První vyprávění o životě kněze, kazatele a univerzitního učitele Jana Husa – o jeho nespravedlivém odsouzení a potupné smrti kvůli věrnosti boží pravdě – napsal mistr pražské univerzity Petr z Mladoňovic hned po svém návratu z Kostnice do Prahy v létě roku 1415. Jeho text byl hlavní legendou, používanou po dvě staletí existence české kališnické církve jako liturgické čtení na mučedníkův svátek 6. července. K šestistému výročí Husova upálení připravila Česká televize další verzi stejného žánru. Trojdílný film předvedl ve více než čtyřech hodinách celkové stopáže plynulé vyprávění o životě v pravdě.
Padouch Zikmund a národ kacířů
Zfilmovat příběh, jehož obsah a pointu všichni předem znají, je náročné: hlavní je způsob zpracování, styl a aktualizační poselství. Na rozdíl od pozdně středověké legendy se nový film snaží pracovat s výsledky současné historické vědy, která o motivacích a činech aktérů šest set let starých příběhů ví relativně mnoho. Spisovatelka Eva Kantůrková o ně doplnila scénář vycházející z její knihy o Husovi, jež vyšla v samizdatu v roce 1985 a byla sepsána podle tehdy dostupné odborné literatury. Zatímco analogický, dva roky starý film o Cyrilu a Metodějovi (financovaný rovněž ministerstvem kultury a režírovaný Petrem Nikolaevem pod dohledem katolické a pravoslavné církve) povrchově modernizoval žánr církevní legendy, Jan Hus byl nyní v režii Jiřího Svobody přiblížen jako moderní, psychologicky věrohodná postava: pláče, trpí, má strach a dokonce někdy lehce zaváhá. Miluje svou matku, platonicky českou královnu a vyznává ekologicky udržitelný, prostý venkovský život (namísto vynechaného důležitého motivu kázání vesničanům se filmový Hus obrozuje zdravou fyzickou prací na čerstvém vzduchu).
Historická jedinečnost Jana Husa spočívala v tom, že politická veřejnost tehdejších Čech a Moravy z kacíře udělala světce a vytrvala v tom dvě století. O tom ale film nic nechce vědět a od husitství si důsledně drží bezpečný odstup.
Každá filmová reprezentace vzdálené minulosti se na jedné straně opírá o věrohodné zobrazení tehdejšího světa, na straně druhé s ním samozřejmě vždy zachází s jistou volností. Film o Husovi byl natočen v autenticky působících interiérech českých hradů, klášterů a kostelů. Početné mše a kázání se odehrávají u oltářů ze 16. nebo 19. století, jinak jsou ale ty kostely úplně prázdné, a není tedy moc jasné, co že to ti husité za pár let budou tak slavně ničit. Ve skutečnosti byly tehdejší kostely plné obrazů, soch, textilií, květin, obětin, svíček a podobně, zato v nich nebyly lavice k sezení. Podobných chyb a nepřesností je ve výpravě filmu nepříjemně mnoho a většinou jsou docela zbytečné. Nemají výpovědní a už vůbec ne stylotvornou funkci, jsou prostě důsledkem ledabylosti a „přibližnismu“.
Jiné posuny vzhledem k dnešnímu odbornému poznání jsou však záměrné a utvářejí významy. Zvýraznění němčiny při úplném pominutí role latiny (ve které by muselo probíhat velké množství dialogů, například celé jednání koncilu) dělá ve filmu z germánského jazyka snadno srozumitelný příznak: je to jazyk nepřátel. Zůstává tak aspoň v pozadí přítomen starý nacionalistický motiv, který vykládal příběh obrozeneckou optikou jako německo-český konflikt. Když už dnešní historikové trvají na tom, že císař Zikmund nehrál v Husově příběhu roli ústředního padoucha, ve filmu se mu přisoudí v rozporu s doloženou skutečností aspoň přímý pokyn k zapálení Husovy hranice, takže přece jen padouchem zůstane.
Duchovní se ve skutečnosti upálení vůbec neúčastnili – rituálně by se tím znečistili a navíc popravu měl ve své kompetenci místní vladař. Ve filmu se nicméně kolem Husovy hranice shromáždili podle obrazové předlohy, již vytvořila a dvě stě let používala česká ikonografická tradice. A ta je projevem toho, co je v celé věci přinejmenším stejně důležité jako Husova věrnost pravdě, totiž husitství. Náboženské a politické hnutí, které se k mučedníkovi symbolicky přihlásilo, ale není dílem upáleného mistra, nýbrž českého politického – nikoli etnického – národa. Statečných a tvrdohlavých mužů i žen, kteří byli umučeni proto, že se odlišovali od většiny a vzdorovali mocným, bylo v dějinách mnoho a křesťanské církve mnoho nebezpečných narušitelů řádu neboli kacířů nechaly popravit i upálit, doma i v zámoří. Historická jedinečnost Jana Husa spočívala v tom, že politická veřejnost tehdejších Čech a Moravy na to odmítla přistoupit, z kacíře udělala světce a vytrvala v tom dvě století. O tom ale film nic nechce vědět a od husitství si důsledně drží bezpečný odstup.
