Jiří David letos reprezentuje Českou republiku na bienále v Benátkách svou instalací Apotheosis, uměleckým ztvárněním Slovanské epopeje Alfonse Muchy. Divák, který vstoupí do pavilonu, se nejprve ocitá v prázdném prostoru – až za zrcadlovou zdí je ukryta obrovská malba. Jedná se o černobílou verzi dvacátého obrazu epopeje nazvaného Apoteóza z dějin Slovanstva s malými úpravami, které posouvají původní význam. Divák ale nemá prostor vidět obraz celý, jelikož je vměstnán mezi zeď a obraz. Celý výjev vidí v zrcadlovém odrazu, jehož součástí je i on sám. Britský server The Guardian vybral Davidovu Apoteózu mezi patnáct nejlepších děl bienále. Projekt ale vznikal za problematických podmínek – umělec jej zčásti zaplatil z vlastní kapsy.
Co znamená prezentovat v československém pavilonu na bienále v roce 2015 variaci na Muchovu Slovanskou epopej a s tím související témata jako národ, vlastenectví či nacionalismus?
Na tak velkém mezinárodním fóru jistě může docházet k nedorozumění: Co to tam je, proč to tam je, co to znamená? Ale i diváci, kteří Muchu neznali, se o to zajímali. Přestože malba je dnes považována za konzervativní, tato věc pozornost upoutala. Zřejmě v tom sehrál roli i její rozměr nebo pracnost, která se na bienále jen tak nevidí. Byla to pro mě určitá satisfakce. Ukázalo se, že i něco, co je velice zakotvené v lokální kultuře, může vzbudit mezinárodní zájem, aniž by se člověk podbízel globalizovanému jazyku umění.
Na jednu stranu je Mucha turistický kýč, na druhou se vaše věc dotýká národního obrození. Proč je zajímavé něco takového řešit právě dnes?
S tím turistickým kýčem máte pravdu. Pro mě Slovenská epopej nemá velkou malířskou hodnotu. Ve své době to byla show, zábava, která měla lidi vést k tomu, aby se identifikovali s falešnými konstrukty národa, vlasti, domova. Je to samozřejmě odkaz k určitému nacionalismu, jak se dnes projevuje téměř všude v Evropě, ať už mluvíme o Rusku, Ukrajině nebo západní Evropě, zejména o Velké Británii nebo Francii. Všude se čím dál více projevuje tendence identifikovat se s nějakou zcela falešnou představou vlasti, s idoly a ideály, které se jeví jako pronárodní. To je jeden rozměr, o který mi šlo. Ale chtěl jsem to sdělit obrazně, nikoli to doslovně popsat. Na obraze se například objevují hajlující Slované, ale divák si jich třeba hned nevšimne, nechtěl jsem, aby to bylo prvoplánově ilustrativní. Je důležité, že divák bloudí obrazem, sám musí vyzkoumat, co vlastně vidí. Pro mě je totiž vidění mnohem důležitější než vědění. Myslím, že v umění vědění ono vidění hrozně znehodnotilo. Najednou bylo vidění chápáno jako spektakulární show. Umění začalo být jen konstrukcí smyslu, ale nemělo smysl samo o sobě. A to jsem Apoteózou chtěl rovněž říct. Nelze smazat vizuální stránku věci a myslet si, že pak vyvstane to podstatné.
Celé letošní bienále působí antikapitalisticky a je ve znamení kritiky Západu… Okwui Enwezor, kurátor letošního ročníku, uspořádal veřejné čtení Marxova Kapitálu, o němž prohlašuje, že je to „naše svatá kniha“, a na své výstavě představuje umělce z jiných částí světa, kteří na Západě nejsou tak známí a jejichž díla jsou kritická k současnému světovému uspořádání. Na druhé straně se mluví o tom, že bienále je čím dál komerčnější a napojenější na obchod s uměním. Jak jste se v této situaci cítil?
Ve svém díle mám citát z Marxe. Tak se to tak hezky potkalo. Benátské bienále se ale určitě netýká jen obchodu. Odehrává se v něm důležitá debata o umění. Když například před lety Charlotta Kotik představila v americkém pavilonu dílo Louise Bourgeois, zvedlo to povědomí o jejím díle.
Existují dva typy velkých výstav: jeden zastupuje bienále v Benátkách, druhý kasselská Documenta, jež se může jevit jako progresivnější. Benátky se naopak mohou zdát konzervativnější. Tento ročník ale ukazuje, že to není jen komerční show. Enwezor udělal takovou nespektakulární, zkoncentrovanou výstavu, řekl bych. Nemyslím si, že by byla nějak řvavě politická.
Mí bývalí studenti, kterým je dnes třicet, si myslí, že by měli na benátském bienále vystavovat, a diví se, že tam vystavuje někdo, komu je víc než třicet pět let. Oni si myslí, že to je nějaká startovní pozice na cestě za mezinárodním uznáním. Je to ale naopak. Důležité je mít za sebou už nějaký soubor prací, zkušenost s mezinárodním kontextem, jinak si vás nikdo nevšimne. V britském pavilonu vystavuje například Sarah Lucas, jež je zhruba tak stará jako já, v americkém zase Joan Jonas, které bude osmdesát. To ale samozřejmě neznamená, že umění na bienále musí být nutně konzervativní či regresivní. Stát se to ovšem může. V rumunském pavilonu vystavuje umělec středního věku obrazy a vypadá to tam jako v prodejní galerii. Všichni ví, že ty věci stojí sto tisíc dolarů. Podle mě by pavilony měly být koncipovány jako site specific projekty, měl by to být prostor pro určité dění, myšlení, ne místo pro prezentaci vlastních produktů. A u většiny tomu tak i je.
