Realita za výrobou nenávisti


Nenávist směřovaná vůči migrantům jen zakrývá skutečné problémy naší společnosti.

Jaká je v Evropě a u nás realita „hrozby islamizace“, kterou tak rádi šermují politici a islamofobní spolky? V Česku nulová. Průzkum ministerstva vnitra z roku 2007 uvádí, že v Česku žije 11 235 muslimů, tedy 0,11 procenta populace (jeden muslim připadá na 919 nemuslimů), a podle studie Pew Research Center zůstane podíl muslimů okolo 0,1 procenta i v roce 2030. Za patnáct let budou z celosvětové muslimské populace žít v Evropě jen asi tři procenta. Jak se změní podíl muslimů v jednotlivých zemích Evropské unie mezi lety 2010 a 2030, se můžete podívat na serveru datové žurnalistiky.

Šedá ekonomika, předražené zakázky a daňové úniky

Nejzajímavější je však graf, který porovnává bujnou představivost Evropanů o procentním zastoupení muslimských komunit v jednotlivých zemích Evropské unie s jejich reálnými počty. Graf byl vytvořen na základě studie citované v časopise The Economist. Vezměme si tři země, o nichž se lidé domnívají, že v nich žije nejvíce muslimů v Evropě. Lidé si často myslí, že v Německu tvoří muslimové 19 procent populace, ve Franci 31 procent a ve Velké Británii 20 procent. Realita: Německo 6 procent, Francie 8 procent, Velká Británie 5 procent, přičemž nejpočetnější muslimské komunity v Evropské unii jsou ve skutečnosti na Kypru (22,7 procenta) a v Bulharsku (13,4 procenta). Největší muslimská komunita co do absolutního počtu lidí v Evropě žije v Rusku. „Do roku 2030 se zvýší ze současných šestnácti na devatenáct milionů. Půjde tedy o 14 procent ruské populace. Následovat bude Francie s necelými sedmi miliony muslimů a dále Velká Británie a Německo (obě země každá asi 5,5 milionu muslimů),“ píše datový analytik a politolog Kamil Gregor.

Masmédia odvádějí pozornost od okolností vzniku problémů k hašení jejich důsledků a vytvářejí zástupné problémy na úkor nejslabších členů společnosti.

V této souvislosti by se lidé měli zamyslet nad tím, kdo náš stát opravdu vysává. Nejsou to ani uprchlíci, ani sociálně slabí, ani mezi „slušnými občany“ neoblíbení Romové. Objem šedé ekonomiky (612 miliard korun), předražené státní zakázky (225 miliard Kč) a daňové úniky (100 miliard korun) pro Česko představují celkovou ztrátu asi 937 miliard ročně. Pro srovnání – veškerá sociální podpora a nezaměstnaní vyjdou stát na 54 miliard korun.

Česko proti uprchlíkům

Z úst nejen politiků často slýcháme, že přistěhovalci rozloží sociální stát, jakkoli v Česku skoro žádní nejsou a ani sem nemíří. Tohoto strašáka na voliče používají snad všechny evropské pravicové a dnes už i levicové strany. Opět je to v přímém rozporu s realitou, jak dokazují statistiky Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (OECD), o kterých jsem už psala. Kolik u nás žije cizinců a jaký je zájem uprchlíků o Českou republiku? V roce 2013 jsme byli na jednom z posledních míst (konkrétně na dvaadvacátém) v počtu žadatelů o azyl v rámci celé Evropské unie. Tehdy u nás požádalo o azyl 710 osob. V důsledku pokračujících konfliktů na Ukrajině a v Sýrii jsme v průběhu roku 2014 zaznamenali nárůst o necelých 450 žádostí o mezinárodní ochranu. Nejvíce žadatelů pocházelo tradičně z Ukrajiny (369), následovala Sýrie (108) a Vietnam (64). V roce 2013 bylo v Česku evidováno 446 503 cizinců s přechodným nebo trvalým pobytem. Hovoříme tedy zhruba o čtyřech procentech populace, přičemž asi 90 tisíc z nich tvoří naši slovenští spoluobčané. Ministerstvo vnitra nezájem o Českou republiku mezi uprchlíky vysvětluje tím, že nejsme dostatečně atraktivní cílovou zemí a navíc máme údajně „vybalancovanou migrační politiku“.

