Squatujeme mediální prostor od roku 2013

Migranti jsou pro nás příležitost

Česko i Evropa vymírá. Migranti nám mohou pomoci tento problém vyřešit.

Uprchlické tragédie ve Středozemním moři hýbou v poslední době politickým a mediálním světem. Během několika dní zahynula ve vodách mezi Itálií a Libyí více než tisícovka lidí, často rodin s dětmi. Šlo převážně o válkou, chaosem či diktaturami sužované a pronásledované občany Sýrie, Somálska, Eritrey a Súdánu. S nimi se na starých a často zcela nevhodných plavidlech snaží dostat do Evropy řada ekonomických migrantů, zejména ze zemí subsaharské Afriky.

Evropa zaplavená uprchlíky?

Ve světě se v současné době pohybuje rekordně vysoký počet nedobrovolných uprchlíků, podle některých odhadů až pětapadesát milionů osob. Z tohoto počtu „pouhých“ šest set dvacet šest tisíc běženců požádalo o azyl v evropské osmadvacítce v roce 2014. Zatímco čtyřmilionový Libanon hostí již téměř 1,2 milionu syrských běženců, Jordánsko 628 tisíc, v celé Evropské unii za poslední čtyři roky požádalo o azyl přibližně dvě stě tisíc Syřanů.

Evropa vymírá a potřebuje přijímat migranty, aby byl vůbec udržen počet obyvatel v produktivním věku. Potřebujeme celou řadu nedostatkových profesí a situace se bude v tomto ohledu spíše zhoršovat.

Oněch 626 tisíc uprchlických žádostí za rok 2014 přesto představuje rekord za posledních sedmnáct let. Agentura EU pro ochranu hranic Frontex proto odhaduje, že letos by mohl do EU dorazit až jeden milion uprchlíků. V rámci Evropské unie však existují státy – a je jich de facto polovina, včetně České republiky –, které hlásí naopak rekordně nízké počty žádostí o azyl. V České republice jich bylo v roce 2014 podáno pouze 1 156. Jen pro srovnání: v roce 2014 zaznamenalo Německo 203 tisíc žádostí, Švédsko 81 tisíc a Maďarsko 43 tisíc. „Zaplaveni“ uprchlíky se tedy mohou oprávněně v EU cítit pouze Italové, Němci, Švédi, Maďaři, Řekové a snad Francouzi s 63 tisíci azylovými žádostmi v roce 2014.

Schválená pravidla EU se musí dodržovat

Jádrem nespravedlivého rozložení uprchlického břemene mezi státy EU a také příčinou současné krize v Itálii je tzv. společný evropský azylový systém, jehož základním stavebním kamenem je dublinské nařízení. To říká, že uprchlík může podat pouze jednu azylovou žádost v zemích EU, a určuje, že odpovědným státem za projednání této jediné azylové žádosti je země, která vydala uprchlíkovi vízum, nebo první země EU, do které uprchlík vstoupil.

I laik cítí, že státy bez vnější hranice EU a státy na severu a západě Evropské unie mají ohromnou geografickou výhodu, protože uprchlíci se samozřejmě neobjevují v EU ze strany severního pólu nebo z Atlantického oceánu. Italové, Řekové nebo Maďaři by tak podle schválených pravidel měli všechny běžence zaregistrovat do databáze Eurodac a všechny azylové žádosti sami vyřídit. Nelze však reálně očekávat, že Maďarsko bude mít ročně čtyři tisíce žádostí, Česká republika sedm set, Slovensko čtyři sta a Italové sto padesát tisíc. Fundamentálně nespravedlivá společná pravidla EU je tedy nutné změnit, protože azyl a migrace patří podle unijního práva do společné pravomoci a odpovědnosti členských států EU, nikoli jen do odpovědnosti italské či maďarské vlády.

Častým argumentem českých politiků je principiální odmítání kvót či povinné distribuce uprchlíků v rámci zemí EU. Jistě, nás problémy Itálie či Maďarska netrápí, my pouze držíme palce, aby se lidé, které nejsou schopni Italové či Řekové zaregistrovat a udržet na svém území, nedejbože neobjevili v České republice. Kdyby přišlo prvních dvacet tisíc utečenců z Itálie nebo Maďarska do Česka, hlasitě bychom se dovolávali „spravedlivé“ distribuce běženců mezi země EU. Ostatně tato distribuce probíhá již nyní samovolně a zcela nekontrolovaně, protože Italové nebo Řekové nejsou schopni uprchlíky registrovat a udržet na svém území. Ti tak mohou volně putovat právě nejčastěji do Německa, Švédska či Francie.

