„Dodneška jsem byl jediným Čechem, který prasečák blokuje,“ říká mi Míra Brož, klíčová postava občanského sdružení Konexe, který už druhým rokem okupuje vjezd do prasečí farmy v Letech a žádají její odstranění. Většina přítomných aktivistů je totiž německé národnosti.
Je pátek, třetí den blokády, jsou asi čtyři hodiny odpoledne a právě jsme sem přijeli s několika židovskými přáteli. Chtěli jsme blokádu podpořit jako Židé a vyzvat židovskou obec, jež v naší společnosti zastupuje židovské oběti holocaustu, aby ze solidarity uctila i ty romské a vyslovila se pro likvidaci prasečí farmy na místě koncentračního tábora.
Němci blokují
Spolu s německými aktivisty se Brož právě vrátil z Písku, kde protestovali před ředitelstvím společnosti AGPI, která prasečí farmu vlastní. „Místní blokádu nepodporují,“ vysvětluje. „Farma pro ně znamená práci. Pakliže by byla zlikvidována nebo přestěhována, byla by to ztráta pracovních míst. Ve farmě ale pracuje asi jen kolem desítky lidí – vše ostatní obstarávají stroje.“ Později se ale dozvídám, že selata do farmy dodávají místní hospodářství, takže je s nimi farma obchodně spojena.
Z koncentračních táborů se po válce vrátilo necelých šest stovek romských vězňů. Podle odhadů tak během války bylo zavražděno devadesát procent českých Romů.
Seznamuji se s německými aktivisty. „Jak jste se o akci dozvěděli?“ ptám se jednoho z nich. Mladý muž z Lipska mi vykládá, že byl na přednášce organizované Konexemi o romské genocidě v Česku a o Letech. „Když jsem slyšel, že na místě koncentračního tábora dnes stojí prasečí farma a že proti tomu Konexe chtějí protestovat, rozhodl jsem se s kamarádem, že se připojíme.“ Dohromady je nás tu kolem patnácti.
Aktivní policie
Jde o již druhý „ročník“ blokády, která má upozornit na desítky let trvající zneuctění památky zde umučených Romů. Vloni ale počasí nebylo příznivé a asi stejné množství aktivistů mrzlo v dešti a vlhku před branou prasečí farmy. Dokonce o tom vznikl i film. Týden v mokru někteří z nich odstonali. Letos je policie do areálu farmy už nevpustila, celý pozemek je obehnán plastikovou páskou, a tak jsou aktivisté nuceni přešlapovat u kraje dvouproudé silnice. Aspoň počasí je o poznání lepší.
Naše blokáda spočívá především v šarvátkách s policií. Ne, transparent nelze přivázat na strom u silnice, jelikož stojí na soukromém pozemku. Ani na značku (která není dopravní značkou). Nakonec ti šikovnější z nás upevňují pruhy látky na kůly, na které narazili v lese. „Úctu si zaslouží všechny oběti genocidy,“ hlásá náš transparent. Na zemi jsou květiny a zapálené svíčky.
Policisté stojí opodál. S naším transparentem už nic moc nezmohou, v další aktivitě jim však nic nebrání. Kamarádku legitimují, protože má s sebou volně pobíhajícího psa. Řidiče z řad aktivistů rovněž. Legitimují kohokoli z nás, jakmile mají záminku. Člověk má nevyhnutelný pocit, že dělá něco velmi podezřelého. Dojem, že jsme společensky nebezpečná individua (ač s námi byla dvě batolata) se ještě zintenzivnil kvečeru, kdy přijíždějí další policisté – v jednu chvíli jich tam bylo rozhodně mnohem více než aktivistů.
Aktivisté nakonec donutili policisty, kteří mají oficiálně dbát o naši bezpečnost, aby projíždějící auta zpomalovali. Ptám se Míry, zda někdy řidiči sami od sebe zastaví a chtějí vědět, co se tu děje. Odpovídá, že se vloni pokoušeli blokovat silnici, zastavovali auta a pokoušeli se vysvětlit situaci, ale brzy toho nechali – řidiče to nezajímalo, a některá auta na ně dokonce najížděla.
Nikoho to nezajímá
Večer, už z domova, volám Kumaru Vishwanathanovi, známému ostravskému aktivistovi, o němž vím, že v Letech byl a že se s majiteli prasečí farmy setkal. Vypráví mi, že setkání proběhlo v přátelském duchu. Majitelé AGPI netušili, jakou prasečí farmu si kupují a jsou rozruchem, který kolem ní už léta panuje, patřičně unaveni. „Rádi by odešli,“ říká Kumar, „ale chtějí klíče za klíče.“ Jsou prý dokonce ochotní na své vlastní náklady převést dobytek a část vybavení. Žádají však nějakou náhradní provozuschopnou farmu, jež by nebyla daleko od Let.
Již od devadesátých let se diskutuje o tom, že by prasečák měl z místa genocidy zmizet. Vloni dokonce vyzval Výbor OSN Českou republiku, aby vepřín odstranila. Při každé příležitosti se v souvislosti s Lety pronášejí velká slova a sliby, ale nic se nedělá – nikoho z našich politických představitelů to evidentně tolik nepálí.
Kumar mi vypráví o svém setkání s ministrem kultury Danielem Hermanem a Jiřím Dienstbierem. „Míč je teď na straně české vlády,“ říká Kumar, „ale nejen české. Není to čistě jen záležitost České republiky. Jedná se o temnou stránku evropských dějin, je třeba to řešit společně i na celoevropské úrovni, zapojit evropské instituce a zdroje,“ dodává.
Uvádí se, že v Letech zahynulo několik stovek Romů (většina skončila v Osvětimi). „Kolem Let je dodnes mnoho nejasností,“ říká ale Kumar, „nikdo přesně neví, kolik Romů v Letech zahynulo.“ Žijící pamětníci nechtějí vypovídat, Lety se nikdy netěšily velkému zájmu historiků a prvních čtyřicet let po válce zde navíc panoval zákaz exhumace.
Jen pro připomínku: z koncentračních táborů se po válce vrátilo necelých šest stovek romských vězňů. Podle odhadů tak během války bylo zavražděno devadesát procent českých Romů. Toto téměř totální vyhlazení je jistě jednou z největších tragédií v našich dějinách. V učebnicích dějepisu o tom stojí jen pár vět. V Česku to prostě dál nikoho nezajímá. Stojící vepřín je toho jen symbolem.
Autorka je redaktorka A2larmu.