Kde se v Československu vzaly paneláky? Masová výstavba panelových sídlišť nebyla místním architektům vnucena komunistickou diktaturou, nýbrž vznikla z lokální modernistické tradice – to ukazuje ve své knize americká historička architektury Kimberly Elman Zarecor. Do Prahy přijela v těchto dnech představit právě vydaný český překlad své knihy Utváření socialistické modernity s podtitulem Bydlení v Československu v letech 1945–1960, na které pracovala dvanáct let.
Proč jste si vybrala za předmět svého výzkumu právě Československo a panelovou výstavbu?
Poprvé jsem Českou republiku navštívila v roce 1994 jako turistka. Přijela jsem jen na pár dní s kamarádkou. Tahle oblast světa mě vždycky zajímala. Mí předci ostatně pocházejí z Východní Evropy – konkrétně z Polska a Ukrajiny. Když jsem později přemýšlela nad tématem své dizertační práce, byla jsem v Německu a studovala jsem dílo architekta Miese van der Rohe. Jela jsem do Brna navštívit jeho vilu Tugendhat a došlo mi, jak málo materiálů o české architektuře je v angličtině. Když jsem se vrátila, zapsala jsem se na Kolumbijské univerzitě do kurzů češtiny a chtěla jsem se věnovat brněnské avantgardní architektuře. Učila jsem se česky a studovala různé materiály. Zjistila jsem, že mě více zajímá komunismus. Většina lidí studovala meziválečnou avantgardu, o komunistické době se příliš nemluvilo. A tak jsem se rozhodla bádat o bydlení v době poválečné. A to mě nevyhnutelně přivedlo k panelákům. Ve své knize se ale zabývám primárně obdobím čtyřicátých a padesátých let, v níž se panelová výstavba zrodila. Hromadně stavět se ovšem začalo mnohem později. Mapuji vývoj od meziválečné avantgardy k technologiím poválečné panelové výstavby. Zajímalo mě, jak nové politické a ekonomické uspořádání ovlivnilo poválečnou architekturu, jak se profese architekta po válce proměnila – od soukromé praxe k práci pro stát.
Říkáte, že vás začal zajímat komunismus. Jak se to přihodilo?
Narodila jsem se v roce 1974, a když padla Berlínská zeď, byla jsem teenager. Komunismus byl pro nás něco záhadného, ale každopádně velice špatného. Vyrůstala jsem v éře Ronalda Reagana, ve společnosti založené na konzumerismu, honbě za penězi, volném trhu a tak dále. Pořád nám opakovali, že komunismus je zločinný. Když se ocitnete na vysoké škole, obyčejně začnete zpochybňovat to, co vás předtím učili. Byl komunismus skutečně takové zlo? Také mě zajímaly různé alternativy ke způsobu života, který tenkrát v Americe převládal. Většina lidí, které znám a kteří bádali nebo bádají o komunistické éře, se zajímá o levicovou politiku, kterou nepovažují za a priori špatnou. Hledají různé alternativy ke statusu quo. Všichni víme, že komunismus, především jak byl uskutečněn v padesátých letech, špatný byl. Ale jsou tu dobré myšlenky, které stály v jeho jádru, jako například idea egalitářské společnosti, kde všichni mají přístup ke vzdělání, zdravotní péči a kde neexistuje bezdomovectví. Pro mě jako pro Američanku je těžké to ignorovat. Je důležité, že tu byl jakýsi pokus tyto myšlenky realizovat, jakkoliv selhal. Komunismus pro mě znamenal příběh alternativní k tomu, v čem jsem byla vychována, a také prostor, kde lze zkoumat možnosti jiného způsobu života.
Pokud by avantgarda dostala možnost vybudovat projekty, které navrhovala, měli bychom masovou výstavbu sídlišť, která by nevypadala o moc jinak než ta, která byla po válce postavena.
Vaše kniha se točí kolem profese architekta. Byli architekti oběťmi nového režimu nucenými pracovat podle diktátu komunistické strany, nebo nebyli?
