Po ukončení mimořádného summitu EU se politici plácali po ramenou. Dokázali totiž najít devadesát milionů eur navíc do rozpočtu mise Triton, která kontroluje námořní hranice ve Středozemním moři. Její rozpočet tak dosáhne výše záchranné mise italského námořnictví Mare Nostrum. Znovu se ukazuje, že hlavní problém Mare Nostrum, zachraňující plavidla i daleko za horizontem třiceti námořních mil akčního rádia mise Triton, není finanční, ale politický. Pro podstatnou část evropských politiků a pro vedení agentury na kontrolu externích hranic Frontex bylo Mare Nostrum magnetem pro uprchlíky. Jak však ukazují čísla za posledních pět měsíců, kdy začal fungovat Triton, proud uprchlíků neustal, počet mrtvých se však znásobil.
Německá kancléřka Angela Merkelová poznamenala, že na summitu nepanovala shoda ve věci změny mandátu mise Triton. „Pokud [Triton – pozn. J. H.] nepostoupí ještě dál, migranti a uprchlíci se budou dále topit a Evropa znovu ostudně selže, pokud jde o tragédii, která se odehrává na jejím prahu. Nemůže-li se Triton změnit, potom není řešením, bez ohledu na to, kolik se do něj investuje,“ reagoval na výsledky summitu John Dalhuisen, ředitel Amnesty International pro Evropu a Střední Asii.
Hlavní pohromou evropských společností není migrace, ale radikální přerozdělení bohatství ve prospěch vyšších společenských vrstev.
Na rozdíl od lodí aktivních v Mare Nostrum tak plavidla mise Triton nebudou aktivně vyhledávat migrantská plavidla dříve, než se dostanou do tísňové situace. Záchranné akce budou nadále přednostně vedeny buď rychlými plavidly italské Pobřežní hlídky, které pro záchranu uprchlíků často nemají dostatečnou kapacitu, nebo civilními plavidly, jež nejsou pro záchranu několik desítek a stovek běženců dostatečně vybavená. Velkým problémem také je, že posádky civilních lodí nejsou cvičeny na operace, v nichž jde o přiblížení k menším plavidlům: fatální důsledky námořního ztroskotání, během něhož minulý týden zahynulo až 950 uprchlíků, bylo umocněno kolizí, ke které došlo mezi dvěma jinými plavidly.
Za migraci mohou převaděči
Summit posvětil také politická opatření „boje proti převaděčům“, navržená italským premiérem Matteem Renzim. Podle italského premiéra by se měla vytvořit evropská jednotka rychlého nasazení, která by potápěla prázdné lodě převaděčů. Měla by mít podobný charakter jako mise proti námořnímu pirátství u břehů Afrického rohu.
Proti tomuto plánu se hned ohradila významná část odborné veřejnosti. V první řadě Somálská mise byla autorizovaná rezolucí OSN, dojednaná s legitimní vládou, která v případě Libye jednoduše neexistuje, a odstartovala čtyři roky poté, co se o ní začalo uvažovat. Skepsi k vládnímu programu neskrýval v rozhovoru pro deník Corriere della Sera ani admirál Fabio Caffio. „V první řadě musíme přesně určit plavidla převaděčů, a to není lehké. A jak je pak zničíme? Bombardováním? Mířenými útoky námořní pěchoty? A navíc, po prvním člunu, co vyletí do vzduchu, převaděči začnou s protiopatřeními. Mohou například použít lidské štíty.“
Jakkoliv evropští leadeři, včetně českého premiéra Bohuslava Sobotky, minimalizují rozsah eventuálních akcí, taková kampaň by vedla k vojenským akcím omezeného rozsahu na libyjských březích s neodmyslitelnými materiálními a lidskými škodami. Zdá se však, že nakonec celá slavná kampaň vyústí v povolení civilním posádkám potopit prázdná plavidla přijatých běženců, aby je převaděči nemohli znovu využít. Vzhledem k tomu, že na summitu nebylo přijato žádné opatření ohledně humanitárního přijetí uprchlíků, situace migrantů zůstane prakticky stejná.
