Squatujeme mediální prostor od roku 2013

Historie daná zákonem

Ukrajina nedávno přijala nové zákony, které jsou de facto pokusem zavést závazný výklad historie. Ne všichni jsou s nimi spokojeni.

Ukrajinský parlament 9. dubna schválil čtyři zákony, jež mají regulovat historickou paměť. Jejich náplní je „právní status a uctění památky účastníků bojů za nezávislost Ukrajiny ve 20. století“, „odsouzení komunistického a nacionálně-socialistického (nacistického) totalitního režimu a zákaz propagace jejich symboliky“, „přístup do archivů represivních orgánů komunistického totalitního režimu“ a „zvěčnění památky vítězství nad nacismem ve druhé světové válce“. Všechny tyto zákony prošly parlamentem s nebývalou rychlostí.

Je příznačné, že jedním z iniciátorů nových zákonů byl Jurij Šuchevyč, poslanec Nejvyšší rady za Radikální stranu Oleha Ljaška. Dvaaosmdesátiletý syn velitele Ukrajinské povstalecké armády (UPA) Romana Šuchevyče, zlikvidovaného sovětskými bezpečnostními složkami roku 1950, sám po mnoho let vězněný v sovětských táborech, je přímo ztělesněním jedné z oficiálně možných ukrajinských identit – té, pro niž byl Sovětský svaz vždy nepřítelem. Úzce s ním spolupracoval historik Volodymyr Vjatrovyč, nyní ředitel Ústavu národní paměti, ukrajinské obdoby českého Ústavu pro studium totalitních režimů. Vjatrovyč je na Ukrajině populární jako historik a autor literatury faktu, avšak řada tamních i zahraničních odborníků úroveň jeho prací zpochybňuje. Přikrášluje v nich postoj ukrajinských nacionalistických organizací k Židům a relativizuje etnické čistky páchané Ukrajinskou povstaleckou armádou, které podává spíše jako ukrajinsko-polský konflikt. Ve prospěch nových zákonů uvádí, že jde o „neodkladnou dekomunizaci“, která měla být provedena už na počátku devadesátých let. Podle něj se ukrajinská společnost jedině prostřednictvím nových zákonných norem může definitivně zbavit sovětských mýtů o válce, neboť ty „se staly zbraní v rukou ruské propagandy, jež těmito mýty mobilizuje teroristy k boji proti našemu státu“.

Pestrá společnost bojovníků za nezávislost

Zákony, které dosud čekají na podpis prezidenta Petra Porošenka, se staly terčem kritiky historiků a předmětem živé diskuse. Z hlediska historika je nejproblematičtější otázkou „památka účastníků bojů za nezávislost Ukrajiny ve 20. století“. V textu zákona jsou přímo vyjmenovány organizace, které v tom či onom historickém období za nezávislost Ukrajiny vystupovaly a jejichž zásluhy nelze zpochybňovat. Nalezneme zde Ukrajinskou lidovou republiku, státní útvar, který se na území dnešní Ukrajiny utvořil po únorové revoluci roku 1917 z iniciativy především socialistických ukrajinských stran, ale i monarchistický stát hejtmana Pavla Skoropadského. Toho do jeho funkce dosadili Němci, kteří po brestlitevském míru Ukrajinu obsadili, jako spolehlivého partnera, jenž zvrátí „utopickou“ agrární reformu, započatou ukrajinskými socialisty. Pod jeho vedením se Ukrajina měla stát vazalským státem císařského Německa. Po odchodu německých vojsk na podzim 1918 však Skoropadského smetlo lidové povstání, které obnovilo republiku. Nyní jsou z rozhodnutí Nejvyšší rady tyto dva odlišné projekty ukrajinské státnosti postaveny do jedné řady.

Ve výčtu symbolů nacismu se nemluví konkrétně o jednotkách Waffen SS a s nimi spojené symbolice. Příslušníci pluku Azov, užívajícího jako svůj znak runu Wolfsangel, se tedy nemají čeho bát.