Již před deseti lety Člověk v tísni zveřejnil studii s názvem Uprchlíkem v Česku, kde uvádí následující data. V letech 1993 až 2003 požádalo v Česku o azyl přes 67 tisíc osob. Během těchto deseti let udělila Česká republika azyl pouze přibližně třinácti stovkám lidí. V roce 2003 získalo azyl pouhých 208 osob z celkového počtu 11 400 žadatelů. Tento trend „vybalancované migrační politiky“ a takzvaná Dublinská úmluva, která uprchlíkům znemožnila zkoušet štěstí ve více zemích Evropské unie, vedly v Česku k postupnému vylidňování uprchlických táborů. Lidé prchající před válkou už u nás pomoc téměř nehledají, protože je skoro jisté, že bychom je odmítli. Z původních sedmi pobytových středisek pro uprchlíky zbyla už jen dvě – v Havířově a Kostelci nad Orlicí. V Kostelci je ubytováno 160 osob. V Havířově mají kapacitu 151 lůžek, počet ubytovaných lidí však odmítli sdělit. I kdyby bylo zařízení plné, stále mluvíme dohromady o 311 lidech, včetně dětí. Jeden dospělý uprchlík přitom dostává od Českého státu 2000 korun na měsíc (900 korun připadá na dítě). Nicméně premiér Bohuslav Sobotka (ČSSD) je toho názoru, že z ekonomického a bezpečnostního hlediska představuje patnáct syrských rodin maximum, o které máme možnost se postarat.

I když se může zdát, že sousední země mají vzhledem k markantně vyšším počtům přijatých uprchlíků mnohem vstřícnější imigrační politiku, v celosvětovém měřítku už se to jeví jinak. Regionální zástupce Úřadu vysokého komisaře OSN pro uprchlíky (UNHCR) Gottfried Koefner připomněl, že osmdesát procent uprchlíků na celém světě hostí rozvojové země a jen malé procento jich přichází do Evropy.

ivcrn

Jeden muslim v Česku připadá na 919 nemuslimů…

Naše odpovědnost

Lidé, kteří si myslí, že západní společnost za situaci v zemích, odkud do Evropy přicházejí uprchlíci, nenese žádnou nebo jen minimální odpovědnost, se hluboce mýlí. Vedle válek, do kterých se naše země zapojuje, je tu i tichá zodpovědnost mezinárodních organizací, jejichž je Česko členem. Světová obchodnická organizace (WTO), Mezinárodní měnový fond, Světová banka či Evropská investiční banka a řada dalších institucí globalizace nese velkou část zodpovědnosti za dluhovou spirálu, do které jsou země třetího světa uvrženy za účelem téměř bezplatného přístupu k jejich nerostnému bohatství a na trhy. Detailně tento postup popisuje John Pilger v dokumentu Válka jinými prostředky, který pojednává o západní projektové „spolupráci“ s tehdejším filipínským diktátorem Marcosem.

Vedle asistence při tunelových projektech s diktátory a korupčními vládami se tato soustava organizací stará například o to, aby nadnárodní agrofirmy mohly zaplavovat třetí svět zemědělskými výrobky za dumpingové ceny, což ničí tamní rolníky. Ti si pak v rekordních počtech berou život, nebo končí ve sweatshopech nadnárodních korporací, nebo emigrují.

Pod slogany volného trhu pak ekonomický globalizační mechanismus tlačí na privatizaci veřejného sektoru a otevření trhů nadnárodním gigantům, což například v bolivijské Cochabambě vedlo v roce 2000 k privatizaci dešťové vody americkou nadnárodní společností Bechtel. Bývalému diktátorovi a tehdejšímu prezidentu Hugo Banzerovi ve spolupráci s nadnárodním byznysem se však postavili místní lidé a do pěti měsíců změnili zákon a vyhnali Bechtel ze země. Za prezidenta si o několik let později zvolili člověka ze svého středu – Evo Moralese. Film španělské režisérky Icíar Bollaínové Tambien la lluvia (A taky déšť) z roku 2010 popisuje dvě roviny událostí: rekonstruuje španělskou kolonizaci území dnešní Jižní Ameriky a tlak západních korporací na další vyvlastnění domorodého obyvatelstva, které symbolicky i věcně dovršuje kolonizaci ve jménu globalizace. Cochabambě sice neokolonizace narazila na silný odpor tamních obyvatel, nicméně ani tam boj zdaleka neskončil. Občanská hnutí s těmito globalizačními tlaky bojují po celém světě. O jejich zkušenostech, důvodech k odporu a vůbec o jejich existenci se však v masmédiích nedovíte.

