Přijetí undergroundových hudebních fenoménů funguje na přísně pudové rovině. Když se nad ránem vypotácíte s kamarádem na jedno cigárko z klubu Neone, kde fajnšmekři nadšeně křepčí na něco, co při troše fantazie zní jako osmibitový remix devadesátkového eurodance, budete mít možná jako já na jazyku otázku: „Chápeš to?“ Je lepší ji ale hned polknout, protože hudbu není dobré pojímat příliš racionálně. A tu klubovou už vůbec ne. Nevyřčené přitakání „chápu“ by v tomto případě bylo utkáno ze sítě sociálních kódů, facebookových konexí i sdílených zážitků – buď je máte, anebo nemáte. Jste in, anebo out. Nic mezi.
Je poměrně užitečné uvědomit si tyto zákonitosti ještě předtím, než člověk začne rozplétat smysl toho nakažlivého amalgámu beatové euforie a syntezátorových provinilých potěšení smíchaných se žvýkačkovými melodiemi a vokály. Pro tanečníky v klubu Neone, jenž aktuálně udává trendy na domácí klubové scéně, nese tato hudba jednoznačnou nálepku PC Music. Už tady to ale začíná být trochu komplikované – PC Music je žánr, který zatím nikdo nedefinoval, kolektiv elektronických producentů, kteří se ale v reálném světě nikdy nepotkali, a label, který nic nevydává. Tedy alespoň v klasickém významu tohoto slova – existuje totiž jen jako kanál na Soundcloudu a YouTube. Internetem se šíří jako virus a nákaza se projevuje na klubových večírcích po celém světě.
2Unlimited na speedu
Značka PC Music se v síti zjevila před nějakými dvěma lety a vloni už nebylo na scéně elektronické hudby diskutovanějšího fenoménu. Neformální sdružení kolem anglického producenta A. G. Cooka ale rozhodně nevzbuzuje jen kladné reakce. Není divu, při letmém setkání se zrychlenými vokály àla Šmoulové a blyštivými syntezátorovými riffy, jež jsou stavebním kamenem stylu PC Music, se jeden neubrání srovnání s papundeklovou produkcí kolotočářského eurodance z Německa či Holandska devadesátých let (2Unlimited, Hadaway, Culture Beat, Aqua) nebo neméně odpadkovým prefabrikátem japonského popu těžícího z exaltované roztomilosti svých náctiletých interpretek. Kdo má odvahu jít dál, dostane se k nejsoučasnějšímu elektronickému popu, který se nestydí za svoji chytlavost, ale ani za svoji výstřednost.
Projekt QT se v klipu maskuje za reklamu na energy drink, Hannah Diamond se prezentuje vysoce stylizovanými fotografiemi, na nichž vypadá jako robot, a A. G. Cook plní v dokumentech roli pilného nerda se špatným účesem.
Přiznaný klubový hédonismus PC Music má své zvláštní kouzlo a dal by se brát jako poněkud rafinovanější britská odpověď na americké EDM, které poslední roky ovládlo žebříčky po celém světě. Pro undergroundové scény to znamená narušení nadvlády apokalypticky temných stylů, jako jsou dubstep nebo industriální techno reprezentované shrbenými intelektuály v kapucích za laptopem. Stylové kyvadlo se s PC Music přesouvá znovu na „světlou“ (optimistickou, ženskou) stranu. Změna je cítit třeba hned v uměleckých pseudonymech, které si volí nová generace producentů – po zlověstně znějících jménech jako Burial (pohřeb), Sorrow (zármutek) nebo Zomby přichází nováčci Princess Bambi, EasyFun nebo Lipgloss Twins.
Způsob, jakým PC Music pohrdá tradičním undergroundovým étosem nepřístupnosti a zarytosti, je pro veterány scény samozřejmě krajně provokativní. Kdyby nový žánr hrálo BBC Radio 1 a uváděly jej obří festivaly, jako jsou Tomorrowland nebo Electric Daisy Carnival, bylo by asi všechno jednodušší, jenže PC Music stojí pořád jednou nohou v klubové tradici komplexních beatů a subsonických basových linek. Další komplikace přináší subverzivní marketing – mediální image nese stopy parodie či hry na pop, je ale dotažená do nejmenších detailů, jako kdyby za ní stála nějaká špičková reklamní agentura. Projekt QT (který tvoří vedle americké zpěvačky stejného jména i producenti Sophie a A. G. Cook) se v klipu k hitu Hey QT maskuje za reklamu na energy drink, Hannah Diamond se prezentuje vysoce stylizovanými fotografiemi, na nichž vypadá jako robot, a A. G. Cook plní v dokumentech roli pilného nerda se špatným účesem. Tady už jsme někde u Malcolma McLarena a jeho dokonalých popových produktů typu Bow Wow Wow, které na začátku osmdesátých let konstruoval s využitím situacionistických teorií.
