Slovenská skupina Kundy Crew už nějakou dobu vtipně a řízně glosuje sexismus, homofobii a xenofobii nejen na Slovensku svými záměrně folklórně laděnými křížkovými výšivkami. Minulý týden proběhla vernisáž jejích výstavy Nemala provokovať. Jejich výšivky se tak ze sociálních sítí a oděvů přesunuly na velké billboardy na nábřeží Prahy, které provozuje galerie Artwall. Potkaly jsme se den po vernisáži na workshopu radikálního vyšívání, který probíhal v autonomním sociálním centru Klinika. Není to samozřejmě náhoda – skupina již v minulosti Kliniku podpořila. Mezi pokojně vyšívajícími účastníky jsme si povídaly mimo jiné i o tom, proč je výšivka obzvláště vhodné médium pro kritiku současné společnosti.
Jak jste vznikly?
Eva: Skupinu jsem založily já a Iva, naše čtvrtá členka, která tu není, asi v roce 2010. S Ivou jsme už byly dlouhá léta kamarádky a spolu jsme objevily australskou skupinu Radical Cross Stitch, která se právě věnovala křížkovému vyšívání. Vyšívaly různé radikální slogany. Tak jsme si řekly, že bychom to mohly zkusit, a začalo nás to hrozně bavit.
Nina: Já jsem se s Kundy Crew potkala jednou na workshopu vyšívání u příležitosti Mezinárodního dne žen.
Eva: Někdy tou dobou jsme to začaly brát vážněji. Založily jsme si facebookovou stránku a začaly jsme organizovat workshopy.
Gabika: Já jsem znala Ivu už na vysoké. Věděla jsem, že vyšívá. Tak jsem začala vyšívat s ní. Jednou jsem vyšila záložku na knížku „Jebenci“, jí se to líbilo a nabídla mi, abych se přidala.
Vy jste ale nestudovaly umění, je to tak? Byla na začátku nějaká touha prosadit se jako umělkyně?
Eva: Jen já jsem studovala uměleckou průmyslovku, a právě proto jsem se umělkyní vůbec stát nechtěla. Takové ambice jsme neměly.
Ptám se kvůli tradici feministického umění, které se vyjadřuje prostřednictvím ženských domácích prací, jakou je právě výšivka. Věděly jste tehdy o tom?
Eva: Zamýšlely jsme se nad tím až později. Možná je ale pro nás důležitější jiná tradice. Ve 20. století většina žen na Slovensku žila na venkově a byla od veřejného dění izolovaná. Často se tyto ženy věnovaly právě křížkové výšivce a byla to pro ně i možnost, jak si trochu přivydělat. První slovenské feministky organizovaly výstavy takových výšivek. Byl to totiž dobrý způsob, jak ženy vytáhnout z domu, aktivizovat je, zapojit je do nějakých činností. Je to pěkná paralela k tomu, o co se snaží Kundy Crew.
Nina: Původně skrytá ženská práce se opět dostává na „světlo boží“ skrze internet. Díky příbuznosti pixelů a křížků lze šířit i radikální sdělení.
Eva: Výšivka je víc, než kdybyste to vytesali do kamene.
Gabika: I kdybyste tu výšivku vypárali, zůstane to tam vidět. Má to delšího trvání a větší sílu, než kdybychom se o tom jenom bavili.
Mají všechny vaše výšivky něco společného?
Gabika: Většinou jde o výsměch.
Eva: Jsme asi dost ironické. Máme ale i veselé motivy. Velice často reagujeme na aktuální události. V poslední době jsme se například vyslovily k referendu na Slovensku o manželství a rodičovství. Šlo o projekt Moje mamy povedali, že o ľudských právach se nehlasuje.
Gabika: Podpořily jsme Kliniku.
Eva: Vyšívaly jsme i kvůli událostem v Istanbulu, na náměstí Taksim.
Nina: Reagovaly jsme na Pussy Riot. Vyšívaly jsme vzkazy do Ruska na proutěné košíky a kapesníky.
Gabika: Když bylo referendum na Slovensku, všichni kolem byli akorát naštvaní. Ale když něco vyšijeme, tak to hned má takový ironický, vtipný smysl. Dalibor Bača umístil československou vlajku na zem v galerii, paní Klausová si stěžovala a ministerstvo se nechalo slyšet, že „za státní peníze se po státních symbolech šlapat nebude“. I to skončilo na výšivce…
Eva: Ta výšivka zesměšnila celou tu věc, vyjevila její absurditu.
Eva: Když je ta věc vyšitá, působí to velice tradičně, což někdy ještě zdůrazňujeme různými folklórními motivy. V kombinaci s těmi nápisy to má svůj smysl. Chceme tím říct, že by bylo dobré vytvářet nové tradice, které by měly být postavené úplně na jiných principech než ty staré, které jsou často diskriminující a vycházejí z různých předsudků a stereotypů.
