Rád se řeckých přátel ptám, kdy se jim žilo nejlépe, a často pak slýchávám povzdechnutí nad „zlatými devadesátkami“. Země tehdy prosperovala, rostly mzdy a kola ekonomiky se roztáčela díky masivním státním investicím do infrastruktury. V čele vlády tehdy stál socialista Kostas Simitis s velkorysým programem Eksynchronismos (modernizace), který měl postavit na nohy upadající hospodářství a umožnit vstup země do vysněné eurozóny. Liberalizace trhu práce, reformy sociálního systému a privatizace měly zemi vymanit ze „zpátečnického“, ortodoxního Východu, podpořit vznik občanské společnosti spotřebitelů a přiblížit Řecko představě o Západu. Během několika let vlády strany PASOK se jako zázrakem nominálně snížila inflace na třetinu a veřejný dluh se smrsknul ze 14 procent na tři procenta HDP, takže v roce 2000 už nic nebránilo přijetí eura. Řekové byli z Evropské unie nadšení a mnozí věřili, že je nová měna zárukou trvalé prosperity. Vrcholem této éry pak byly velkolepé Olympijské hry v roce 2004 – extravagantní oslava řecké hrdosti za 15 miliard eur.
Z Olympu až na dno
Hned po nástupu nové vlády konzervativní Nové demokracie vyšlo najevo, že výkazy o ekonomickém stavu země byly zmanipulované, aby odpovídaly Maastrichtským kritériím podmiňujícím vstup do eurozóny. Při auditech vypadávali kostlivci snad z každé ministerské skříně, zatímco nepoužitelná betonová monstra olympijských sportovišť začala zarůstat. Už nebylo možné dále skrývat, že vlády v minulosti zaťaly dluhovou sekeru příliš hluboko, když za tučné úplatky rozdělovaly velké stavební zakázky a nakupovaly předraženou a často zbytečnou vojenskou techniku. Stranické elity využívaly půjčených peněz k napájení rozbujelé klientelistické sítě.
Syriza vzbudila velká očekávání, avšak vývoj od lednových předčasných voleb ukazuje, jak málo zmůže vláda periferního státu proti institucím, které chrání status quo kapitalismu.
Řecký dluh se stal předmětem riskantních spekulací především německých a francouzských bank a ne náhodou korporace z těchto zemí léta uplácely řecké politiky, aby se mohly přiživit na tendrech. Po krachu v roce 2008 se po léta prosazovaná hédonistická politika obrátila naruby – potřeby jedince měly být podřízeny záchraně společnosti. Dluhová krize nabyla morálního rozměru a za hlavní viníky byli označeni zaměstnanci veřejných institucí, univerzitní profesoři či řidiči městské dopravy. Vzpomeňme si, jak vypadal (a mnohdy stále vypadá) obraz řecké krize v mainstreamových mediích: černé ovce Evropy, líní a neschopní Řekové, svou rozhazovačností způsobili ekonomický krach a teď musí za své zločiny zaslouženě pykat v očistci tak dlouho, dokud se utrpením nevykoupí. Imaginární Řek se zařadil vedle muslima či cikána mezi oblíbené terče slušných, pracovitých a spořivých Evropanů, kterým je tento odstrašující příběh neustále připomínán.
Syriza dokázala svou rétorikou usměrnit hněv a frustraci společnosti vystavené úmorným škrtům a postavila se do role obhájců zájmů řeckého lidu proti nenáviděné Trojce (Evropská komise, Evropská centrální banka a Mezinárodní měnový fond) i stranám minulých vlád. Koalice levicových stran pod vedením Alexise Tsiprase voličům slíbila navrácení důstojnosti a naděje, a sjednotila tak rozmanité společenské skupiny, které mají zájem na ukončení ekonomické tortury a společenského rozkladu.
