Řeči sociálnědemokratického ministra vnitra Milana Chovance o tom, že se policie bude chovat v případě konfliktu majitel versus squatteři jako policie demokratického státu, asi nikdo nebral moc vážně. I když se nad tímto tématem jednou sešla pracovní skupina, dnešní zásah na Cibulce ukázal, že policie se drží stále stejného kursu. Policejní zákrok s desítkami aut, více něž stovkou těžkooděnců, policejními psy a jedním obrněncem připomínal spíše vojenské manévry než zásah proti zhruba patnácti neozbrojeným lidem.
Útok těžké pěchoty
Policie si do své práce a do výkladu zákona zkrátka nenechá od nikoho mluvit, ani nehodlá svou činnost zbytečně ukazovat občanům. První várku zadržených nacpali policisté do antonu ještě za přihlížení veřejnosti a novinářů, další nakládání už probíhalo pro jistotu za zavřenými dveřmi usedlosti. Novináři měli při poslechu řevu zatýkaných zevnitř statku možnost sami se domýšlet, co se asi zrovna vevnitř děje.
Společnost založená na soukromém vlastnictví má také svoje disidenty – říká se jim squatteři.
Těžko říct, jak to Chovanec myslel se změnami právního posuzování squattingu. Situace se ale teď má tak, že v úterý večer stačí podat trestní oznámení a ve středu ráno už zasahuje více něž stovka policistů včetně členů protiextremistického oddělení. Standardní chování to není ani omylem. Policie sice má zákonnou povinnost v případě, že dostane oznámení, konat, například zjišťovat, zda dochází k porušování zákona. Nelegálnost pobytu squatterů na opuštěné usedlosti by ale měl spíš zjišťovat soud – možnost správního řízení připustil dokonce i Chovanec. V tomto případě nebyl žádný důvod konat bezodkladně, squatteři jsou na Cibulce už více než tři roky, a většinu této doby navíc se souhlasem majitele. Policie si ale i nadále přivlastňuje soudcovské pravomoci a koná podle svého uvážení. Podle policejní úvahy jsou squatteři vždy vinni, majitel má vždycky pravdu a je zcela v pořádku dělat nezodpovědným spekulantům bezpečnostní agenturu za miliony korun.
Kvůli několika lidem, kteří bydlí na usedlosti, o niž se majitel dvacet let nestará, což dokládají časté a vysoké pokuty od památkářů, je policie schopna jednat nebývale operativně. Během jediné noci se připravila na zásah čítající přes sto lidí. Státní orgány se tedy chovají přesně tak, jak si majitel přeje. Jeho ultimátum squatterům, aby do středy opustili Cibulku, přišlo, aniž by se obtěžoval získat soudní příkaz. Ani ho nepotřebuje, stačí říct policii, a ta se hned chová, jako by vypukla lokální občanská válka.
Lži a pololži
Přestože policie jde majiteli nemovitosti na ruku, jemu to nestačí a hloupě lže na všechny strany. Už před časem lhal při jednání představitelům městské části Prahy 5, kterým slíbil, že policejnímu řešení předejde. „Jednalo se o smírném řešení, ale pan Vaníček nás měsíc tahal za nos. Jeho ranní vyjádření do médií nejsou přímo nepravdivá, ale jdou proti tomu, na čem jsme se s ním domlouvali,“ řekl Petr Hnyk (SZ), radní za Prahu 5. Vaníček podle něj s radnicí spolupracoval na smírném memorandu, které již bylo připraveno k podpisu. Cílem bylo, aby situace policejním zákrokem neskončila. Jenže skončila, a to dokonce takovým, jaký co do nasazení techniky i počtu bezpečnostních složek nesnese srovnání s předešlými evikcemi pražských squatů. Své zklamání z Vaníčkova postupu vyjádřil přímo i místostarosta Prahy 5 Lukáš Budín: „Dřív s námi pan Vaníček komunikoval, dokonce byl na setkání se squattery, které inicioval náměstek Stropnický, spíš si ale stěžoval, nebyla tam vůle dohodnout se squattery.“
Do médií majitel usedlosti tvrdí, že na Cibulce bydlelo padesát až sedmdesát lidí, bydlelo jich tam ale kolem dvaceti, což jistě dobře věděl, když narychlo svolané sympatizanty squatterů označil za nové obyvatele, „kteří se nahrnuli v úterý do budovy“. Dodejme, že tito lidé v době zákroku samozřejmě na místě již nebyli. Když vlastník usedlosti tvrdí, že nabídl squatterům náhradní bydlení, tak ovšem již nezmiňuje, že šlo o ubytovnu, v níž by se těžko daly provozovat kulturní akce. Pokud ještě před dvěma měsíci squatterům říkal, že nemá nic proti alternativní kultuře, pak lze těžko vysvětlit, proč jim zároveň zakázal pořádat jakékoliv kulturní akce. Squatting nakonec není jen o tom, že by lidé, kteří na squatu bydlí, pouze neměli kde bydlet, ale také – a často dokonce především – o tvorbě alternativního prostoru. Dobrá vůle majitele Cibulky ke komunitě squatterů, kterou si mnozí před třemi roky nedokázali vysvětlit, se dnes ukazuje jako jejich prosté zneužití. Dům za jejich přítomnosti o něco zpomalil poločas svého rozpadu a majitel nemusel platit pokuty, které mu v minulosti běžně ukládali památkáři.
Znárodnit v zájmu kultury
Spektakulární zákrok ale možná přinese majiteli usedlosti i nechtěné ovoce. Radní Petr Hnyk (SZ) se totiž nechal slyšet, že existuje možnost, zámeček Cibulka vyvlastnit. „Je třeba to zprocesovat a najít podnět pro vyvlastnění. V této chvíli si necháváme vypracovat právní analýzu a zjistíme, jaké kroky k vyvlastnění budou potřeba. Místo toho abychom zjišťovali, jaké granty by se daly čerpat na záchranu Cibulky, musíme si dělat analýzu na vyvlastnění,“ konstatoval Hnyk krátce po zákroku. Současný majitel Vaníček získal objekt v podivné privatizaci na začátku devadesátých let (podle některých zdrojů za osmdesát tisíc korun) a za dobu, co je vlastníkem, se o zámeček nestaral. Stavení – kromě posledních tří let, kdy jej obývali squatteři – po celou dobu chátralo. Dlouhá léta se přitom objekt snažil neúspěšně prodat za 130 milionů korun.
V době dopisování tohoto textu byli zadržení z ranního zákroku už propuštění, s výjimkou jednoho squattera, který byl převezen do cely předběžného zadržení a bude obviněn z neoprávněného užívání cizí nemovitosti. Hrozí mu až dva roky vězení. Společnost založená na soukromém vlastnictví má také svoje disidenty – říká se jim squatteři.
Autoři jsou redaktoři A2.