Ve své knize popisuji poválečné architekty především jako profesionály, kteří dělali svou práci. V mém příběhu nejsou někým, koho by někdo k něčemu nutil, nebo kdo by se tomu aktivně bránil. Zároveň je nutné zdůraznit, že politická, společenská a ekonomická situace jim v podstatě znemožnila dělat něco jiného, než dělali. Měli jen málo možností. Museli se podřídit cílům plánované ekonomie – tedy rychle zajistit levné bydlení, aby bylo možné ubytovat lidi, kteří pracovali v nově postavených továrnách. Existoval tlak na architekty, aby vyrobili určitý počet bytových jednotek. Architekti proto řešili, jak mohou tyto požadavky naplnit. Kdyby tyto požadavky neexistovaly, jistě by dělali něco jiného. Nemyslím si, že snili o masové výstavbě panelových domů. Na druhou stranu se domnívám, že mnoho z nich taková omezení prostě přijalo jako součást komunistického projektu. Byli ostatně většinou levicově zaměření. Věřili, že skrze projekt masové výstavby bytů jsou společensky velice prospěšní. Mnozí byli jistě zklamaní, že přitom nemohli uplatnit své tvůrčí schopnosti. Ve své knize například představuji architekty, kteří pojímali fasádu paneláku tvořivým způsobem – ať už se to týká barvy, vzoru, textury. Ale kvůli ekonomickému tlaku a některým nekvalitně postaveným domům většinou zůstalo u prostých panelů. Každopádně tehdejší architekty jako oběti režimu nevidím. I dnešní architekt je omezen, například co se týče rozpočtu stavby nebo stylu, někým, kdo ho platí. Jistě, má určitě mnohem větší tvůrčí svobodu. Ale každý architekt by vám dnes řekl, že téměř nikdy nemůže tvořit svobodně a že je tu vždy nějaká překážka, kvůli které nemůže dosáhnout toho, čeho by chtěl. Pováleční architekti tehdejší omezení přijali a snažili se jim přizpůsobit. Výjimkou bylo velmi krátké období raných padesátých let, kdy byli nuceni tvořit ve stylu socialistického realismu. Někteří to odmítli a přišli tak na pár let o své pozice a jiní to přijali – například Jiří Kroha, významný brněnský architekt.
Hlavní tezí vaší knihy je, že paneláky jsou přímými dědici meziválečné avantgardy. Můžete to vysvětlit?
Lidé podceňují, nakolik avantgardní architekti ve skutečnosti usilovali o sériově vyráběné stavby. Když se podíváte na plány nových pražských čtvrtí architekta Jana Gillara z počátku třicátých let, uvidíte řadu úplně stejných domů za sebou. Veškerou předešlou architekturu chtěl zbourat a postavit tam místo toho tyto nové domy. Jinými slovy: pokud by avantgarda dostala možnost vybudovat projekty, které navrhovala, měli bychom masovou výstavbu sídlišť, která by nevypadala o moc jinak než ta, která byla po válce postavena. Jde o totožný princip. Postavíte dobrý dům a pak to mnohokrát zopakujete. Mezi domy necháte hodně zeleně, aby byly světlé a vzdušné. Mnoho avantgardních architektů válku přežilo a pak pokračovalo ve své praxi – a to včetně studentů Karla Teigeho. Většina jich po únoru 1948 zůstala v republice. Československo bylo jedinečné v tom, že avantgardním architektům tu bylo dovoleno fungovat i po válce, na rozdíl od Sovětského svazu, Německa nebo Rumunska, kde v podstatě nemohli budovat modernistickou architekturu. Tito architekti vybudovali po válce stavby, které jsou postavené v avantgardním duchu – socialistickou modernu. Asi nejslavnějším projektem té doby je kolektivní dům v Litvínově, jenž vychází z avantgardního myšlenkového nastavení. Po roce 1948 se sice situace změnila, například stylem fasády se architektura začínala podobat socialistickému realismu, který vrcholí po roce 1950. Ale i v tomto období se jedná v podstatě o budovy postavené v duchu avantgardy, co se týče půdorysu a celé logiky stavby. Jen navenek jsou ozdobené prvky sorely. První paneláky z padesátých let se pak velice podobají domům z let čtyřicátých. Jsou sice vybudovány z panelů, ale jejich půdorys a rozměry jsou stejné. Takže tu vidíme vývoj od avantgardních staveb přes různé hybridní domy až po první paneláky. Až v šedesátých letech, kdy se paneláky začaly stavět ve velkém, se jejich vzhled proměnil. V šedesátých letech propaguje takzvaný mezinárodní styl na celém světě jednotný vzhled – plochá střecha, jednoduchá fasáda, horizontální okna. Podobné stavby vidíte ve Francii, Spojených státech, na Blízkém východě. Panelová výstavba se v té době snaží napodobit to, co se děje jinde ve světě. V lepších panelácích, jaké najdeme třeba na pražské Pankráci, najdeme byty, které se svým stylem moc neliší od těch postavených v západní Evropě. Jsou ale menší a ty stavby nejsou tak kvalitní. Velikost bytů v panelových domech se pak zmenšuje čím dál víc.