Je v pořádku, že vaši prezentaci v národním pavilonu podpořil soukromý sponzor? Mělo by to tak být?
Jistě, kdybych dostal peníze jen od státu, byl bych radši. Ale sponzor není úplně to správné slovo. Šlo spíš o formu barteru. Je zajímavé, že jsem během půl roku oslovil asi dvacet různých subjektů včetně bank, ale všichni od toho dávali ruce pryč. Svého sponzora jsem našel asi dva týdny před zahájením. Takže jsem v tom finančně nevisel úplně.
Jak byste vysvětlil běžnému občanovi nebo politikovi, proč by český stát měl financovat naši reprezentaci v rámci benátského bienále?
Benátky mají pro umění stejný význam jako festival v Cannes pro filmový průmysl. Prostřednictvím bienále vstupuje české umění na mezinárodní scénu a ocitá se v kontextu zahraniční tvorby. Máme šanci ukázat, že tady nežijí lvi. Co má totiž vůbec smysl z téhle země ukazovat světu? Kultura a umění. Máme vyvážet uhlí? Prodávat levně energii? Ne, tady je kultura jediný smysluplný vývozní artikl. Některé země v podobné situaci to už pochopily. Na otevření polského pavilonu byla celá vládní delegace. Může být protivné, že se tam ti panáci objevují, ale je aspoň vidět, že si to uvědomují. Už dvacet let je na realizaci díla v československém pavilonu milion a půl korun. Bez ohledu na inflaci. Zdůrazňuji, že ty peníze jsou jen na realizaci díla, nikoli na honoráře. Je to legrační.
Ale to jste věděl od začátku, ne?
Ano, věděl. Od začátku jsem věděl, že budu muset sehnat ještě další peníze. Pracoval jsem na tom přes rok. A až na poslední chvíli se mi to podařilo. Bez těch peněz by se to nepodařilo realizovat v tak vysoké kvalitě. Nemohl bych vydat v rámci svého projektu knihu a adekvátně zaplatit teoretiky – Petera Sloterdijka, Zygmunta Baumana, Timothyho Snydera a další –, kteří do ní přispěli. Nebyly by plakáty, které si návštěvníci mohou z výstavy odnést a které jsou velice důležité pro prezentaci celého díla. Nemohl bych zaplatit loď, která převážela věci na výstavu.
Někdo by mohl namítnout, že jste si neměl vymýšlet takhle nákladný projekt…
Ale to není nákladný projekt. To je úplné minimum. A copak je bienále jen pro umělce, kteří na to mají? Ano, já jsem na to měl – i proto, že jsem si peníze půjčil. Prvních půl milionu jsem dal ze svého, aby se to vůbec mohlo vyrobit včas. Ministerstvo mělo poskytnout dotaci Národní galerii, jež projekt zastřešuje, v lednu, ale poskytlo ji až v březnu. Národní galerie v současnosti prochází velkou proměnou, má nové vedení a podmínky pro realizaci mého projektu proto nebyly ideální. Tu dotaci mi neposkytli, abych ji pak mohl vyúčtovat, jako to dělají všude. Postupně mi měli proplácet faktury. Jak ředitel galerie Jiří Fajt, tak hlavní kurátor Adam Budak mi slibovali, že peníze dostanu včas, abych měl klid na tvorbu, a vím, že se i snažili, aby to tak bylo, ale já nemám klid dodneška. Celou dotaci jsem dosud nedostal, a tak bohužel dlužím mnoha lidem, což mi je vrcholně trapné. Nikdo mi nedá fakturu předem, musíte zaplatit hned. Ekonomický úsek Národní galerie tu situaci nechápe a staví umělce do velmi nepříjemné pozice ve vztahu k celému tomu provozu. Cítil jsem se poníženě.
Malá dotace od státu, nefunkční produkce Národní galerie… Neukazuje to marginálnost vizuální kultury v Česku?
Jistě, to jsou spojené nádoby. Ti úředníci mají pocit, že milion a půl je moc. Tuto částku přitom dostávají za rok v platech. Vůbec netuší, co to obnáší. Je jim to úplně ukradené. Umělec to přece nemůže platit z vlastní kapsy, to je naprosto nedůstojné. Pokud má prezentace České republiky být kvalitní, pak ta částka musí být navýšena.
Člověk si samozřejmě nechce před mezinárodním publikem udělat ostudu. Jsem rád, že se to nakonec všechno povedlo, ale jsem kritický vůči tomu, jak to chodí. A to nikomu ze zahraničí nemůžete vysvětlit. Zahraničního diváka nezajímá, za jakých podmínek výstava vznikla. Nemůžete se na to vymlouvat. To je váš problém. A tak je vedle francouzský nebo německý pavilon, kde na instalaci dostali patnáctkrát více než já a ještě k tomu honorář. Ty podmínky se liší a ukazuje se tím, jak si ta která země váží vizuální kultury. Příštímu umělci, který bude na bienále vybrán, aby nás zastupoval, tedy přeji, aby měl mnohem důstojnější podmínky k práci.