K čemu vlastně máme ekonomii?

Hospodářská politika nikdy není neutrální. Pokud to nepochopíme, máme zaděláno na velké problémy. 

Podle učebnice by nás ekonomie měla provázet rozdělováním vzácných statků a uspokojováním potřeb lidí, řešením otázek, co vyrábět, pro koho a jak. Zásadním problémem dneška je podoba ekonomické vědy a podoba skutečné ekonomiky. Nejde jen o to, že skutečný svět se jaksi liší od neoklasických modelů světa flexibilních mezd a cen, v němž se pohybují racionální jedinci, jejichž mezní užitek (klíčová funkce!) není nikdy ovlivněn mezním užitkem jiných lidí. Při všech těch rovnicích a grafech, kterými bývá domácí výuka ekonomie (mikra i makra) přetížená, se dost často zapomíná na klíčovou kategorii: zájem.

Chybějící pokora

V ekonomii se zdánlivě potulují jacísi nezakotvení jedinci, firmy a vlády, které neustále malují indiferenční křivky a hledají své optimum. Pravda, v rámci pokročilejší makroekonomie se studenti alespoň okrajově dozví něco o různých ekonomických školách – o Johnu M. Keynesovi, Miltonu Friedmanovi a racionálních očekáváních (Marx je tabu). Ale v kvapu malování křivek, hledání rovnovážných bodů a dosazování do rovnice mizí to hlavní – že za každou teorií a za každou školou stojí nutně představa o tom, jaký je člověk, jak by měla vypadat společnost, jaké hodnoty jsou v této společnosti důležité… Jenomže historický kontext a filosofický základ ekonomie se do spleti křivek většinou moc nehodí a zůstává tak nějak stranou – s čestnou výjimkou hodin Hospodářských dějin.

Politická ekonomie se u nás po roce 1989 stala – jako cokoli jiného, co souvisí s Marxem – absolutním tabu. Bez ní se ale v současné ekonomice (i ekonomii) prostě nelze zorientovat.

Ekonomie se rovněž často představuje jako ucelený soubor fakt – tak to prostě je, tohle se naučte. Jenže kdo alespoň minimálně sleduje teoretické debaty o ekonomii, musí nutně vědět, že s Velkou recesí – a zaplať Bůh za to – intelektuální kvas vzrůstá. Toho, čemu nerozumíme, je zkrátka hodně. Na prvním místě peníze, jejich tvorba a role, které se dostávají do popředí nejen u akademiků, ale už i vlád (Island). Má peníze tvořit výlučně jen centrální banka, nebo lze regulovat komerční sektor? Jsou peníze výlučné, nebo jsou prostě jen jedním z mnoha finančních aktiv v rámci kontinua peněz v širokém slova smyslu? Proč japonská (dlouhodobá a značná) monetizace dluhu nezpůsobuje žádnou hyperinflaci? Jak to, že pořád nerozumíme tvorbě úspor? A takto by se dalo pokračovat dál.

Dozví se ale něco studenti o pochybách teoretiků a revizích? Anebo o tom, že hospodářské politiky nutně fungují v nějakém historickém a místním kontextu, a nebudou tedy „univerzálně“ platné, jak si to nárokoval stupidní Washingtonský konsenzus? Ekonomická věda se posunula k silné matematizaci a s ní získala i pýchu – vše se spočte a podle výsledku „pojede“ celá společnost. Vzhledem k reálným výsledkům – a opět čest výjimkám – je patrné, že ekonomie potřebuje velkou dávku pokory a pochyb. Intelektuální kvas začal, je tedy třeba, aby dorazil i do České republiky. Vřele doporučuji (nejen) závěrečné části z Pikettyho Kapitálu, který nyní vyšel i v češtině.

Politika a třídní zájmy

Velká recese měla zkrátka z hlediska ekonomické vědy i dobré dopady. Připočtěme ještě jeden: oživený zájem o nerovnost, která je nyní znepokojující dokonce i pro Spojené státy. USA totiž dekády žily ze svého mýtu selfmademana, pěkného snu o sociální mobilitě, než je jejich vlastní průzkumy a koneckonců i výsledky OECD probudily. Ukázalo se, že sociální mobilita je v USA nižší než v jiných vyspělých zemích. A politicky se podobají spíše oligarchii než demokracii, za jejíž vzor se tak rády vydávají. Pochopit komplexně nárůst nerovnosti ale nejde bez oživení politické ekonomie. Politická ekonomie se u nás po roce 1989 stala – jako cokoli jiného, co souvisí s Marxem – absolutním tabu. Bez ní se ale v současné ekonomice (i ekonomii) prostě nelze zorientovat.

Každý z politických návrhů má v sobě zájem určité skupiny (třídy). Nelze se tvářit, že realizace některé hospodářské politiky je zcela „neutrální“. Patrné je to samozřejmě na daních, nejen jejich výši, ale i složení daňového mixu. To je zjevný příklad, ale je tu kopa dalších: podpora nadnárodních firem může znevýhodňovat domácí subjekty, fixovat strukturu ekonomiky směrem k nízkým mzdám a vysokým odlivům zisků. Nákupy zahraničních dluhopisů mohou sloužit k pomoci cizím zemím, ale i k jejich vydírání supími fondy.

Velmi ilustrativní jsou výroky o tom, co „prospívá“ ekonomice (a kupodivu nikoli většině obyvatelstva). Ekonomika se zde stává jakousi abstraktní kategorií, ze které se lidé (a jejich zájmy!) poněkud vytratili. Odcituji z jednoho sborníku (k tématu krize v eurozóně): „Další součástí tohoto scénáře je ořezání sociálního státu, aby se zastavil trend neustálého zvyšování veřejného dluhu. Důsledkem toho budou úsporné kroky, bolestivé reformy a snížení životní úrovně, zároveň ale také stabilizace, zvýšení konkurenceschopnosti a opětovný zájem zahraničních investorů. Šťastným koncem by pak byla opět atraktivní EU a eurozóna.“ Jistě vás nepřekvapí, že tento výstižný citát napsal bankéř. Gratulujeme České spořitelně!

Nebudeme-li chápat zájmy ekonomických aktérů a rozlišovat pečlivě mezi dopady hospodářských politik, jsme odsouzeni k tomu, nechat se nachytat na koblihu. Pokud představitelé levice vysvětlují důležitost progresivního zdanění tím, že „to mají západní země a neškodí jim to“, pak je potřeba osvěty politické ekonomie naléhavá. Vždyť jak můžeme hovořit o demokracii, když jsme obklopeni ekonomikou, která je vše, jen ne demokratická? Kde se v ekonomické teorii i praxi bude skrývat demokratizující prvek?

Tento článek je vlastně úvodem k seriálu, který bude vycházet na stránkách A2larmu. Jmenuje se „Jak demokratizovat ekonomiku“. Je to úkol o to těžší, že skuteční mocní tohoto světa mají propojené struktury, které nebude lehké zlikvidovat.

Autorka je ekonomka.

 

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OK Zajímají mě cookies