Vaše kniha je zajímavá tím, že se zdráháte vynášet soudy, ať už se jedná o architekty nebo jejich projekty. Co si ale vy sama o panelácích myslíte?
Především je nutné říct, že jednotlivé paneláky se od sebe mohou velice lišit. Některé jsou skvělé – týká se to především těch, které byly postaveny dříve. Byty jsou větší, stropy jsou vyšší. Později se ty domy již tak kvalitně nestavěly. Zdi byly příliš tenké, byly problémy s zateplením a chlazením, nefunkční výtahy. Kvalita šla zkrátka dolů. Těžko si jako Američanka dokážu představit, že bych ve dvou, třech pokojích žila se svými dvěma dětmi. Samozřejmě, mnoho lidí na světě žije právě takto, ne-li hůře. Ale můj osobní dojem z těchto míst je, že tam lidé žijí hodně namačkaně. Na druhé straně, když se na panelová sídliště podíváme z hlediska městského plánování, jedná se o velice sofistikovanou strategii. Sídliště byla napojena na městskou dopravu, zahrnovala obchody, školy. Každodenní potřeby mohly být hned uspokojeny a lidé tím nemuseli trávit tolik času. Bylo tu hodně zeleně. Dnes, o patnáct let později, se urbanisté vrací k tomuto modelu sídliště jako způsobu uspořádání takzvané střední hustoty osídlení. Strategie amerických měst je opačná. Lidé žijí v rodinných domech, které jsou rozmístěny velice daleko od centra města, bez přístupu k síti městské dopravy… Ale když se vrátíme k samotným panelákům, myslím, že je nutné je renovovat, očekáváme-li, že v nich lidé budou žít i nadále. Lidé si někdy kupují dva byty vedle sebe a pak je spojují. Jiní bourají příčky uvnitř bytů a získají pak prostor typu loftu. Viděla jsem některé vynikající rekonstrukce panelákových bytů, jsou to skvělé byty. Myslím, že tu s námi zůstanou ještě dlouhou dobu.
Jaká byla reakce české odborné obce na váš výzkum? Mám na mysli teoretiky a historiky architektury.
Když jsem přijela do Prahy s tím, že chci psát o poválečné architektuře, mí čeští kolegové byli překvapení, ale snažili se mi pomoci. Nebylo tu ale moc lidí, kteří by o tom mnoho věděli. Nikdo tehdy neřešil panelovou výstavbu v poválečných letech. Nikdo netušil, že se pustím do tak intenzivního výzkumu archivů – oficiálních dokumentů ministerstev a podobně, není to totiž pro místní kunsthistoriky a historiky architektury tak obvyklá metoda. Dnes je situace úplně jiná a snad jsem k tomu svým výzkumem rovněž přispěla. Diskuse o panelové výstavbě v šedesátých a sedmdesátých letech jsou všudypřítomné. Paneláky v Češích vzbuzují hodně emocí, jak pozitivních, tak negativních. Myslím, že jsou vůči mě jako cizince také skeptičtí. Vím vůbec, o čem mluvím? Historici architektury ale na mou knihu vesměs reagují pozitivně, s výjimkou lidí, kteří se domnívají, že když píšete o padesátých letech, musíte se především věnovat politickému teroru a uvězněným architektům. Nevěří v přístup, který se hned snaží nevynášet soudy. Moje tvrzení jsou ale postavená na bádání v archivech a jsou opřená o fakta, která nelze popřít. Na principy panelové výstavby například přišli architekti, kteří pracovali pro firmu Baťa. To je prostě fakt, který nelze zpochybnit. A není to překvapivé. Když se podíváte na meziválečnou výstavbu ve Zlíně, byla do velké míry prefabrikovaná a sériová. Baťa posílal své architekty do jiných měst, aby všude postavili ty stejné továrny. Tato technologie pak vede k prefabrikovaným obytným domům. Archivy jsem zkoumala skutečně podrobně a na základě toho, co jsem tam našla, jsem vystavěla tezi, která je vědecká, a nikoliv emocionální. Myslím, že to pomohlo dalším architektům a teoretikům architektury se tímto tématem vůbec zabývat.