Otázky vzbuzuje také uznání Organizace ukrajinských nacionalistů (OUN) a Ukrajinské povstalecké armády. V meziválečném Polsku působila OUN jako teroristická organizace, která bezesporu bojovala za nezávislost, ale představovala v tehdejší západoukrajinské společnosti jen jeden z názorových proudů. Ukrajinské obyvatelstvo v Polsku mělo vlastní politické strany různých orientací, od konzervativní po radikálně levicovou, které se účastnily voleb a podílely se ve varšavském parlamentu na politickém životě. Jejich cílem bylo dosáhnout rozsáhlejších práv pro ukrajinské obyvatelstvo zákonnou cestou. Nepříliš jasné zásluhy na získání nezávislosti však zákon přičítá jen OUN – radikálům, kteří se netajili svým obdivem k italskému fašismu. K UPA pak kanadský historik ukrajinského původu John-Paul Himka uvádí, že „při svém protiněmeckém odporu nebyla UPA zdaleka tak efektivní jako při etnických čistkách proti Polákům a dalším menšinám na Volyni, přičemž obojí probíhalo současně. Výmluvná jsou i čísla: UPA zabíjela Němce po tisících a Poláky po desítkách tisíc. Přestože při svém pozdějším protisovětském odboji prokázala vskutku hrdinské odhodlání a získala si, především v počátcích, širokou podporu haličské populace, zlikvidovala celkově více ukrajinských vesničanů než příslušníků vojsk NVD či sovětských úředníků.“ Mezi organizace, jejichž zásluhy podle nového zákona nelze zpochybňovat, patří i Antibolševický blok národů, obskurní spolek, založený banderovskou odnoží OUN v roce 1946, jehož členy byli i emigranti z řad chorvatských ustašovců.

V nesourodé společnosti dále nalezneme „jednodenní republiku“ Karpatskou Ukrajinu, ukrajinský helsinský výbor či Lidové hnutí Ukrajiny za přestavbu (Ruch). I na ně lze však vztáhnout to, na co upozornil kanadský historik David Marples. Zákon sice říká, že účastníci boje za nezávislost ve 20. století hráli hlavní roli v obnovení ukrajinské státnosti, vyhlášené 24. srpna 1991. Avšak, namítá historik, vznik nezávislé Ukrajiny v srpnu 1991 s OUN příliš nesouvisel. Byl spíše vedlejším produktem Gorbačovových reforem a Jelcinova boje s Gorbačovem. Jelcin na počátku devadesátých let uspěl díky tomu, že dokázal jednotlivé svazové republiky dostat do konfliktu s všesvazovým centrem. Kromě toho hrály při vzniku nezávislého ukrajinského státu v roce 1991 roli i další faktory, význam OUN a UPA je však nejasný.

Předvídatelnou vzrušenou reakci vzbudil nový zákon v Polsku, kde dodnes žijí potomci obětí etnických čistek, jichž se ukrajinští nacionalisté dopustili. Tlumí ji však geopolitické zájmy Polska, které by v Ukrajině rádo vidělo nárazníkový stát, dělící ho od Ruska. Polský ministr zahraničí Grzegorz Schetyn řekl 15. dubna v rozhovoru pro Gazetu Wyborczu: „Ukrajina hledá svou historickou identitu – my se to musíme snažit chápat a současně říkat, co je pro nás bolestné (…) K tomu potřebujeme trpělivost a čas. V tomto okamžiku má Ukrajina důležitější úkoly, jimiž jsou odpor proti ruské agresi a reformy.“

Obsah zákona – pokud snad není pouhým důsledkem nevědomosti – jako by byl diktován současnou válečnou situací, která mnohostrannou interpretaci ani reflexi historických faktů pochopitelně nepodporuje. Je škoda, že nová ukrajinská vláda podobnými pokusy zemi zbavuje důvěry mezinárodního společenství, které si přestává být jisté, jaké jsou vlastně cíle nové, prý evropské a demokratické, Ukrajiny.

azov
Znak pluku Azov

Který totalitarismus je nebezpečnější?