Pomáhejme v zemi původu a zemím tranzitním

Je chybou členských států EU včetně České republiky, že se velmi málo angažují v zemích, z nichž uprchlíci pocházejí, i v těch, jimiž procházejí. Právě evropská a česká ignorace represí syrského režimu, krutého režimu v Eritreji, Súdánu či chaosu v Somálsku přispívají k tomu, že statisíce a miliony běženců musí opustit své země. Česká republika zajišťuje humanitární pomoc uprchlíkům v Sýrii, Jordánsku, dokonce pomáhá řešit problém s náporem migrantů v Bulharsku, ale zcela chybí koordinovaná geopolitická aktivita EU, namířená proti tradičním „producentům“ uprchlíků, mezi které patří i Rusko nebo Čína. A nelze také lít peníze do tranzitních zemí typu Libye a čekat, že přispějí k zastavení uprchlických vln – jedná se většinou o země chaotické nebo diktátorské a uprchlíci jsou běžně k okrádáni, mučeni, biti nebo znásilňováni.

Evropská komise ve svém desetibodovém plánu navrhuje posílení společných operací ve Středozemním moři, zintenzivnění boje s pašeráky lidí a výraznější zapojení Evropského podpůrného azylového úřadu, který by měl do Řecka a Itálie vyslat týmy ke společnému vyřizování žádostí o azyl. Komise stále trvá na povinnosti členských států registrovat všechny uprchlíky v systému Eurodac a chce rovněž přesvědčit členské státy, aby souhlasily s dobrovolným pilotním projektem přesídlení pěti tisíc osob, které potřebují mezinárodní ochranu. Dále Evropská komise navrhuje zřízení nového programu návratu nelegálních migrantů z členských zemí na hranicích EU, který bude koordinovat agentura Frontex, větší angažmá v zemích sousedících s Libyí a konečně rozmístění styčných úředníků pro migraci v klíčových třetích zemích.

Proč ne legálně?

Navrhovaná opatření Evropské komise však neřeší podstatu problému. Nereflektují katastrofální situaci v zemích, odkud lidé utíkají. Dodateční úředníci Řecku nebo Itálii nepomůžou. Tyto země nemohou samy nést obrovské břemeno uprchlických žádostí a uprchlíci v těchto zemích nechtějí a nemůžou bezpečně a důstojně zůstat. Tento fakt pár úředníků na azylovou proceduru nezmění.

Nicméně posílení záchranných operací ve Středozemním moři je nutné, protože o lidské životy jde přece na prvním místě. A pokus o zavedení pilotního přesídlovacího programu je určitě krok správným směrem – mohl by nahlodat paradigma států, jako je Česká republika, které dodnes nepochopily, že se jedná společný unijní problém a že námi podepsaná Ženevská úmluva o právním postavení uprchlíků znamená, že pronásledovanou osobu musíme přijmout.

Jedinou cestu k dlouhodobému řešení vidím v novém chápání migrace a uprchlictví. Uprchlíci představují závazek a současně i příležitost – je třeba jejich žádosti o azyl rychle posoudit, úspěšné integrovat a neúspěšným buď dát možnost jiného legálního imigračního kanálu, anebo je vrátit zpátky do země původu.

Šance pro nás

Právě otevření legálních cest by bylo nejlepší prevencí tragédií na vnějších hranicích Evropské unie. Možností se nabízí celá řada – humanitární víza, přesídlovací programy se zapojením rodiny nebo sponzora, podávání azylových žádostí na ambasádách v zemích původu či tranzitu, pracovní víza, programy pro slučování rodin (člen rodiny v zemi EU by mohl být sponzorem či garantem pro zbytek rodiny), studijní víza pro uprchlíky nebo třeba v Česku dobře fungující evakuace ze zdravotních důvodů. Samozřejmě pořád bude existovat řada běženců, kteří by se nekvalifikovali do žádného z výše uvedených programů, ale bude jich řádově méně. Pro ně pak musí existovat jednotná společná azylová procedura a ti úspěšní by museli být rozděleni mezi členské státy EU podle stanovených kritérií, nejlépe se zohledněním jejich vazeb rodinných, jazykových či jiných. Více „postižené“ země by pak měly být finančně kompenzovány ostatními státy. Neúspěšní žadatelé o azyl by se museli vrátit s odkazem na legální možnosti vstupu do EU z jiných než azylových důvodů.

A právě legální možnosti vstupu zejména pracovních migrantů musí existovat a musí být široce známy potenciálním zájemcům v zemích původu. Evropa vymírá a potřebuje přijímat migranty, aby byl vůbec udržen počet obyvatel v produktivním věku. Potřebujeme celou řadu nedostatkových profesí a situace se bude v tomto ohledu spíše zhoršovat. Odhady úbytku obyvatel v zemích EU do roku 2050 v případě nulové migrace jsou hrozivé (Estonsko 46 procent, Bulharsko 43 procent, Česko 20 procent, Itálie 25 procent atd.). Udělejme tedy z hrozby plné nelegálních praktik a lidských tragédií příležitost výhodnou jak pro migranty, tak i pro Evropskou unii.

Autor je ředitelem Organizace pro pomoc uprchlíkům.

 

Text vznikl v rámci projektu Integrace cizinců na trhu práce v ČR: posílení role českých měst, CZ1.04/5.1.01/77.00030, financovaného z Evropského sociálního fondu.
esf

 

Podpořte nás

Alarm funguje především díky Vám – našim čtenářkám a čtenářům.

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OKZajímají mě cookies

Alarm přináší nezávislou žurnalistiku pro všechny. Podpořte nás!
close-image