Squatujeme mediální prostor od roku 2013

Zrušte Record Store Day

Record Store Day vznikl před osmi lety jako oslava vinylové kultury. Postupem času se z něho paradoxně stala událost, která podstatu této kultury ničí.

Sobotní odpoledne v Musictownu pod žižkovskou věží je nebývale rušné. Před jedním z posledních kamenných obchodů s hudbou v Praze postávají vousatí hipsteři s taškami přes rameno, další jsou uvnitř a baví se mezi sebou nebo poslouchají futuristické beaty, které tam z gramofonů pouští DJové Mary C a Subject Lost. A samozřejmě se také probírají vinylovými deskami v regále hned u vchodu. Kvůli nim sem nakonec všichni přišli. Je totiž třetí sobota v dubnu a po celém světě se slaví každoroční Record Store Day – Den vinylových obchodů.

S nápadem svátku, který by připomněl důležitost kamenných krámků s hudebními nosiči přišla v roce 2007 skupinka majitelů malých obchodů na setkání v americkém Baltimoru. Rozhodli se vytvořit vlastní verzi Free Comic Book Day, který od začátku tisíciletí úspěšně lákal fanoušky do komiksových krámů. Record Store Day se uchytil – už následujícího roku vzali nad akcí záštitu členové kapely Metallica a po celých Spojených státech se v dubnové sobotní odpoledne otevřely na tři stovky obchodů. Zároveň bylo u této příležitosti vydáno deset exkluzivních vinylů.

Record Store Day měl připomínat těžký úděl vymírajících kamenných obchodů s deskami, ale stalo se z něho konzumní obžerství, které už začalo požírat samo sebe.

V následujících letech počet účastníků přibýval, akce se rozšířila do celého světa a od roku 2011 se slavilo i u nás. Hlavně se ale rozrůstal počet sběratelských edicí. Oproti prvnímu roku jich bylo nejprve třikrát víc, pak pětkrát, v nové dekádě už desetkrát, až se letos seznam „limitek vyšplhal až k pěti stovkám položek. Podle pravidel se smí prodávat jen v inkriminovaný dubnový den, nicméně hodně z nich samozřejmě skončí na internetové aukci eBay, kde jejich ceny stoupají pořádně vysoko. Letošním rekordmanem je promo singl Paula McCartneyho, vydaný pouze ve sto kusech, který se dá na internetu pořídit za 22 tisíc.

Indie scéna musí počkat

Letos mezi nejžádanější patřila třeba reedice záznamu pražského koncertu Johnnyho Cashe z roku 1978 (vydaná původně v roce 1983) nebo výroční verze alba Get Behind Me Satan od The White Stripes. Technicky se samozřejmě jedná o limitované edice – obyčejně 300 až 500 kusů, když se jich ale sejde takové množství na jediný den, tak to pořádně zahýbe průmyslem, který je i přes rostoucí zájem o klasické desky pořád relativně malý. Po sběratelských edicích z Record Store Day je už dnes tak velká poptávka, že továrny dlouhé měsíce před třetí dubnovou sobotou odmítají přijímat objednávky na menší zakázky od malých labelů, které přirozeně nejsou schopné konkurovat velkým zadavatelům. Z oslavy vinylové kultury se tak paradoxně pro její aktivní členy stal velký problém a ze spasitele její potenciální hrobník.

Jinak to není ani v GZ Loděnice, jedné z největších vinylových továren na světě. „Dodací lhůty se extrémně protáhly – ze třech týdnů až na tři měsíce. A to lisuji přes jednoho z jejich VIP zákazníků. Kdybych to objednával přímo od nich, tak by to s takovou klidně mohl být až rok,“ říká Berry z labelu Magick Disk Musick, který vydává kapely jako Asmodeus nebo Insania. „Přednost mají ti velcí, a když se pokrývá zámořský Record Store Day, musí celá indie scéna počkat,“ dodává hořce.