Represe migraci nevyřeší
Je patrné, že evropští lídři přijali rétoriku boje proti převaděčům s nadějí, že vytvoří hráz vůči vlajkové lodi xenofobní pravice, vyhlášení námořní blokády. Problém je, že obě řešení intervenují až na posledním úseku cesty běženců. Pokud je hlavním cílem, aby migranti nepřepluli Sicilský kanál, nepokrytě tím EU vzkazuje, že se o migranty z ostatních zemí Afriky má postarat Libye, rozpadlý stát v zuřivé občanské válce, kde se po pádu diktátorského režimu plukovníka Kaddáfího pořádaly pogromy na černošské migranty.
Jak boj proti převaděčům tak vyhlášení námořní blokády sdílejí logiku vlastní neoliberální kriminální politice: sociální problémy velkého rozsahu lze podle ní regulovat skrze represivní aparát. Represe a uzavření legálních kanálů však nevedou k minimalizaci rozsahu fenoménu, který je koneckonců přiživovaný válkami, humanitárními a ekonomickými krizemi. Podobně jako v případě drog, jediným hmatatelným výsledkem prohibiční politiky je růst černé ekonomie překupnictví, zatímco pro uživatele znamená jen zvýšenou míru nebezpečí a pro společnost větší náklady.
Diabolizace převaděčů je také způsob, jak se vyhnout strukturálním příčinám migrací a jejich řešení. Trestuhodné chování převaděčů, již se nezřídka dopouští mučení a vraždění migrantů, je tak vydáváno za hlavní důvod častých tragédií ve Středozemním moři. „Mlčí se ale o zodpovědnosti dnešních i minulých vlád, jež mohly lehce předvídat budoucí vývoj, a přesto nepřijaly žádná konkrétní opatření, umožňující spravedlivější distribuci materiálních i kulturních prostředků mezi různými částmi zeměkoule. Z jejich strany se nedočkáme žádného přiznání viny ani analýzy, které by zabránily v pokračování masakru. Po ruce mají přece pohodlného viníka: zlého převaděče,“ tvrdí místopředseda italského Svazu komor trestněprávních advokátů Domenico Ciruzzi.
Otevřít humanitární koridory, přerozdělit bohatství
Podstatná část (nejen) italské levice a občanské společnosti vidí řešení v otevření humanitárních koridorů. „Je nutné odstranit všechny politické překážky znemožňující, aby Evropa zaručila ochranu běženců, kteří jsou tak nuceni vydat se na pospas překupníkům a riskovat svůj život ve Středozemním moři,“ říká senátor Demokratické strany Luigi Manconi. „Jinými slovy, je nutné připravit v krátkém čase plán humanitárního přijetí, který by povolil zpracování žádostí o azyl v zemích, kterými procházejí nejsilnější migrační proudy. Zde by bylo možné dočasně shromáždit uprchlíky a zajistit jejich bezpečný převoz do zemí, v nichž by dle předjednaných kvót získali azyl.“
Příznivci humanitárního přístupu si však uvědomují tlaky, jež v evropských společnostech postižených krizí bobtnají. Otevření bezpečných migračních cest je podle jejich názoru nutné spojit s bojem za přerozdělení bohatství ve společnosti, a vyvrátit tak hlavní postulát radikální pravice, že distribuce prostředků ve společnosti je nezměnitelná a že „koláč k rozdělení“ pro neprivilegované vrstvy je pevně daný a s příchodem migrantů se zmenšuje. Hlavní pohromou evropských společností totiž není migrace, ale radikální přerozdělení bohatství ve prospěch vyšších společenských vrstev, ke kterému došlo v posledních třiceti letech.
Autor je spolupracovník italského deníku Il Manifesto.