Vysávání Zambie

Zatímco Latinská Amerika proti fašistickým praktikám západních států a jejich korporací začala mnohdy úspěšně bojovat, řada zemí Afriky se stále zmítá v občanských válkách a pod diktátorskými režimy sponzorovanými nejen nadnárodními společnostmi, ale i daňovými poplatníky Západu. Drancování Afriky je placeno například zmíněnou Evropskou investiční bankou, která vložila stovky milionů eur do evropských těžařských firem jako Glencore.

Tento švýcarský gigant je hlavním akcionářem konsorcia Mopani Copper Mine, které za pomoci korupčního jednání místní vlády, nátlaku Světové banky a Mezinárodního měnového fondu v roce 2000 dovršilo privatizaci státních dolů v Zambii. Po ropné krizi a poklesu cen mědi zahraniční ekonomičtí poradci Zambii nalhali, že její jedinou záchranou je přístup k fondům Světové banky, podmíněný privatizací dolů. Edith Nawakwiová, která byla ministryní financí, popsala privatizaci slovy: „Poradci, mezi které patřili i lidé z Mezinárodního měnového fondu a Světové banky, nám řekli, že cena mědi se za mého života nezmění.“ Dále Nawakwi popsala, jak je přesvědčili, že do pěti let v dolech dojde měď a v nadcházejících letech zambijská měď nevytvoří žádný zisk. Měď, kobalt, zinek ani olovo a další nerostné suroviny v Zambii dodnes nedošly. Zambijské doly představují jedny z největších světových ložisek, přičemž v roce 2004 stoupla cena mědi prudce vzhůru. V porovnání s hodnotou mědi v době privatizace zaznamenala cena nárůst o 350 procent.

O dopadech evropských investic na obyvatele žijící v okolí dolů v Zambii natočil film český dokumentarista Ivo Bystřičan. Nazval ho příznačně Doba měděná. V době, kdy doly vlastnila státní firma Zambian Consolidated Copper Mines, podnik lidem v regionu zajišťoval zdravotnictví, bydlení, školství, staral se o města i životní prostředí. Zisk z dolů také znamenal hlavní příjem státního rozpočtu. To však vzala privatizace. Dnes Zambie patří mezi nejchudší země světa a toxická těžba životní prostředí Zambijců změnila v jedovatou stoku. Výše zmíněná těžařská firma Glencore v Zambii ani v Kongu prakticky neplatí daně, nicméně ze zemí přes daňové ráje odvádí miliardy.

Takovýchto příkladů prosazování zájmů západního byznysu je nejen na africkém kontinentu nespočet. Nicméně málokterý Evropan pohoršený snahou lidí dostat se z tohoto pekla do Evropy si opravdu uvědomuje, že i jím financovaná politika přispívá k tvorbě podmínek, ze kterých pak zoufalí lidé utíkají.

Před několika dny po dalších zprávách o zoufalých uprchlících, umírajících na moři při útěku do Evropy, redaktor Událostí, komentářů České televize opět řešili uprchlický problém. Jen okrajově zmínil neutěšitelnou situaci v Libyi a Sýrii, aniž by hovořili o souvislostech a zodpovědnosti Západu za současný stav. Společně s politiky pak za největší problém a viníka posledních událostí označil „překupníky“, tedy převaděče uprchlíků do Evropy. Pokud si česká společnost rychleji nezačne uvědomovat, že masmédia odvádějí pozornost od okolností vzniku problémů k hašení jejich důsledků a vytvářejí zástupné problémy na úkor nejslabších členů společnosti, budeme se brzy divit, jak zrůdný systém nás opět ovládl.

Autorka je aktivistka sociálních hnutí.

Text vznikl v rámci projektu Integrace cizinců na trhu práce v ČR: posílení role českých měst, CZ1.04/5.1.01/77.00030, financovaného z Evropského sociálního fondu.

esf

 

A2LARM