Řezníci bez práce, koželuhové na pokraji bankrotu, zoufalí farmáři a největší indická jatka Déonar v obklíčení policistů, kteří hlídají, zda náhodou někdo nevede na porážku krávu či býka. Tak to dnes vypadá v Maháráštře, indickém státu, jenž na začátku března úplně zakázal zabití jakéhokoli domácího skotu.
„Mahátma Gándhí přeci také nechtěl, aby krávy umíraly,“ odzbrojil všechny kritiky ministr financí Sudhír Mungantívár a bylo vymalováno. Maháráštra, kde od loňských voleb vládne Indická lidová strana (BJP), se stala prvním indickým státem, který zakazuje nejen porážku krav, ale i býků, volů a telat. Jediný tur, kterého lze nyní v Maháráštře beztrestně zabít, je buvol. Ten na rozdíl od krávy není v hinduistické tradici považován za posvátného. Trestné ovšem není jen zabití hovězího dobytka, ale i držení masa. Pokud na vás tedy soused práskne, že jste měli k večeři steak, můžete klidně dalších pět let jíst jenom vězeňskou stravu. Tak vysoká je horní sazba za spáchání tohoto trestného činu. Atmosféra v Maháráštře houstne: ve městě Málégáon nedaleko Nášiku byli zadrženi tři lidé, u nichž policejní prohlídka našla dvě kravské hlavy a 150 kilogramů hovězího masa. Na mnoha místech se zastavily i porážky buvolů, které jsou podle zákona legální. A severoindický stát Harijána hrozí, že začne posuzovat zabití hovězího dobytka jako vraždu, za niž hrozí pachateli až trest smrti.
Kde jsou vegetariáni?
Nezúčastněný čtenář tohoto článku si může poopravit svoji představu o Indii coby vegetariánské zemi. Už jen to, že v Maháráštře museli zmíněný zákon schválit, nasvědčuje tomu, že hovězí maso tu nejspíš nebylo až tak vzácnou součástí jídelníčku. Indie vyprodukuje až čtyři miliony tun hovězího ročně, což ji řadí na páté místo na světě, mezi vývozci je dokonce druhá. Vyváží se přitom jen třetina výroby, a to převážně do bohatých arabských zemí. Pro pořádek však dodejme, že zde nejde o maso kravské, nýbrž buvolí – v jehož produkci Indii patří světový primát. Ale co zbylé dvě třetiny masa, které zůstávají doma? Tady jsou čísla ještě zajímavější: buvolí maso je zastoupeno pouze z jedné čtvrtiny. To znamená, že průměrný Ind ročně zkonzumuje zhruba kilo a půl kravského masa. Vyjmout musíme vysoké a zejména bráhmanské kasty – milovníci hovězího se v Indii rekrutují z muslimské a křesťanské komunity a především z nedotýkatelných nebo z nízkých kast a kmenů.
Obchod s hovězím se mnohdy podobá obchodu s drogami a v Dillí dokonce chodí po tržištích speciální jednotka, která kontroluje, zda se na pultech nenachází kravské maso.
Zákazy konzumace hovězího tedy ve výsledku nejsou ničím jiným než státem posvěcená diskriminace nízkých kast a náboženských menšin. Není divu, že legislativa přitvrzuje vždy, když je u moci BJP, která naopak hájí převážně zájmy vyšších kast. Aktuální zákon měl indický prezident připravený k podpisu už od roku 1996, ale teprve současná vláda dokázala opět ze zabíjení krav udělat téma a prosadit jeho schválení. Dodejme ještě, že kráva, tedy skot ženského pohlaví, je v Maháráštře chráněná už od roku 1976, kdy byla její porážka zakázána během výjimečného stavu.
Hnutí proti zabíjení krav v Indii není ničím novým. Objevilo se už na konci 19. století s působením reformního hnutí Árjasamádž, do politické agendy však proniklo až v padesátých letech 20. století zásluhou krajně pravicového Národního svazu dobrovolníků (RSS). Ten v roce 1952 rozjel masivní kampaň, podle níž měla údajně rozvrácenou hinduistickou tradici opět spojit zbožná úcta k posvátné Matce krávě (Gaúmátá). Nátlaková akce vyvrcholila demonstrací v Dillí a předáním petice prezidentovi, a v následujících desetiletích byly porážky krav postupně zakázány ve 24 z 29 indických států.
