Loni v září uplynulo deset let od konečné privatizace těžební společnosti OKD. Má vůbec smysl zabývat se událostmi dekádu starými? Nepochybně ano, privatizace OKD se totiž od ostatního výprodeje státního majetku liší v tom, že nadnárodní investoři přímo ovlivnili život statisícům lidí. Abstraktní pojmy, z nichž některé nemají ani vhodný český překlad a do té doby byly známé spíše z odborné literatury, se staly pro obyvatele ostravsko-karvinského revíru konkrétní realitou. Pojmy jako diskriminační privatizace, asset stripping, dobývání renty, zneužívání dominantního postavení, vykořisťování či mediální manipulace dobře vystihují činnost majitelů privatizovaného OKD. Jedinečnost situace spočívá v tom, že všechny tyto negativní jevy se projevují hromadně v jednom regionu, zasahují značný počet lidí a profituje z nich jeden podnik. Existuje však ještě jeden silný důvod, proč privatizaci OKD neustále připomínat. Ačkoliv všechny negativní důsledky odstranit nelze, stát stále ještě může získat zpět miliardy korun, o které přišel, když OKD prodal za směšnou cenu. Stačí jen chtít.
K čemu soukromý kapitál?
Když před deseti lety Igor Fojtík, ředitel odboru ministerstva financí, který měl na starost správu majetku ve vlastnictví státu, obhajoval, proč se prodává zbytkový státní podíl do rukou předem vybraného nabyvatele za nízkou cenu, předložil Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže několik argumentů. Jedním z nich bylo, že připravovaná privatizace v podstatě zajistí blahobyt a zaměstnanost na Karvinsku a zabrání „zvýšení nezaměstnanosti, snížení kupní síly obyvatelstva, úbytku práceschopného obyvatelstva – stěhování za prací, potřebě vyšších nákladů na sociální politiku a snížení životní úrovně“. Následný vývoj s velkou dávkou ironie ukázal, že přesně tyto obavy se po privatizaci naplnily.
Prodej OKD lze přirovnat k situaci, kdy někdo prodává hospodu za milion korun, byť hospoda každoročně vydělává milion a ještě je v ní trezor s dalšími dvaceti miliony.
Hovoříme-li obecně o privatizaci nerostného bohatství, je třeba si položit otázku, zda k provozování těžební společnosti je nezbytná účast soukromého zahraničního kapitálu a privatizace vůbec. V případě OKD se nejednalo o nějakou investici na zelené louce, ale o zavedený podnik, který využíval dlouhodobé těžební historie a vytvořené infrastruktury na Ostravsku, zejména expertního zázemí Hornicko-geologické fakulty Vysoké školy báňské. Navíc výsledky těžebních společností souvisí především s vývojem na globálních surovinových trzích, a proto účast či neúčast soukromého kapitálu jako nositele know-how není pro úspěch těžebních společností nezbytná. Jako příklad lze uvést úspěšnou státní norskou společnost Statoil či těžební společnosti států perského zálivu jako například Aramco či Quatar Petroleum. Dokonce i ortodoxní neoliberální ekonomický režim v Chile si uvědomoval výhodnost veřejného vlastnictví v oblasti těžby strategických surovin a ani během Pinochetovy éry neprivatizoval těžaře měděné rudy, společnost Codelco. Česko v první polovině devadesátých let nebylo rukojmím zahraničních investorů a mohlo samo bez problému OKD provozovat a náležitě z těžby profitovat. To samozřejmě platí nejen pro OKD, ale i pro další těžební podniky, které byly zprivatizovány – od hnědouhelných po naftové.
Častým argumentem těch několika málo zastánců privatizace je, že v roce 2004 bylo třeba zbývající akcie OKD ve vlastnictví státu prodat, neboť v té době neměl stát v OKD majoritu (tu ztratil v devadesátých letech ve prospěch společnosti Karbon Invest vlastněné Viktorem Koláčkem a Petrem Otavou). Je pravda, že stát měl sice menšinový podíl, nicméně výše tohoto podílu, tedy asi 45 procent akcií, mu umožňovala vykonávat efektivní kontrolu a na základě příslušných ustanovení obchodního zákoníku zabránit většině negativních – pro stát či minoritní akcionáře – strategických rozhodnutí, například pozdějšímu mohutnému zadlužení černouhelné části podniku. Stejně tak bylo možné blokovat nakládání s bytovým fondem.
Velkým problémem OKD z hlediska vlastníka (ať už menšinového nebo většinového) bylo, že společnost nevyplácela dividendy a zdánlivě nebyla zisková. To mohlo být zapříčiněno vyváděním zisku prostřednictvím mandátních smluv uzavíraných s tehdejším majoritním vlastníkem (majitelé Karbon Investu Koláček s Votavou za to byli trestně stíháni) a taky každoročním navyšováním kapitálu některým z dceřiných společností tak, aby byl účetně snižován zisk mateřské společnosti. Privatizátoři se snad domnívali, že dokončení privatizace by mohlo ponechat prostor pro majoritního vlastníka, aby zisky nevyváděl či neskrýval, a stát by tak profitoval z daní. Co se dalo vyřešit standardními mechanismy trestního práva či mechanismy ochrany menšinového akcionáře, se nakonec vyřešilo pro stát tím nejméně výhodným způsobem. Celkové zisky konečných nabyvatelů OKD za uplynulých deset let se pohybují okolo 70 miliard korun. Stát, který mohl zůstat minoritním akcionářem, tak přišel o víc než o 30 miliard korun.
