraje svou roli: když se spustí nelítostný mechanismus propagandy proti whistleblowerovi, muž se ubrání snadněji.
Ve filmu Citizenfour vidíme, že si hrdinové a hrdinky se Snowdenem v čele dobře uvědomují, že americká vláda udělá všechno, aby je představila jako labilní a nevyrovnané osobnosti. To samé se týká nejen agentek tajných služeb, ale také vojaček, novinářek, právniček, filmařek a jiných, které se rozhodly stát na straně občanů proti aparátu globálního sledování.
Nežijeme v časech, kdy psychiatrie jako obor vznikala. Jean-Martin Charcot už nepořádá veřejné podívané na hysterky v pařížské nemocnici Salpêtrière. Hysterie už není synonymem ženskosti a teze o intelektuální rovnosti mužů a žen se v našem světě už vcelku zabydlela. Stačí se však seznámit s problematikou znásilnění, abychom tu našli tytéž mechanismy, které vlády užívají proti whistleblowerům. Nejlepší způsob, jak zpacifikovat oběť, je označit její výpověď za nevěrohodnou. Šílenec nemůže mluvit pravdu. A stále je snazší nařknout z iracionality ženu než muže.
O tomto dvojím metru a roli pohlaví jsme se mohli přesvědčit, když jsme četli o Chelsea Manning, možná největší ženské postavě v dějinách amerického odporu proti „válce s terorismem“. Její transgenderová identita byla pro konzervativní publicisty dodatečnou příležitostí k tomu, představit ji jako osobu labilní, nevyrovnanou a nepříčetnou. „Kdo se zdravými smysly by se chtěl stát ženou,“ jako by říkali obránci zájmů NSA.
V Polsku jim přizvukoval dopisovatel Gazety Wyborczej Mariucz Zawadski: „[Manning] měl problémy se sexuální identitou, čas od času se převlékal do ženských šatů a uvažoval nad změnou pohlaví. Dokonce i v době, kdy společnost sexuální menšiny zcela toleruje, je překvapivé, že mládenec s tak komplikovanou psychikou měl přístup k přísně tajným dokumentům největší světové velmoci,“ napsal před dvěma lety.
Samotné proti systému
Ženské postavy ve vznikajících dějinách odporu proti „válce s terorismem“ nám dovolují se na ni podívat z nové perspektivy. Zejména, když uvážíme, že postava whistleblowera nenutí ke změně pohledu, nenarušuje patriarchální pořádky. V popkultuře máme plno „statečných“ – hrdinů komiksů, filmů, románů, kteří jsou odhodlaní vzepřít se nespravedlnosti. Jsou sami proti systému. Je těžké si představit mužštější zobrazení odporu.
Skutečnost však nemá mnoho společného s těmito ohranými klišé. Whistlebloweři nikdy nepracují sami. Bez režisérek, právniček či „nejbližších poradkyň“ by o nich nikdo nikdy neslyšel. A především, jsou tu také hrdinky, whistleblowerky. Měli bychom na ně pamatovat.
Autor je redaktorem polského komentářového webu Dziennik Opinii.
Z polského originálu Sygnalistki, publikovaného na serveru Krytyka Polityczna, přeložila Marie Iljašenko.