Není sporu, že Česko zažívá vzedmutí xenofobie a islamofobie. Nemine chvíle, aby se z něčích úst či klávesnice nevyhrnul proud nadávek a více či méně nehumánních plánů na řešení uprchlické krize na jihu Evropy. V diskurzu sociálních věd bývá propuknutí takové společenské nálady spojováno s ekonomickými faktory, jako jsou nezaměstnanost, prekarizovaná práce a ztráta důstojnosti v důsledku oslabené pozice lidí na trhu práce. Účinek socio-ekonomických příčin je podle tohoto výkladu velice rychlý. Se stejnou rychlostí, s jakou přijde ekonomická krize, se z pokojných občanů stávají hlasití rasisté a xenofobové. Existuje ale i jiný pohled, kterým lze vysvětlit aktuální xenofobní šílenství. Je jím sociálně-psychologické hledisko, které akcentuje osobnost člověka a jeho větší či menší tendenci propadnout xenofobní a náboženské nenávisti. Pro koncept takzvané autoritářské osobnosti jsou stěžejní faktory rané i pozdní socializace. Radikální xenofobní postoje se v lidech neobjevují zčistajasna po pár měsících evidence na pracovním úřadě, ale naopak, jsou dlouhodobě pěstovanou charakterovou dispozicí.
Homofobie a nenávist k ženám
V současné době hraje jednu z ústředních rolí v xenofobní mobilizaci internet a sociální sítě. Nervozita, kterou pociťuje liberální část veřejnosti z xenofobie v Česku, je živena z velké části vědomím toho, jak se Češi projevují na internetu. Facebook a další diskuzní platformy jsou místem, kde lze najít dostatečnou evidenci o povaze české xenofobie, přičemž není ani nutné provádět systematickou analýzu – chování českých online xenofobů a islamofobů lze prohlédnout během několika hodin strávených v diskuzích. Čím je toto chování typické?
Ne každý, kdo oponuje integraci afrických uprchlíků do Evropy, je autoritář. Strach z imigrantů může být jen důsledkem konzumace špatného zpravodajství.
Internetoví xenofobové udivují vyhroceností, krutostí a agresivitou. Návrhy na znovuotevření nacistických vyhlazovacích táborů nejsou v diskuzích ojedinělé ani svou četností, ani extrémností. Příspěvky xenofobů se někdy pohybují na hranici emocionálního zhroucení. Předváděním hysterických excesů dávají diskutéři najevo, že nastal čas hrdinství, které spočívá právě v diskuzním amoku. Hrubost a extrémnost zjevně tuží skupinovou solidaritu a ten, kdo je nejhrubší, získává na několik minut obdiv souputníků.
Diskuzní styl xenofobů je specifický iracionální argumentací a dokládá neschopnost kritického myšlení. Xenofobní a islamofobní diskutéři jsou ochotni věřit jakémukoliv pošpinění imigrantů, obyvatel Afriky nebo muslimů a důvěřují i těm nejabsurdnějším zdrojům informací, pokud informují v souladu s jejich postojem. Když se v diskuzi objeví převaha lidí, kteří diskutovanou zprávu identifikují jako podvrh, xenofobové odhalenou lež ignorují nebo legitimují tvrzením, že „by se to klidně mohlo stát“. Xenofobové přijímají informace z okolí vysoce selektivně a stejným způsobem pracuje i jejich paměť. V tomto bodě je férové uvést, že jisté míry kognitivní selektivity se dopouští každý člověk. V případě xenofobních diskutérů je však selektivita extrémní a slouží jim jako princip poznání. Myšlení diskutujících xenofobů je černobílé – v hodnocení jevů pro ně neexistuje žádná škála, všechno je buď extrémně špatné, nebo extrémně dobré. Ke každému postoji a informaci dokládající údajnou špatnost imigrantů či muslimů si vytvářejí silné emocionální pouto, které se nedá ničím zlomit, nejméně pak racionálním argumentem a případným odkazem na důvěryhodnější zdroj informací.
Internetoví xenofobové mají své vůdce a hýčkají si je. Cení si facebookového přátelství předních českých fašistů, ať už z akademie, parlamentu nebo Hradu, a neváhají obětovat desítky hodin času na jejich obranu v diskuzích s odpůrci. Velmi submisivně jim projevují přízeň a lichotí jim.
Zvláštní roli hraje mezi online rasisty a xenofoby sexismus a misogynie, která je v ostrém kontrastu s jejich údajnou starostí o rovnoprávnost žen v muslimských zemích. Z příspěvků islamofobů je zřejmé, že jsou často myšlenkami fixováni na sex a sexuální násilí. Neštítí se vyhrožovat ženám znásilněním nebo jiným sexuálním trýzněním, a to bez ohledu na to, zda je xenofobním diskutérem žena či muž. Způsoby urážení ženských odpůrkyň někdy dokonce nechtěně odhalují sexuální patologii diskutujícího xenofoba. V případech, kdy xenofobům na síti oponuje muž, se často vyskytují homofobní narážky či urážky.