Absurdní privatizace
Pokud jde o privatizaci samotnou, fakta jsou poměrně známá, ale neuškodí je znovu připomenout. Předně, označovat společnost OKD jen za těžební by bylo zavádějící. V ostravsko-karvinském regionu měla tato společnost vždy zvláštní postavení a velký vliv na život obyvatel, nesrovnatelný s vlivem jiné společnosti v Česku. Disponovala největším tuzemským bytovým fondem (40 tisíc bytů), ve kterém bydlelo a stále bydlí zhruba 100 tisíc lidí. Vlastnila přes tisíc bytů na Kladně a další stovky nemovitostí jinde, včetně domkařských kolonií. Perlou mezi nemovitostmi byl tatranský velkokapacitní hotel Permon, určený pro rekonvalescenci a regeneraci tisíců horníků. OKD ale vlastnila i další hotely, hornické ubytovny a dokonce i romantický zámek Sobotín. OKD navíc pod sebou měla dvacet dceřiných společností – vlastnila mimo jiné nemocnici, druhého největšího železničního přepravce v zemi, ale také nenápadnou společnost OKD Podnikatelská. Ta v době privatizace měla na kontech v zahraničních bankách uložené zhruba tři miliardy korun. O tom, co bylo účelem takovéto společnosti, lze pouze spekulovat. Je možné se domnívat, že tímto způsobem byl uměle snižován zisk mateřské společnosti OKD, aby se zdálo, že je celá OKD málo zisková. V případě privatizace společnosti je zákonnou podmínkou ji ocenit a při tom je výše zisku důležitou veličinou.
Ale ať už za snižováním ziskovosti OKD bylo cokoliv, jedno je jisté – zpracovatel posudku vycházel ze ziskovosti pouze mateřské společnosti OKD, aniž by bral v potaz ostatní dceřiné společnosti. Zjednodušeně řečeno, znalec při zpracování posudku v podstatě ocenil pouze OKD a ostatních 22 společností vynechal. Absurditu takového postupu dokládá neocenění zmiňované OKD Podnikatelské, která měla na účtech tři miliardy korun. Samotná OKD přitom v roce 2004 měla na účtech 11 miliard a zisk okolo pěti miliard korun. To znamená, že pouze jeden roční zisk samotné OKD překročil privatizační cenu 4,1 miliardy korun. Znalecký posudek navíc vůbec nebral v potaz nárůst cen uhlí, ke kterému došlo v roce 2004, což je v případě prodeje těžební společnosti závažné opomenutí. Prodej OKD lze přirovnat k situaci, kdy někdo prodává hospodu za milion korun, byť hospoda každoročně vydělává milion a ještě je v ní trezor s dalšími dvaceti miliony.
Střet zájmů
Do ocenění znalec sice zahrnul i 40 tisíc bytů, v nichž bydlelo zhruba 100 tisíc lidí. Je však známou věcí, že stanovená cena byla směšná – 40 tisíc korun za jeden byt. V současné době si vlastník bytů společnost RPG byty, kterou stále ovládají investoři reprezentovaní Bakalou, cení jeden byt na zhruba 600 tisíc korun, tedy patnáctinásobně více nežli v roce 2004. Zda za deset let vzrostly ceny bytů patnáctinásobně či zda byty byly vlastníkem vylepšeny tak, že zpatnáctinásobily svou hodnotu, ponechám na úvaze čtenáře. Zbylé nemovitosti včetně hotelů, ubytoven, kancelářských budov a pozemků oceněny nebyly.
Pro úplnost je třeba dodat, že součásti privatizačního projektu byl takzvaný náhled, který zpracovala Komerční banka. Náhled byl ve své podstatě analýzou týkající se možné hodnoty tří náhodně vybraných společností z konsolidovaného celku, jehož mateřskou společností byla OKD. Zajímavostí, která dobře demonstruje úsilí o dosažení co nejnižší ceny pro stát, je náhled Komerční banky na hodnotu akcií společnosti Sokolovská uhelná. Akcie této hnědouhelné těžební společnosti (zhruba 36 procent) vlastnila OKD přes společnost Metalimex a.s. Část akcií, asi 49 procent, přímo vlastnila rovněž Česká republika. Vláda se rozhodla prodat akcie OKD i Sokolovské uhelné ve stejný den. Zatímco však akcie Sokolovské úhelné přímo ve vlastnictví státu byly oceněny na 2,5 miliardy, cena akcií ve vlastnictví OKD (a nepřímo tedy i státu) byla o asi 30 procent nižší, a to i s ohledem na výši podílu. Jinými slovy: ten samý den, ty samé akcie, ale cena rozdílná ve prospěch kupujícího a v neprospěch státu.
