Kshama Sawant je jedinou členkou městské rady ve Spojených státech, která byla zvolena za Socialistickou alternativu. Mluvili jsme s ní o úspěšné kampani za minimální mzdu, rasově motivovaném policejním násilí nebo o tom, jak korporace vydělávají na věznění přistěhovalců.
Jak jste se stala socialistkou?
Vyrůstala jsem v Indii. Nejstarší vzpomínka, která se mi vybavuje, je dechberoucí propast mezi několika lidmi s obrovským majetkem a většinou lidí žijících v bídě. Někde mezi nimi zápasila o živobytí okrajová střední třída. Proč je takto společnost uspořádána? To pro mě byla odjakživa klíčová otázka. Bylo jasné, že jde o systémovou nerovnost. A najednou jsem si uvědomila, že uspořádání společnosti souvisí s tím, jak funguje kapitalismus. Zavrhla jsem všechny staré myšlenky tvrdící, že chudoba je nevyhnutelná. Pak jsem si položila otázku: je možné najít alternativu k tomu, jak organizovat společnost, abychom měli udržitelnou ekonomiku a společnost, v níž by byly přírodní zdroje užívány tak, aby každému zajišťovaly vysoký životní standard? Uvědomila jsem si, že potřebujeme systém založený na demokratickém vlastnictví, jinými slovy: socialismus.
Podílela jste se na úspěšné kampani za uzákonění minimální mzdy ve výši patnácti dolarů na hodinu. Můžete popsat, jak se vám podařilo zvítězit?
Zahájili jsme kampaň krátce potom, co jsem byla zvolena do seattleské městské rady. Na počátku byla myšlenka, že je třeba posílit hnutí řadových pracujících, ne existujících odborů. Předpokládali jsme, že nízkopříjmoví pracující se mohou spojit a vytvořit silné masové hnutí, jímž by vyvinuli tlak na politický a ekonomický systém. Elity nakonec požadavek patnáctidolarové minimální mzdy ignorovat nemohly, poněvadž kampaň očividně měla podporu většiny obyvatel Seattlu. Kampani, která stála na sebevědomí pracujících, šéfové nedokázali oponovat.
Lidé už toho mají dost a jsou frustrováni politickou dysfunkcí Kongresu.
Uplynulo pár měsíců ode dne, kdy byla patnáctihodinová minimální mzda uzákoněna. Je možné říct, kolik lidí tím získalo?
Jedná se o přesun tří miliard dolarů od šéfů k nejméně placeným pracujícím v Seattlu. Takže to bude znamenat značný vzrůst životního standardu pracujících. V Seattlu je okolo sta tisíc pracujících, kteří dříve pracovali za méně než patnáct dolarů za hodinu. Jejich životní úroveň zavedení minimální mzdy ovlivňuje samozřejmě pozitivně.
Oaklandští socialisté, jedni z kritiků, tvrdí, že zákon současně otevřel dveře všemožným výjimkám (úlevám šitým na míru poskytovatelům nízkých cen i nízkých mezd, například firmě McDonald’s) a že vede podniky k tomu, aby opakovaně najímaly a propouštěly zaměstnance, a podobně.
Politici městské rady zastupují velký byznys, korporace, obchodní komoru a bohaté. Právě oni protlačili do zákona o patnáctidolarové minimální mzdě korporátní výjimky. Bojovali jsme proti nim, avšak nakonec jsme nebyli s to zabránit tomu, aby některé z nich prošly. Musíme bojovat o vše, čeho lze dosáhnout, a zároveň mít na paměti, že máme-li vyhrát docela, potřebujeme silnější hnutí. To je ponaučení také pro aktivisty z jiných měst, jako je Minneapolis a Philadelphia, kde v poslední době rovněž započaly kampaně za uzákonění patnáctihodinové minimální mzdy.
To ale není jediná inspirativní kampaň, kterou jste vyhráli. Bojujete také proti zvyšování nájmů. Nedávno jste gratulovala nájemníkům k dílčímu vítězství…
V Seattlu je odbor, který má za úkol spravovat podporu na bydlení pro nízkopříjmové domácnosti a poskytovat bydlení s nižšími a dostupnými nájmy. Po celých Státech najdete podobné odbory, ale přitom jsou zde tendence dotace na bydlení krátit. Nájemné roste právě lidem s nízkými příjmy, takže budou muset své domovy opustit. Ke zvyšování nájemného vede takzvaný vládní program Stepping Forward, který je součástí kampaně federální vlády nazvané Move to Work. Seattleské vítězství proti Stepping Forward je významné ze dvou důvodů. Zaprvé, nízkopříjmové rodiny mohou zůstat ve svých domovech. Zadruhé, je to další příklad úspěchu masové akce, který se nějak projeví i na celostátní úrovni. Vyhráli jsme díky opravdové organizaci. Řada nízkopříjmových nájemníků se spojila s aktivisty za spravedlivé bydlení a zájemci o bydlení. Je to příklad toho, že i lidé bez předchozí zkušenosti s politickou akcí jsou schopni převzít iniciativu a stát se vůdčí silou.
Čeho můžete jako socialistická zastupitelka dosáhnout?