Nina: Témata, k nimž se vyjadřujeme, spojuje téma svobody. To je pointa všech našich výšivek.
Důležitou součástí vašich aktivit jsou workshopy. Proč jsou pro vás důležité?
Eva: Dřív se ženy scházely a věnovaly se domácím pracím kolektivně. Například draly peří a u toho si vykládaly. Právě na takových setkání se dozvídaly všechno nejdůležitější, předávaly si informace. Vyšívání byla typická domácí práce, odehrávala se doma. Pro nás je důležité, že ji přinášíme do veřejného prostoru a snažíme se do ní zapojit co nejvíce lidí. Našich workshopů se navíc účastní lidé všech pohlaví, abych tak řekla.
Gabika: Když si někdo vyšije nějaké heslo, dá si ho pak třeba na tričko. Anebo to jenom vyfotí a pověsí na svůj facebookový profil. Už to je takové nakopnutí. Lidé jsou pak odvážnější.
Nina: Můžou s námi vyšívat i lidé, kteří by nikdy nepsali básně, nedělali street art nebo něco jiného. Také však mají na věci názor, který pak může takto nenápadně a nenásilně vyjít najevo.
Jak lidé reagují na jméno vaší skupiny?
Eva: Název jsme vymyslely s Ivou v rámci hospodského brainstormingu. Měly jsme vícero variant. Některé byly víc vulgární, některé méně. Ale pak jsem se rozhodly pro Kundy Crew. Pro nás to není nějaký negativní výraz nebo vulgarismus. Věříme, že slova mají jen ten význam, který jim přisoudíme. Pokud existuje nějaké negativně zabarvené slovo, tím, že ho budeme používat v pozitivních konotacích, se z něj může stát pozitivní výraz.
Gábika: Název naší skupiny funguje jako skvělý filtr. Někdy lidé reagují ve stylu: Jste přece dívky, neříkejte si tak ošklivě. Víme pak hned, že to není naše krevní skupina. Zato lidé, kteří hrdě oznamují v tramvaji, že jdou na workshop Kundy Crew, ti jsou naši.
Můžete říct něco o aktuální výstavě na Artwall? Jak jste se vypořádaly s tak obrovským formátem?
Nina: Až při technickém zpracování jsme zjistily, jak je to obrovské. Že jeden křížek má na Artwallu dva centimetry.
Eva: Když přišla ta nabídka, byly jsme nadšené. Líbí se nám, že je to ve veřejném prostoru, a ne někde zavřené v galerii, kde si to prohlídnou jen lidé, kteří už nás znají nebo se zajímají o tu problematiku.
Jak se vlastně vnímáte? Jako umělkyně? Aktivistky? Angažované umělkyně?
Eva: Spíš aktivistky než umělkyně.
Gabika: S každou výstavou nebo rozhovorem nám přibude nějaký přívlastek. Nejdřív jsme byly jenom skupina, pak umělecká skupina a teď jsme umělecko-aktivistická skupina.
Vystavovaly jste už ale například ve Vídni a Budapešti.
Eva: Když přišla první nabídka na výstavu, hrozně jsme se tomu smály. Bereme to totiž dost živelně. A najednou tohle.
Gabika: Najednou jsme to museli nechat zasklít a vyžehlit!
Eva: Proto nám výstava v galerii Artwall asi víc sedí. Je to přesně to, o čem jsem mluvila. Přenášíme výšivky, domácí práce, z izolace do veřejného prostoru.
Gabika: Když už byla výstava pověšená, stáli jsme před billboardem s výšivkou „Ženy majú gule“. A lidé na zastávce tramvaje se na nás dívali.
Eva: Někteří se jen podívali a pak se odvrátili, někteří se usmívali. Když si kolemjdoucí něco podobného přečtou, doufám, že aspoň pět minut během své cesty nad tím zauvažují.
Fungují vaše věci jinak v Čechách a na Slovensku?
Eva: Já v tom asi velký rozdíl nevidím. Slovensko je určitě konzervativnější země než Česko, ale na lidech, s kterými se setkáváme na workshopech, to poznat není.
Nina: Většina našich věcí je ve slovenštině. Ale čas od času si hrajeme i s jinými jazyky. Mám pocit, že ta naše slovenština působí na Čechy trochu jinak než na Slováky. Nějak to tu víc rezonuje. Asi taky hraje roli určitá nostalgie.
Eva: Čechy obecně víc baví ty naše vulgarismy.
Gabika: Na Slovensku nad tím mávnou rukou, že jsme vulgární ženské. Nikdo nás tam zatím nepozval, abychom udělaly výstavu.
Chtěly byste ještě něco dodat na závěr?
Nina: Chtěly bychom čtenáře pozvat na náš další workshop, který se bude konat v Praze 16. května v rámci festivalu Queer Eye.