V roce 2004 to tedy na první pohled vypadalo, že stát prodává skomírající firmu, které by měl nový majitel dodat druhý dech. Očividnou vadou na kráse celé transakce bylo, že společnost byla prodána vlastníkům, proti kterým bylo vedeno trestní řízení za poškozování státu jakožto minoritního vlastníka. Ve skutečnosti to však bylo jinak – tehdejší vlastníci byly v podstatě bílí koně, neboť jak vyplývá z některých zveřejněných dokumentů, konečným beneficientem byla skupina nadnárodních investorů v čele s Peterem Kadasem, Jonathanem Zimmermanem a Zdeňkem Bakalou, přičemž posledně jmenovaný je v podstatě jejím reprezentantem. Těžko odhadovat, kdo všechno další se na privatizaci podílel, nicméně respektovaní ekonomičtí novináři, kteří se kauzou zabývali (jako například Miroslav Motejlek) tvrdí, že podílníkem byl i jeden stále aktivní český politik.
Stát a bílé koně
Zásadní je v tomto ohledu, zda stát věděl, kdo za celou transakcí stojí. Majoritní akcionáři, tedy Koláček a Otava jako majitelé Karbon Investu, hotovost na odkup neměli. OKD byla v té době zdánlivě nezisková a je otázkou, která banka by jim půjčila, když byli trestně stíháni a měli obstavený majetek. Jak se ale brzy ukázalo, majoritní akcionáři byly opravdu jen bílí koně – prodávalo se někomu jinému na základě smluv o smlouvách budoucích. Tyto skutečnosti musely být státu zřejmé, už jen proto, že transakce takového rozsahu jsou známé regulačním orgánům či o nich mělo vědět minimálně ekonomické oddělení BIS. V tomto ohledu existuje celá řada osobních vazeb naznačující, pokud ne trestný čin, tak střet zájmů – ať už šlo o trestně stíhaného předsedu Fondu národního majetku Pavla Kutu, který celou privatizaci připravoval a který pracoval přes pět let pro Zdeňka Bakalu, či o Jana Procházku, šéfa ekonomického odboru BIS, který se po privatizaci stal bezpečnostním ředitelem kupujícího, společnosti Karbon Invest. Zajímavých vazeb je celá řada, ale jsou dobře mediálně zdokumentovány a nemá smysl se jimi na tomto místě zabývat.
Prodej OKD proběhl nakonec nadvakrát, neboť první kolo, které se odehrálo v dubnu 2004, bylo zrušeno po zásahu Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže (ÚOHS). Mimochodem, je velmi zábavné číst korespondenci mezi UOHS a ministerstvem financí, kde ředitel tehdejšího odboru privatizace majetku státu zuřivě obhajuje co nejnižší privatizační cenu, místo aby hájil zájmy státu. Druhý prodej, ke kterému došlo v září 2004, byl již úspěšný a majetkový podíl státu byl prodán za 4,1 miliardy korun. Datum je pro další průběh celého příběhu důležité. Na konci dubna 2004 totiž ještě nebyla Česká republika členem Evropské unie a nevztahovala se tak na ni unijní pravidla hospodářské soutěže, zejména ta, která zakazují poskytování státní podpory. V září však již Česko členem Unie bylo a unijními pravidly státní podpory se tedy muselo řídit. Podle těchto pravidel se za státní podporu považuje prodej majetku ve vlastnictví státu za cenu nižší, nežli je tržní. Jinak řečeno, pokud by prodejní cena byla nižší, nežli je tržní hodnota majetku, byla by transakce protiprávní státní podporou a kupující by musel rozdíl doplatit.
Vzhledem k tomu, že stát prodával OKD zdánlivě přímo do rukou tehdejších majoritních vlastníků, nebylo možno zjistit cenu, jaké by byl dosáhl v obchodní soutěži. Ke zjištění ceny tak musel být zpracován znalecký posudek, který ale v podstatě prezentoval přání kupujícího. Již několik měsíců po transakci byl pro potřeby takzvané nabídky převzetí zpracován posudek samotným přímým nabyvatelem, tedy společností Karbon Invest. Ten ohodnotil cenu prodaného státního podílu na zhruba 10 miliard korun. V lednu 2005, když vyšlo najevo, že prodej nebyl přímý, ale že reprezentoval zájmy odlišné skupiny investorů, společnosti J&T a Penta nabídly vládě částku okolo 9 miliard, s tím, že by byly ochotny jít ve svých nabídkách za menšinový podíl ještě výš. Je zřejmé, že prodejní cena byla pro nabyvatele opravdu prémiová a rozdíl mezi kupní a tržní cenou lze považovat za protiprávní státní podporu poskytnutou kupujícímu.
Autor je právník.