Dát brak do pohybu
Je to celé myšlené vážně? To je v souvislosti s PC Music další špatně položená otázka. Stejně zbytečné je ptát se, jestli jsou žvýkačkové melodie kritikou popových manufaktur a bezbřehého konzumerismu Západu, nebo naopak přitakáním. Britský publicista Adam Harper v sérii článků pro Electronic Beats a Resident Advisor spojuje PC Music s filosofií akceleracionismu – levicové teorie, která (velmi zjednodušeně řečeno) hlásá, že se při demontáži kapitalismu a budování nových sociálních struktur nemáme bát použít prostředky vlastní kapitalistické společnosti, jako jsou individualismus, hédonismus či braková popkultura. Jia Toletino pro změnu v Pitchforku vysvětluje, že PC Music je zosobněním existence v internetu, která je sice falešná, ale pro mnoho z nás v mnohem reálnější než fyzická realita. „PC Music je eskapismus, jehož primárním efektem je připomínat nám to, od čeho se snažíme utéct. Totiž, že nemůžeme vyměnit tělo za avatara a odkládat touhu na věky.“
Tady už ale přichází na řadu ironické pomrkávání a teorie „za roh“, podle nichž jsou producenti z PC Music spasiteli zábavy v klubech a zároveň jejími dekonstruktéry. U hipsterských elitářů to zatím funguje dokonale – oddanost kýčovitému soundu se podobá fascinaci dospělých původně dětským seriálem My Little Pony. Zde už také není úplně jasné, kde končí ironie a začíná čirá dětinskost. K čertu ale s racionálními škatulkami – od kdy je vůbec pop reálný? Český propagátor nových klubových trendů Jan Bárta v časopise His Voice vysvětluje, že kouzlo fenoménu PC Music tkví v hudební obdobě robotického fenoménu „uncanny valley“. Jde o lidské pocity z dokonale antropomorfního robota, jehož falešnost přesto dokáže náš mozek odhalit a vyvolává v nás znechucení. „Hudba PC Music aspiruje na to být ‚skoro jako pop‘, ale svého domnělého cíle nikdy nedosáhne a stáčí se do vod podivnosti. Pocity podbízivé líbivosti tak u tohoto ‚popového androida‘ nahrazuje zvláštní pocit nesouladu a disharmonie v kombinaci s nejistotou ohledně autorského záměru.“
Dosud je stylizace PC Music vlastně neprůstřelná a procházení významových vrstev je stále zdrojem zábavy (někdy možná větší než poslouchání hudby samotné). Otázkou ale zůstává, co se stane, až žvýkačkové refrény objeví masové publikum, které není příliš ochotné prokousávat se jemnými náznaky. Soudě podle dřívějších příkladů apropriace hudebních žánrů z podzemí, vznikne nějaká čistě podbízivá verze „PC Music soundu“, která s radostí vymaže veškerou podvratnost. Ostatně podobně dopadl i dominantní klubový fenomén nového tisíciletí dubstep, jehož komplexní vazby na karibský dub redukovali EDM epigoni na jednorozměrnou, mačisticky agresivní mlátičku.
PC Music už pomalu vystupuje z šedé internetové zóny do reálného světa. Letos jeho zástupci vystoupili na showcase na prestižním festivalu SXSW, kde se vůbec poprvé internetová komunita kolem labelu potkala osobně, a na začátku května se z internetové obskurity osvobodily i jejich hitové tracky a kompilace PC Music Volume 1 vyšla jako regulérní digitální album (za 8,99 euro na iTunes). Nejvýraznější průnik do mainstreamu zatím udělal Sophie – anonymní britský producent, který sice na labelu PC Music nevydává, ale bývá se značkou často spojován. Na natáčení své nové desky si ho pozvala samotná Madonna. Z jeho příspěvku nicméně zůstalo jen několik vteřin delikátních šmoulích zvuků za začátku singlu Bitch I’m Madonna, než ho převálcoval buchar masového EDM. Jak symbolické.
Dotažené koncepty, svůdná mediální prezentace i rozpoznatelný styl zatím dělají z PC Music klubový fenomén, který zaslouženě sklízí pozornost. Jeho budoucnost mimo rámec internetové hyperreality a hrstky zasvěcenců je nejistá. Jsme ale na klubovém parketu, a tam se tancuje, jako by žádný zítřek nebyl.
Autor je hudební publicista.