Dluh je nástrojem ekonomické a politické kontroly jednotlivců i celých států institucemi bez demokratické legitimity – a v tomto ohledu podmaněné Řecko slouží jako laboratoř Evropy. Řecká vláda tento týden vydala dekret, kterým nařizuje místním samosprávám převést své finanční rezervy na účet Řecké národní banky. Zoufale se tak snaží získat hotovost pro uspokojení věřitelů a vyplacení mezd a důchodů. Splátkový kalendář je nabitý a věřitelé odmítají uvolnit další peníze potřebné k odvrácení bankrotu.
Grexit si přejí jen radikálové
Zástupci Euroskupiny v médiích označují protistranu za nedospělou a staví se do role vychovatelů, kteří se snaží neposlušné děcko přivést k rozumu. Tsipras s ministrem financí Janisem Varoufakisem nehodlají přistoupit na další zvyšování DPH a škrty v sociálním systému. Vyjednávání tedy uvízla na mrtvém bodě, ale žádná ze stran nestojí o to, aby Řecko eurozónu opustilo. Namísto „grexitu“ můžeme spíše očekávat další únavná vyjednávání a ještě tvrdší sevření Řecka v ekonomických kleštích věřitelů. Pokud nedojde k dohodě ani v květnu, pak budou pravděpodobně zavedena omezení pro výběry z řeckých bank a vláda bude dohnána až k předčasným volbám. Rostoucí nejistota a finanční obtíže mohou nakonec pořádně zamíchat kartami, připravit Syrizu o voličskou podporu a umožnit vznik koalice, která na podmínky obnovené Trojky přistoupí.
„Do eurozóny jsme samozřejmě vůbec neměli vstupovat, a pokud chceme skutečnou změnu, tak bychom z ní měli co možná nejdřív vystoupit,“ říká čtyřiadvacetiletý student politologie a člen Syrizy Pavlos Papadopulos v soluňské družstevní kavárně Belle Ville. Za barem visí plakát s Jeanem-Paulem Belmondem z filmu U konce s dechem a naproti je objemná knihovna plná politické literatury. Hodně se tady překládají a čtou autoři jako Murray Bookchin nebo Stuart Hall. Pavlos má za sebou pravidelnou schůzi dvaceti aktivních členů místní buňky koalice levicových stran Syriza. „Patřím do radikálnější třetiny strany. Zbytek jsou sociální demokrati, včetně Varoufakise. Ten by dobrovolně nikdy eurozónu neopustil.“ Většina Řeků však jeho názor nesdílí, návrat k drachmě si nepřejí a své naděje zatím vkládají do vlády těšící se vzrůstající veřejné podpoře.
Policie na univerzitu nepáchne
Univerzita je v Řecku chápána jako politický prostor otevřený svobodnému vyjádření názorů. Na zdech jsou vedle všudypřítomných graffiti s anarchistickou symbolikou také transparenty s hesly politických stran. Studentské stávky a okupace škol utvářely historii země – 17. listopad 1973, kdy vojenská junta krvavě potlačila protirežimní povstání na athénské Polytechnické univerzitě, zůstává v živé paměti. Anarchisté naposledy obsadili administrativní budovu univerzity v Soluni na konci letošního března, aby vyjádřili solidaritu s vězněnými aktivisty držícími hladovku za zmírnění podmínek ve věznicích a zrušení zákonů zneužívaných k represi uplatňované vůči demonstrantům.
Ve vstupních prostorách fakult se každý týden konají koncerty a party končící se svítáním. Hraje politický hip hop, punk nebo taneční pop, místo vrátnice stojí bar a venku se grilují souvlaki. Často na večírcích zní rebetiko, tradiční hudba utlačovaných, místní obdoba blues nebo flamenka. V melodických písních doprovázených kytarou a buzuki se zpívá o chudobě, lásce, politice i kouření hašiše.