Record Store Day měl připomínat těžký úděl vymírajících kamenných obchodů s deskami, ale stalo se z něho konzumní obžerství, které už začalo požírat samo sebe. Vinylové obchody si sice v dubnu vylepší svůj cash-flow (letos krámy hlásí nárůst o 628 procent oproti předchozímu týdnu), nicméně většina trháků pochází od velkých labelů a distributorů, kteří rozhodně nemají žádný velký zájem na budování paralelních infrastruktur nezávislé scény – jde jim hlavně o peníze. Jistý symbolický předěl se udál vloni, kdy vinylový singl pro Record Store Day vydal třeba boyband One Direction nebo popová hvězda Katy Perry. U podobných umělých hvězd je celkem jasné, že na vinylové kultuře pouze parazitují – snaží se zkrátka využít něco, co je zrovna „cool“.

Další na řadě jsou kazety

Nadšení z vlajkové lodi vinylové renesance, za níž byl Record Store Day ještě donedávna považován, vystřídalo na nezávislé scéně roztrpčení, které bylo letos patrné i z textů publikovaných v hudebních médiích. „Record Store Day se stal jen další událostí v každoročním cirkusu hudebního průmyslu, který začíná anketou BBC Sound of… a končí Mercury Prize. Svátek malých krámků byl kooptován velkými labely a je používán jako další odrazový můstek pro masový marketing. U2 už narvali svoje album do našich iTunes, tak proč s ním ještě navíc ucpávají továrny na vinyly?“ píše se v otevřeném dopisu aktivistů z webu recordstoredayisdying.com, který cituje britský hudební portál FACT. Jejich článek také připomíná, že dříve byla pro nezávislá vydavatelství první třetina roku nejlepším časem pro vydání desky – po Vánocích a před květnovou a červnovou záplavou komerčních novinek měl velký hudební průmysl pomyslné volno, které se dalo využít k protlačení nahrávky do obchodů i médií. S Record Store Day a záplavou limitek vydávaných na velkých značkách se i toto okno zavřelo.

Peter Kin na portálu Create Digital Music jmenuje mezi hříchy svátku i fakt, že ve své současné podobě cílí spíše na vinylové fetišisty než na milovníky hudby, na nichž by celý systém kamenných obchodů měl stát. Navíc paradoxně učí veřejnost krámy ignorovat po zbytek kalendářního roku, kdy se v nich neděje nic podobně spektakulárního. „Zabijme Record Store Day a začněme radši slavit hudbu,“ píše. Bloger Keith Creighton alias Popdose pro změnu srovnává třetí dubnovou sobotu s šílenstvím tzv. černého pátku – posledního listopadového pátku, kdy obchodní řetězce v USA startují vánoční prodeje. „Se Dnem obchodů se ze sběratelství desek stal vysoce kompetitivní bojový sport a zkouška přežití v divočině,“ dodává.

Ve vinohradském Musictownu se ale žádné pěstní souboje o desky nekonají. Sběratelské edice se sice lisují asi třicet kilometrů odtud, ale všechny pak letí do zámoří a zpátky se vrátí maximálně tak do Berlína. Místní vinyloví nadšenci tak použijí ostré lokty nejspíše jen v tlačenici před talířem s veganskými jednohubkami. Pár lidí si odnese domů nový vinyl, další přišli hlavně poklábosit se známými, s nimiž se nejspíše příští týden uvidí znovu na nějakém malém koncertě. Nejzajímavější z celého odpoledne je nakonec setkání s Ondrou Lasákem a Wimem Dehaenem, kteří zde zájemcům vypráví o nových titulech svého kazetového labelu Genot Centre \ Cosmic Sans. A vlastně mi tak znovu dokazují, že zatímco vinyly už spolkl mainstream, ten skutečný současný underground jsou kazety. Snad je nečeká podobný osud.

Autor je hudební publicista.

 

Podpořte nás

Společně tvoříme mainstream! Podpořte Alarm.

 
Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OKZajímají mě cookies

Společně tvoříme mainstream! Podpořte nás.
close-image