Dodala bych ještě, že se nám letos v lednu podařilo získat více než milion dolarů pro zaměstnance města, aby jim všem byly zvednuty mzdy na patnáct dolarů za hodinu. V návaznosti na to jsme vybojovali financování přechodných bezdomoveckých táborů a útulky pro ženy bez domova. Ukazuje se, že je možné dosáhnout konkrétních reforem v zájmu pracujících. Spojené státy jistě nejsou nejlepším místem pro socialistickou politiku. Byla zde silná protisocialistická propaganda. Ale žijeme v nové éře. Mnoho lidí – zejména mladší generace – v době nejhlubší krize kapitalismu od velké hospodářské krize považují své životy za nenaplněné. Nevidí žádnou budoucnost. To neznamená, že by se automaticky stávali uvědomělými socialisty a socialistkami, ale jsou otevřenější alternativním představám, jak organizovat společnost na základě potřeb lidí. Většina lidí je také absolutně znechucena jak demokraty, tak republikány. Nicméně ti, co jsou na levici, většinou stejně skončí jako voliči demokratů, protože jinou alternativu nevidí. Lidem vadí příjmové nerovnosti a jsou vážně rozhněváni na velké banky, vlastníky hedgeových fondů a na všechny ty, kteří drancují naši ekonomiku. Naším úkolem je transformovat tento hněv v budování masivních politických kampaní po celé zemi a poskytnout alternativu k Demokratické straně. Dokud jsou totiž lidé připoutáni k této straně, jsou připoutání ke kapitalismu. Myslí-li to americká levice vážně, musí uvažovat o alternativě vůči stranám velkého byznysu a navrhnout takové politické struktury, v nichž by pracující byli součástí vedení. V Seattlu se snažím ukázat, kam až můžete jako zvolený socialista v prosazování reforem a pozvedání vlajky socialistické politiky dojít.
Mluvíte o hněvu lidí proti systému. Byla tu naděje spojená s hnutím Occupy Wall Street, na němž jste se podílela. Přitom však sílí i reakční hnutí typu Tea Party a je zde řada děsivých iniciativ proti migrantům. Jaké jsou tedy skutečné proporce hněvu ve Spojených státech?
Lidé už toho mají dost a jsou frustrováni politickou dysfunkcí Kongresu. Pokud levice nevybuduje hnutí pracujících, potom – podobně jako v případě Zlatého úsvitu v Řecku – zkusí pravice sama hněv lidu využít. Jediný způsob, jak čelit růstu pravice, je posilovat levici tím, že lidem ukážete nejúčinnější způsob, jak prosazovat sociální změnu. Potřebujeme hnutí založené na solidaritě mezi různými vrstvami pracujících, nerozdělených rasou, genderem či národností. Skutečný boj nevedeme mezi sebou, ale proti systému, který vykořisťuje nás všechny.
Obhajovala jste moratorium na vystěhování takzvaných ilegálních migrantů. Přistěhovalci jsou dnes jednou z nejvíce ohrožených skupin. Co s tím děláte v seattleské městské radě a jaká je situace migrantů ve vašem volebním obvodě?
V Seattlu i v nedalekém Vancouveru existují aktivistické skupiny, které působí v terénu, ale také koordinují postup proti deportacím. Podporujeme množství zadržených z detenčních center, která jsou kolem Seattlu. Tato centra jsou v soukromém vlastnictví – korporace vydělávají na věznění přistěhovalců a drží je zde často bez nějakého konkrétního obvinění. Průběh vazby a deportace úplně rozvracejí rodiny a nejvíce postihují děti. Musíme se proti tomu stavět jednoznačně. V městské radě prosazujeme, aby byly odkloněny veřejné peníze od korporací, které na tom vydělávají. A spolupracujeme s aktivisty, kteří pomáhají zadrženým v detenčních centrech. Sami zadržení jsou v řadě případů skvělými politickými aktivisty – například drží hladovky, při nichž jsme je podporovali. Dalším místem, kde se angažujeme, je východní Washington. Zde migranti vykonávají zemědělskou práci. Jako sběrači borůvek a ovoce se potýkají s opravdu tvrdými podmínkami a vykořisťováním. Přesto se podíleli na velmi odvážných kampaních za založení odborové organizace.
Situace migrantů souvisí s rasismem ve společnosti. Šokující je množství případů, které dokládají rasově motivovanou policejní brutalitu ve Spojených státech.
Zásadní je stavět se jednoznačně proti rasové nespravedlnosti a proti rasově předpojaté policii. Týká se to i Seattlu. V případě zdejší policejní stanice bylo odhaleno systematické rasově předsudečné jednání. Takže i u nás musíme být zajedno s afroamerickou komunitou a účastnit se hnutí Black Lives Matter. Jedním z požadavků, které plně podporujeme, je ustavení demokraticky voleného orgánu, jenž by měl plnou kontrolu nad policejní stanicí.
Co plánujete v nadcházejících měsících?
Čeká nás hodně práce. Seattle je bohaté město situované v nejbohatší zemi na světě. Ale jsou zde obrovské příjmové rozdíly. Když se podíváte na statistiky, které se týkají Afroameričanů, je ostudné, že v tak bohatém městě žije tolik lidí v chudobě a bez základní infrastruktury. Jednou z nejnaléhavějších kampaní, které nás letos čekají, je boj za spravedlivé bydlení. Nájmy rostou zcela nekontrolovaně a nad rámec jakýchkoli představ díky takzvanému volnému trhu. Ekonomický růst v Seattlu je nejrychlejší ze všech metropolitních oblastí ve Státech. Nepřejdete dva bloky, aniž byste nezahlédli jeřáby. Stavební boom pokračuje, přitom se však buduje jen velmi málo dostupných bytů, neboť tato oblast byla zamořena spekulativními investicemi. Takže naléhavá potřeba vytvořit kampaň za dostupné bydlení tu je. Musíme pokračovat v boji za práva nájemníků, za to, aby veřejné peníze šly na budování sociálního bydlení, a za regulaci nájemného.
Rozhovor vyšel anglicky na stránkách kanadského deníku Ricochet.