Za vším není makroekonomie
Výše popsané projevy chování jsou vybrány namátkově, i tak ale připomínají definici autoritářské osobnosti, již lze najít v učebnicích psychologie. Autoritářská osobnost je typická vlastnostmi, jako jsou agresivita, netolerantnost, submisivita vůči autoritě, stereotypnost v myšlení, dogmatismus, patologická posedlost sexem a černobílé myšlení. Tyto osobnostní rysy mají tendenci manifestovat se v postojích odpovídajících etnocentrismu, rasismu, sociálnímu konzervatismus, religióznosti, sexismu či homofobii. Inspekce českých internetových diskuzí ukazuje, že chybí snad jen vysoká religiozita a lpění na dodržování tradiční církevní morálky. Dosadíme-li si však za tradiční euro-americkou křesťanskou religiozitu, alternativní, neinstitucionalizovanou náboženskost, je profil kompletní. Důvěra v astrologii, věštění budoucnosti, tradiční lidovou medicínu či homeopatii a na druhé straně odmítnutí vědecké medicíny a víra v konspirační teorie v oblasti farmacie, technologie nebo politiky jsou pro radikální xenofoby na internetu typické.
Vznik psychologického konceptu autoritářské osobnosti byl přímým důsledkem zkušenosti s holokaustem. Traduje se, že jedním z mála případů, kdy se sociálním vědcům podařilo předpovědět budoucí vývoj naprosto přesně, bylo opatření, které krátce před druhou světovou válkou učinil ředitel Frankfurtského institutu pro společenský výzkum Max Horkheimer. Sociální vědec a filozof židovského původu pod vlivem výsledků svého výzkumu postojů německého dělnictva došel k závěru, že po té, co Adolf Hitler vyhrál volby, zfašizované veřejnosti už nic nebrání konečně vyřešit židovskou otázku, a tak i se svými kolegy emigroval do USA. Tam se společně s dalšími dál věnoval výzkumu, založenému na myšlence, že původ rasové a náboženské nenávisti je nutné hledat v osobnostních strukturách člověka. Původní koncept autoritářské osobnosti vychází z hypotéz definovaných psychoanalýzou, v současné době ovšem operuje na vědečtější platformě, a to v rámci teorie sociálního učení. Ta vznik autoritářského charakteru vysvětluje jako důsledek interakce poznávacích schopností jednotlivce a jeho sociálního okolí. Velkou roli hraje také odpozorované chování a osobní zkušenost.
Laici i odborníci běžně vysvětlují rozvoj xenofobie nepříznivými makroekonomickými vlivy. Tento přístup však v mnoha případech evidentně selhává. Nejsou ojedinělé případy, kdy lidé z měst se středně velkými příjmy, stálým zaměstnáním a relativně pohodlným životem aktivně a radikálně vystupují proti imigrantům a muslimům. Na druhé straně se lze běžně setkat s ženami či muži, kteří se živí manuální či vysoce stereotypní prací, nemají jistou práci, jejich příjmy jsou malé, a přesto nejsou xenofobní. Pokud tedy běžný makro-ekonomický přístup sám o sobě implicitně považuje za potenciálního xenofobního radikála a rasistu každého člověka s nižším sociálním statusem, je to zaprvé empiricky vyvratitelné a zadruhé sociálně nespravedlivé a arogantní.
Krize elit
Na boomu xenofobní a náboženské nenávisti se nepochybně podílejí média. Zaujaté, senzacechtivé či vyloženě lživé zpravodajství má kardinální podíl na tom, že situace je vyhrocená a že xenofobní postoje zastává podstatná část Čechů, včetně těch, kteří autoritářskými osobnostmi nejsou. Ne každý, kdo oponuje integraci afrických uprchlíků do Evropy, je autoritář. Pokud se pohybuje v mezích slušného chování a nevykazuje vlastnosti zmíněné v textu výše, je to prostě jenom člověk s jiným názorem, jehož východiskem není otevřená rasová a náboženská nenávist, ale jiná argumentace a jiný zdroj faktických informací. Autoritářskou osobností nemusí být například člověk, jehož přístup k informacím se omezuje na zpravodajskou masáž komerční televizní stanice o údajném nebezpečí uprchlíků. Strach z imigrantů může být jen důsledkem konzumace špatného zpravodajství způsobujícího všeobecnou morální paniku.
Čeští autoritáři se snaží ovlivnit veřejné mínění a dostat na svoji stranu co největší množství lidí. S existencí sociálních sítí navíc získávají možnost působit na veřejnost i „řadoví“ autoritáři bez politického vlivu tradičního typu. Existuje návod, jak se jim bránit a odvrátit tím společnost od fašismu? Typickým příkladem společnosti polarizované autoritářskými charakteristikami jsou Spojené státy. A recept tamějších liberálních politiků, aktivistů i voličů je známý: dávat hlasitě najevo svůj nesouhlas s rasisty, xenofoby a sexisty a veřejně se angažovat. Zde se však ukazuje skutečný problém české společnosti, a to absence důvěryhodných demokratických elit z řad politiků a umělců a neochota či neschopnost veřejně známých osobností postavit se za myšlenku univerzality lidských práv a politicky působit na své příznivce.
Autorka je socioložka.