Jan Macháček vyměnil mediální stáj Economia Zdeňka Bakaly za MAFRU vlastněnou Andrejem Babišem, Bakalovu Knihovnu Václava Havla za Babišův think-tank Institut pro politiku a společnost a poslední zbytky soudnosti za nechutnou rusofobii.
Jistota nabytá z angažmá u nového nejmocnějšího tuzemského politického a byznysového hráče umožnila Macháčkovi skutečně naplno rozvinout svůj talent a jeho každodenní sloupek se rychle stal oblíbenou internetovou destinací všech českých nepřátel Ruska. Za dva měsíce u Andreje Babiše se Macháček stal hlavním protagonistou nového českého mediálního žánru „Rus je cigán lepších lidí“. Připomeňme si nejlepší kousky jeho dosavadní tvorby.
Za demokracii bez demokracie
V ódě na české oslavy průjezdu amerického konvoje se mohli čtenáři webu Lidovek dočíst a posluchači Českého rozhlasu doslechnout takové perly české žurnalistiky jako: „Když jsem přecházel Mánesův most, záměrně jsem nepozdvihl hlavu a nepohlédl ani koutkem oka na hnusnou vilu rusofila Karla Kramáře, plnou pokleslé rusofilní estetiky“ nebo: „Chtěl jsem se nahý zabalit do americké vlajky a spáchat demonstrativní sebevraždu skokem z žižkovské televizní věže.“ Macháček si svůj skok podle svých slov rozmyslel poté, co se obeznámil s výsledky průzkumu mezi českou veřejností, podle kterého průjezd konvoje „nevadil“ 80 procentům obyvatel. Nicméně zástupci společnosti Median, kteří se ptali lidí, jestli s průjezdem souhlasí, dostali pozitivní odpověď jen od 38 procent dotázaných.
Na webu Lidových novin si dnes česká veřejnost čte o tom, že téměř dvousetmilionový národ není tvořen nikým jiným než lháři.
Tento článek by bylo možné považovat za hyperbolický, kdyby několik dnů předtím Macháček ve svém rozboru rozdílů mezi Východem a Západem nenapsal: „Rus lže běžně ve všední den i v neděli, když to potřebuje, i jen tak pro potěšení či zábavu. Ne náhodou vznikly Potěmkinovy vesnice právě v Rusku.“
Boj za obranu západního modelu demokracie by Macháček rád stavěl na třech pilířích. Tím prvním by měla být cenzura evropského mediálního prostoru, a proto je podle něj třeba „odejmout vysílací licenci ruské kabelové televizi Russia Today a ruskojazyčným státním kanálům licenci pro kabelové a satelitní vysílání v Evropě i nad Evropou“.
Druhým pilířem by mělo být zavedení lustrací možných hostů evropských médií, a proto je podle Macháčka třeba, aby „rady pro veřejnoprávní vysílání jednotlivých států dostaly od tajných služeb informace o tom, kdo z veřejných osob, které chodí diskutovat do médií, je ve styku s ruskými diplomaty a ruskou mocí a kdo vlastní firmy napojené na Rusko“.
Třetí pilíř by pak měla zabezpečovat Rada bezpečnosti státu. Ta by se měla zabývat všemi osobami, které se veřejně hlásí s odlišným výkladem událostí na Ukrajině. Vystoupení Jana Eichlera, akademika specializujícího se dlouhá léta na mocenské soupeření mezi Amerikou a Ruskem, v pořadu Události, komentáře komentoval Macháček slovy „‚nezávislý expert‘ ze státního Ústavu mezinárodních vztahů (!) Jan Eichler mluvil už úplně jako agent ruské služby FSB. Američané prý chtěli rozmístit vojska na Krymu,“ a dodal: „Šíření této lživé propagandy by měla řešit Rada obrany státu.“ Čela některých čtenářů webu Lidových novin se možná orosila, když si uvědomili, že Rada obrany státu je orgán založený v dobách vrcholné normalizace a činný za minulého režimu. Později ho vystřídala současná Bezpečnostní rada státu, se kterou si ji Macháček, doufejme, spletl.
Lhala i Gorbaněvská?
Uznávám – je možné, že vše, co Macháček píše, je ironie a já i další čtenáři jsme už několik měsíců oběťmi jeho trollingu. Nicméně to, že jeho články jsou směsicí ironie a vážně myšlených rozborů, lze s velkou mírou jistoty vyloučit, protože konzistence mezi obviňováním celého jednoho národa z každodenního lhaní, posíláním akademiků s odlišnými názory před Bezpečnostní radu státu nebo plánem zabalit se do americké vlajky a skočit ze žižkovské věže je naprosto zřejmá.
Musíme chtě nechtě připustit, že na webu Lidových novin, do kterých dříve přispívali lidé jako bratři Čapkové, Karel Poláček, Jiří Dienstbier a další, si dnes česká veřejnost čte o tom, že téměř dvousetmilionový národ není tvořen nikým jiným než lháři. Podle Macháčka by byla lhářkou například i zesnulá Natalja Gorbaněvská, která v roce 1968 protestovala spolu se svými sedmi spojenci proti celému sovětskému systému, právě provádějícímu invazi do Československa. Podle Macháčkovy logiky je pravděpodobné, že si svůj následný osud protagonisté moskevského protestu vymysleli a Gorbaněvská tak vůbec nebyla násilně držena v psychiatrické léčebně.
Dobrá rada nad zlato
Dobrá rada je nad zlato a jednu radu by si zasloužil i Macháček. Bylo by lepší, kdyby se moc nepídil po dění na Blízkém východě. Mohl by tak zjistit, jak se chová stát Izrael k obyvatelů palestinského území a především jak izraelskou činnost od anexe různých částí palestinského území až po hromadné demolice palestinských domovů jeho představitelé zdůvodňují. Zdejší izraelský velvyslanec na návštěvách českých škol lže studentům, že palestinské území není okupované, ale pouze sporné, takže si na něm může Izrael dělat, co chce. Toto území přitom považuje za okupované OSN, Evropská unie, Červený kříž, Amnesty International, Human Rights Watch, ale také Mezinárodní soudní dvůr a Mezinárodní trestní soud.
Představitelé Izraele (a s nimi český prezident Miloš Zeman) jsou vlastně jediní, kdo palestinská území veřejně vydávají za sporná. A stejně tak ruští představitelé (a s nimi český prezident Zeman) jsou jediní, kdo veřejně prohlašuje, že na Ukrajině nejsou jednotky ruské armády.
Vzhledem k tomu, že praxe Izraele ve vztahu k Palestině je o mnoho horší než ta ruská vůči Ukrajině, existuje důvod k obavám, že by se Macháček mohl při zjištění uvedených skutečností rozohnit natolik, že by podobně urážlivými slovy, která užívá směrem k Rusům, počastoval také příslušníky židovského národa. S největší pravděpodobností by ho však následně – a právem – někdo obvinil z antisemitismu a jemu by nezbylo nic jiného, než si najít dalšího oligarchu, který by ho na pár let zaměstnal. A kdo ví, jestli by v Blesku Daniela Křetínského měli o lidi s podobně xenofobními postoji zájem.
Autor je studentem mezinárodních vztahů.