Zákaz symboliky totalitních režimů a popírání jejich zločinného charakteru už na první pohled staví rovnítko mezi sovětský komunismus a německý nacismus. Při bližším pohledu je jasné, že pozůstatky komunismu dělaly zákonodárcům více starostí. V návrhu zákona je definici nacistické symboliky věnováno 76 slov ze 6453, zatímco té sovětské 670. V případě nacismu se mluví výhradně o Německu let 1939 až 1945 a jeho státních symbolech. Absurdní se zdá fakt, že na Ukrajině má být nyní zakázáno nazvat politickou stranu „Nacionálně socialistická německá dělnická strana“. Tento bod zřejmě přibyl proto, že se zakazuje také užívání názvu „Komunistická strana“. Zajímavé je, že ve výčtu symbolů nacismu se nemluví konkrétně o jednotkách Waffen SS a s nimi spojené symbolice. Příslušníci pluku Azov, užívajícího jako svůj znak runu Wolfsangel, se tedy nemají čeho bát. Můžeme také usoudit, že zákon neohrozí pravidelné pochody k uctění památky dobrovolnické divize SS Halič, konající se vždy na konci dubna ve Lvově.

Naopak vše, co souvisí se Sovětským svazem, se v textu zákona specifikuje velmi důkladně. Zakázáno má být dokonce i veřejné využívání citátů vysoce postavených členů strany nebo znaků všech zemí sovětského bloku a socialistické Jugoslávie. Vědecké práce by sice měly být výjimkou, ale formulace zákona není zcela jasná. Zákon by měl umožnit přejmenování nejen ulic a náměstí, ale i velkých ukrajinských měst (například milionového Dněpropetrovsku, pojmenovaného na počest Hryhorije Petrovského, ve dvacátých až padesátých letech jednoho z představitelů sovětské vlády na Ukrajině).

Jednostrannost zákona už vzbudila protest v podobě otevřeného dopisu vědců a expertů zabývajících se Ukrajinou. Čteme v něm, že „naprosté odsouzení celého sovětského období jakožto doby okupace Ukrajiny bude mít nespravedlivé a rozporné následky. Kdokoliv, kdo upozorní na rozvoj ukrajinské kultury a jazyka během dvacátých let, se může dočkat odsouzení. Totéž lze vztáhnout na ty, kdo na Gorbačovovo vládnutí pohlížejí jako na období pokrokových změn, které prospěly ukrajinské občanské společnosti, neformálním uskupením a politickým organizacím, včetně Lidového hnutí za přestavbu.“

K zákonu o přístupu do archivů můžeme uvést, že podle představy Vjatrovyče by se všechny dokumenty z provenience sovětských represivních orgánů měly přesunout do jediného archivu, spravovaného Institutem národní paměti. To se podle tvrzení některých historiků nezdá být výhodnější než zpřístupnění archivních fondů tam, kde se právě nacházejí. O materiálech, vztahujících se k době německé okupace, se zákon nezmiňuje.

Obdobné zákony existují v Litvě, Lotyšsku či v Rusku. Avšak v kritickém období, v němž se Ukrajina nyní nachází, se zdá, že jde především o pokus nasměrovat pozornost obyvatel k symbolickým otázkám, jak je na Ukrajině bohužel už mnoho let zvykem. Zemi sužuje konflikt, ekonomika zažívá katastrofální propad a peníze ztrácejí cenu, ale řešení otázek minulosti skoro nic nestojí. Je ovšem riskantní obracet se k dědictví OUN a UPA, které zemi spíše rozděluje než spojuje. Jak ukazují sociologické průzkumy, prováděné v letech 2010 až 2013, poskytnutí právního statutu válečných veteránů bojovníkům UPA podporovalo jen 20 až 27 procent dotazovaných. Pozitivní vztah k osobě Stepana Bandery vyjádřilo ve studii, realizované už po událostech Majdanu, jen 31 procent Ukrajinců. Mezi historickou pamětí západu a oproti němu východu a jihu Ukrajiny stále existuje velký rozdíl. Není jisté, zda ho podobné iniciativy kyjevské vlády dále neprohloubí. Zákony, jež jsou formulovány natolik nejasně, že vůči nim své výhrady vyjádřili i oficiální poradci ukrajinského parlamentu, pak vzbuzují pochybnosti, nebude-li jich použito k pronásledování případných politických oponentů.

Autor je ukrajinista.

 

Podpořte nás

Alarm funguje především díky Vám – našim čtenářkám a čtenářům.

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OKZajímají mě cookies

Alarm přináší nezávislou žurnalistiku pro všechny. Podpořte nás!
close-image