BJP, která je s RSS dodnes těsně propojena, by samozřejmě nejraději zakázala porážky hovězího dobytka i na celostátní úrovni. Těžko však hádat, zda bude mít úspěch a zda se jí podaří dodržování zákona vymáhat i jinde. Zatímco v Maháráštře má vláda ještě poměrně silnou pozici, ve státech severoindického „kravího pásu“ s vyšším podílem muslimů i nedotýkatelných je situace jiná – například v Uttarpradéši či Biháru zpravidla vesnici ovládá jedna dominantní komunita či kasta, která si často dokáže prosadit svou bez ohledu na zákony.
Proč by ale vůbec obyvatelé sekulární země museli měnit své stravovací návyky jen kvůli náboženskému přesvědčení svých vládců? Nelze celý zákon napadnout jako protiústavní? To sice ano, jenže historie už zná jeden precedens: v roce 2005 Nejvyšší soud potvrdil platnost podobného zákona v Gudžarátu s odůvodněním, že je ve veřejném zájmu, a s odvoláním na Článek 48 indické ústavy, který dokonce zákaz porážky dojných krav přímo doporučuje.
Maso a mafie
Argument, na němž politici vystavěli odůvodnění nového zákazu, by člověka až dojal: zemědělci prý používají býky a voly jako tažná zvířata, ale při špatné úrodě je pak musí s těžkým srdcem prodat na jatka. Nový zákon jim v tomto krátkozrakém rozhodnutí zabrání a šťastní rolníci se tak budou moci se svými dobytčaty těšit až do smrti. Takovou pohádku samozřejmě rádo podpořilo i tvrdé jádro gándhistů – vesnice, v níž nikdy nemusí zemřít žádné zvíře, je přeci ideálem indické soběstačnosti.
Sami vesničané to ale tak růžově nevidí. „Za poslední rok nás trápilo sucho, kroupy a nečekané deště. A teď nemůžeme ani prodat staré nepotřebné kusy na jatka,“ stěžují si farmáři. A podle zpráv z venkova už také na vesnicích přibývá sebevražd bankrotujících zemědělců. Není divu: jedna kráva či býk potřebují krmivo za 200 až 300 rupií denně, tedy třikrát více než slušně živený rolník. Obhájci zákazu jaksi zapomínají, že farmáři svůj dobytek většinou prodávají proto, že přestárlý býk či vůl už se pro žádnou práci nehodí. Za utržené peníze si pak zemědělec může aspoň koupit nové tele. Pravda, příznivci Matky krávy do budoucna sice počítají i s útulky pro přestárlý skot, jenže zatím nevymysleli, jak kromě přístřeší zajistit i vodu a krmivo.
Bez ohledu na náboženské a komunitní cítění tedy hrozí, že úplný zákaz hovězího bude mít neblahé důsledky nejen pro muslimské řezníky, ale i pro hinduistické farmáře a mnoho dalších. Kůže, rohy a kosti totiž využívá spousta průmyslových odvětví od obuvnictví až po farmacii. Odborníci také varují, že nový zákaz přesune obchod s hovězím na černý trh, kde mohou být ilegální porážky pro zvířata mnohem krutější a maso nemusí odpovídat žádným hygienickým standardům. Obchod s hovězím se ostatně už teď mnohdy podobá obchodu s drogami a v Dillí dokonce chodí po tržištích speciální jednotka, která kontroluje, zda se na pultech nenachází kravské maso.
Konečný výsledek zákazu tedy zřejmě bude takový, že domácích krav v Maháráštře rapidně ubude, protože se jejich chov přestane vyplácet – podobně, jako se to před několika desetiletími s příchodem mechanizace stalo koním. Je také vcelku nasnadě, kam se dobytek přesune: do sousední Karnátaky, případně do Kéraly nebo Západního Bengálska, kde žádné zákazy neplatí. A proč producenti i konzumenti prostě nepřejdou na legální maso buvolí? Inu, není zkrátka tak chutné, shodují se řezníci a dodávají, že vybudovat poptávku a dodavatelský řetězec pro novou komoditu jim zabere dobré dva roky. Navíc je buvolí maso dražší a se zákazem jeho cena nejspíš dále poroste. Proto se začíná šuškat, že zákaz je jen vládním trikem, jak šikovně přesunout obchod s hovězím od drobných řezníků k velkým masokombinátům.
Autor je politolog a indolog.