Aktualizace Husova příběhu v nynějším filmu spočívá v posílení motivu krajního utrpení, jež Hus podstoupil ve vězení. Je sem vnesena zkušenost krutosti totalitních režimů, které dokážou mučením jedince zlomit. Zrádce Štěpán Páleč, který podlehl, je ukázán jako hysterická troska, zatímco Hus v této krajní situaci obstál. Autoři chtějí předat nenáboženské české veřejnosti lekci o morálním hrdinovi, který se nezřekl svého přesvědčení a nasadil za ně život. Jelikož tím přesvědčením je Husova důvěra v boží pravdu a vlastní vyvolenost, z dnešního hlediska náboženský fanatismus, potřebuje film k tomu, aby vysvětlil, o co šlo, velmi mnoho historicky více či méně přesně popsaných okolností. Čím více jich je, tím více však zároveň vystupuje podstatná cizost středověkého světa a nepřenositelnost tehdejších společenských kódů. Proto je marné hledat ve filmu odpověď na otázku, zda Hus měl, či neměl pravdu. Pravdou, již miloval, pro něj byl Ježíš Kristus: a to je pojetí, které je pro drtivou většinu dnešních lidí zhola nepochopitelné.
Ideologický, ale věrnější Vávra
Chápu (bez ironie), že téma věrnosti vlastnímu přesvědčení je osobně blízké jak chartistce Evě Kantůrkové, tak polistopadovému předsedovi KSČ Jiřímu Svobodovi. Jejich scénář a režie, s hudbou Michala Kocába a v produkčních zvyklostech České televize, ovšem společně vytvořily film, který je třicet let starý. Celkový dojem televizní inscenace z osmdesátých let narušuje jen dnes obvyklá povrchní herecká akce, z níž se naštěstí vymykají hlavní postavy, dobře režírované i zahrané (Matěj Hádek jako Hus, Vladimír Javorský jako jeho hlavní dramatický protihráč král Václav IV., anonymní dominikán Milana Kňažka). Osmdesátkovou inscenaci naléhavě připomínají stereotypní záběry na vozy tažené koňmi v mlhách a poletujícím sněhu. Publikum, jehož většina viděla Pána prstenů a sleduje Hru o trůny, ale takový studiový středověk nebude ochotno brát vážně. Ne že by mi scházela nějaká fantazijní monstra a sex, jenže náznaky akčních scén sehrané na úrovni pouťových šermířských skupin a viktoriánsky cudné koupání v košilích dnešním divákům nakonec zpochybní i motivy, které jsou pro změnu historicky věrné (jako třeba neustálé pití vína – protože kvalita vody byla nejistá).
Ani lacinost produkce ale nevysvětlí, proč film nevyužil jedinečného faktu, že kulisu Betlémské kaple ve skutečné velikosti a solidním materiálu pro něj připravili už v roce 1952, kdy byla vystavěna její vědecky přesná novodobá kopie. Filmový Hus káže v kapli Božího těla v Kutné hoře, abychom viděli prostý, ba chudý, ale duchovně působivý prostor. Jenže skutečná Betlémská kaple byla ve své době supermoderně překvapivá, ohromná a prosvětlená stavba. Vešlo se do ní ne sto padesát zástupců filmového „prostého lidu“, ale až tři tisíce, odhadem asi desetina tehdejšího obyvatelstva Prahy. A taková mohla být proto, že ji sponzoroval bohatý podnikatel, tedy cosi, co příběh nezlomného morálního hrdiny nechce vědět.
Citově naléhavá kázání Matěje Hádka by ale stejně nedokázala ovládnout skutečný prostor Betlémské kaple tak jako rétoricky velkorysé gesto Zdeňka Štěpánka před šedesáti lety. Tehdejší stalinistický film Otokara Vávry byl už předem s novým projektem srovnáván a má jím být nahrazen pro didaktické i jubilejní účely. Teď už snad bude možné jej odsunout do registru dokladů jedné historické aktualizace. Velmi úspěšně a na dlouho přesvědčivě spojil nacionální hledisko s novým třídním výkladem. Vávrův film byl prvním dílem trilogie, již hlavně zajímalo husitství, konstruované jako revoluce. Rafinovanost Vávrova řešení spočívala ve slovně přesných, ale neúplných citacích vlastních Husových textů. I jeho film byl ale založen na tehdy aktuálním stavu vědeckého poznání a co se týče výpravy a výtvarného prostředí byl o dost pečlivější a správnější než film nynější.
Politický mýtus
Příběh Husova života, utrpení a umučení patří k zakládajícím mýtům českého politického společenství. To se bez svých mýtů rozpadá, a proto je zodpovědná péče o ně nezbytností. V tomto smyslu je nejen oprávněné, ale zcela správné vyprávět o Husovi vždy nově a lze se přitom přít o to, co ještě je historické jádro, které jsme povinni zachovat, a co už jsou okolnosti, s nimiž může vypravěč zacházet po svém. Étos individuální věrnosti sobě samému a vítězství ducha nad tělesným utrpením a mučením je jistě důstojné téma. Pokud se však vynechá vnější opora, jíž byla pro Husa oddaná láska k Ježíši Kristu, lze onu věrnost spojit celkem s čímkoli. Film se potom například neubrání tomu, aby jej považovala za podporu svého postoje „identitní“ politika dnešní nacionalistické pravice. Ve stejném smyslu destruktivní provokatér Miloš Zeman hned zareagoval vyvěšením kališnického praporu na Pražském hradě. Prý opakuje Masarykovo gesto, v dnešní realitě se ale dostává po bok fašizujících vlastenců.
Nenaplnily se obavy, že při příležitosti jubilea bude Hus vyložen neokonzervativně a v duchu katolického triumfalismu. Spory už nebudou mezi českými evangelíky a katolíky, kterých je u nás dohromady příliš málo. Pokud film vyvolá žádoucí živý ohlas, půjde bohužel stále ještě o nacionalismus, ale také o autoritářství, fanatismus, o právo na odpor vůči legální moci až k revoluci. A o pravdu, samozřejmě.
Autorka je historička umění.