Po zkušenosti s masakrem studentů v sedmdesátých letech nesměla policie na školní pozemky vůbec vstupovat. Dnes sice již zákon neplatí, ale strážci zákona se kampusům stále raději vyhýbají, takže se do nich stahují drogoví dealeři i jejich zákazníci. Osvobozující absence dohledu je vykoupená větším nebezpečím a nejeden student už přišel cestou z knihovny o laptop.
Squaty a sociální centra provozovaná anarchisty jsou středisky politického dění a živé neoficiální kultury, která není svázaná institucionálním rámcem. Šest let opuštěná budova v centru Soluně, vlastněná Řeckou pravoslavnou církví, byla obsazena v červnu roku 2010 a od té doby nese jednoduchý název Scholeio (Škola). Dobrovolníci zde organizují vzdělávací kurzy, doučování pro školáky, provozují ateliery, ornitologický či boxerský klub. Prostor je spravován na základě konsenzuálního rozhodování při otevřených pravidelných shromážděních s cílem překonávání tradičního modelu učitel-žák a umožnění nehierarchického sdílení vědomostí. Poslední z pěti veřejných soluňských squatů vznikl před měsícem na hlavní ulici Egnatia.
Neúspěch Syrizy je nezastaví
Spontánně vznikají komunitní centra poskytující poradenství a sociální služby imigrantům. Přistěhovalci se v Soluni začínají také politicky organizovat a účastní se demonstrací za zrušení detenčních center, v nichž jsou v katastrofálních podmínkách stále vězněny tisíce lidí. Na základě rozhodnutí vládní koalice jsou v posledních týdnech migranti z táborů postupně propouštěni, úřady jim udělují povolení k pobytu na půl roku a nechávají je napospas athénským ulicím.
V autonomním společenském centru Mikropolis je velká knihovna se studovnou, bar i obchod s místními potravinami a výrobky. V nabídce jsou ekologické čisticí prostředky pocházející z nedaleké továrny VIOME, kterou už dva roky provozují zaměstnanci. Fabrika zkrachovala po vypuknutí krize v roce 2011 a majitelé pracovníkům dlužili na platech okolo 1,5 milionu eur. Čtyřicet z nich založilo odborovou organizaci a obsazením budovy zabránili prodeji strojů ještě před vyplacením dlužných mezd. Po roce byrokratických obstrukcí se rozhodli zahájit výrobu v okupovaných halách a získali pro svůj záměr podporu veřejnosti (k iniciativě se přihlásily osobnosti jako David Harvey, Naomi Klein, Silvia Federici nebo David Graeber). V současnosti se pracovníci snaží o legalizaci výroby a doufají, že soud uzná jejich nárok na správu továrny, která bude v opačném případě rozprodána v konkurzním řízení.
Podobný je příběh soluňského studia veřejné televize ERT, kterou kvůli úsporným opatřením zrušila vláda Antonise Samarase v roce 2013. Pracovníci vytvářející program kanálu ERT3 se nehodlali smířit s nenadálým vyhazovem, obsadili budovu a ve vysílání pokračovali. Dnes je možné sledovat kanál pouze na internetu, ale studio zůstává obsazeno a čeká na slíbené obnovení celostátního vysílání.
Syriza vzbudila velká očekávání, avšak vývoj od lednových předčasných voleb ukazuje, jak málo zmůže vláda periferního státu proti institucím, které chrání status quo kapitalismu. Salámová metoda postupného vyjednávání ústupků a strach z bankrotu postupně otupuje hrany emancipačního programu. Pukliny rozkládajícího se ekonomického a politického systému jsou v Řecku zaplňovány předivem nových vztahů, které se nespoléhají na to, jestli nová vláda naplní své předvolební sliby. Obsazování a oživování nevyužitých budov i zkrachovalých továren, budování inkluzivních, rovnostářských a demokratických komunit – to jsou způsoby, jak se vyrovnávat s chudobou, pocitem bezmoci a deziluzí z politiky.
Autor studuje politologii na Filosofické fakultě UK.