Státní bezpečnost (StB) byla sice po sametové revoluci zrušena ministrem vnitra jakožto pozůstatek svrženého nedemokratického režimu, ale nakonec byly v ústrojí téhož ministerstva vytvořeny dvě nástupnické instituce: Bezpečnostní informační služba (BIS), a po 11. září 2001 také Odbor proti terorismu a extremismu, spadající pod Útvar pro odhalování organizovaného zločinu (ÚOOZ). Na rozdíl od StB oba orgány – alespoň oficiálně – podléhají kontrole ministerstva a dělbě působnosti: zatímco BIS působí jako rozvědka, jejímž úkolem je pomocí agentů a konfidentů monitorovat činnost potenciálně nepřátelskou státu, protiextremistické oddělení pracuje jako kontrarozvědka – tedy snaží se takové činnosti pokud možno zabránit, a to nejen za pomoci monitoringu, ale také infiltrace či přímé kriminalizace. To se týká i tzv. extremismu, ač samotné ministerstvo vnitra připouští nejednoznačnost definice tohoto čistě policejního, nikoli politologického pojmu. I tak má ovšem vnitro jasno v tom, že extremismus představuje ohrožení ústavního demokratického pořádku a že k jeho rozvracení využívá tyto nástroje: historický revizionismus, sociální demagogie, aktivismus, verbální či fyzické násilí a konspirativní teorie.
Konstruování nového nepřítele
Dějiny aplikovaného pojmu extremismus začaly psát západoněmecké policejní a soudní orgány v roce 1973, kdy Spolkovou republikou obcházelo strašidlo Frakce rudé armády (RAF). Ideové kořeny tohoto pojmu sahají k antikomunistické teorii totalitarismu, sloužící jako ideologický nástroj ve studené válce Západu proti sovětskému bloku, svému dřívějšímu spojenci proti nacismu. Jejím smyslem bylo legitimizovat tento konflikt jako pokračování boje proti nacismu tím, že bude srovnáván s komunismem jako identické zlo. Stejně tak policie ospravedlňuje „protiextremistický boj“ jakožto boj proti neonacismu a komunismu, respektive anarchismu.
Zaměstnanci útvaru, jehož úkolem je chránit demokracii a bojovat proti extremistům, jsou sami pravicoví autoritáři, ohrožující demokracii.
Revizionistická generace historiků a historiček však přináší na srovnávání obou systémů nové pohledy sociálních dějin a výzkumů každodennosti, čímž nabourávají „metodologii“ svých předchůdců, zkoumajících pouze mechanismy represe. Koncept totalitarismu zkrátka ztratil svou legitimitu s koncem studené války, ale i přesto se o něj německá a česká policie ve svém „boji proti extremismu“ opírají. Zvláštní význam může mít totiž v souvislosti s případy neonacistického násilí v devadesátých letech v bývalém východním Německu a v České republice. Po 11. září se tato česká, ale zejména německá bezpečnostní politika omezování politických svobod opírá o teorii střetu civilizací, která po nacismu a komunismu konstruuje nového nepřítele: islám.
Na legitimitě však ztrácí „protiextremistická“ politika také tím, že se vůbec neshoduje se dvěma etablovanými politologickými pojmy tzv. antisystémových aktérů, definovaných lidmi nikoli z policejní, ale vědecké komunity: konzervativně-liberálním politologem Giovannim Sartorim a neomarxistickým historikem Immanuelem Wallersteinem. V prvním případě jde o antisystémové strany – fašistické nebo komunistické, v druhém o antisystémová sociální hnutí, která však Wallerstein chápe zcela jinak. Má na mysli jednak stará dělnická, nacionalistická a ženská hnutí z 19. století, a dále nová sociální hnutí, vzniknuvší v poválečné éře století minulého.
Demokracie a autorita
Problém ve skutečnosti nestojí na konfliktu demokracie versus extremismus, ale demokracie versus autoritářství – autoritářské struktury, ideologie a osobnosti. Přestože Česká republika je ústavně demokratický stát, struktura jejího represivního aparátu, zděděná z nedemokratických režimů, je založena na hierarchických, autoritářských principech, a tomu odpovídá i sociokulturní prostředí zaměstnanců těchto aparátů. Ti jsou pro tuto práci vybíráni – kromě jiných kritérií – také podle jistých psychologických rysů osobnosti, jež odpovídají institucionálním strukturám. Postavení v této hierarchii je samozřejmě dáno i nerovnou kulturní výbavou. Pokud jde o zpravodajské služby, ti kulturně připravenější zpravidla pracují v náročnější BIS, ti ostatní v ÚOOZ.
Připomeňme si, že historická zkušenost s hrůzami nacismu přivedla společenské vědce k vypracování profilu autoritářské osobnosti, která je nositelkou nacistické ideologie. Zakladatelem autoritářských studií, jež tvoří alternativu vůči ideologii totalitarismu, byl Theodor W. Adorno, jenž ve čtyřicátých letech se svým kalifornským týmem vytvořil na základě empirického výzkumu první, klasický typ autoritářské osobnosti. Typický autoritář své doby se vyznačoval rigidním až agresivním přejímáním hodnot starších středních vrstev, jakými byly úcta k autoritě a pořádku, tvrdá práce, formální chování, tradiční rodina a nevraživost až agresivita vůči intelektuálům, umělcům a všem lidem s odlišnými hodnotami. Jako sociometrický nástroj k měření této osobnostní poruchy Adorno vytvořil známou kalifornskou F-škálu (škálu fašismu).
Během několika poválečných desetiletí však autoritářská studia prošla vývojem. Adorno předpokládal, že autoritářství je rys především středních vrstev a objev těchto rysů při výzkumech v prostředí dělnické třídy s jeho teorií kolidoval V padesátých letech tak vznikl nový typ tzv. levicově autoritářské osobnosti, typický pro bolševiky. Po zkušenostech s radikálními studentskými hnutími vypracoval v sedmdesátých letech britský psycholog Paul Kohn další model autoritářského rebela: narcistního psychopata, jenž odmítá autority v touze stát se autoritou sám. Nejaktuálnější verzí teorie autoritářské osobnosti je pojetí pravicového autoritářství (tzv. RWA-škála) kanadského psychologa Boba Altemeyera z osmdesátých let. Jedinec s pravicově autoritářskou osobnostní poruchou je agresivní vůči všem, kteří nectí hodnoty nové pravice: zákon, pořádek, vlast a tradiční rodinu, spojenou s mužskou nadvládou. Altemeyerův typ však vznikal v americkém kulturním prostředí a hodnotový obsah RWA nese silné křesťansko-fundamentalistické rysy. Autoritářská studia však nikdy nebyla aplikována v českých společenských vědách, a proto neexistuje vypracovaný typ pro české, výrazně ateistické prostředí.
Špehování a šikana aktivistů
Není logickým paradoxem, že ochranným štítem demokratického státu jsou represivní autoritářské orgány, jehož zaměstnanci podle psychologických a kulturně-sociologických ukazatelů trpí antidemokratickou, pravicově autoritářskou poruchou osobnosti? Není paradoxem, že za obranu demokratického řádu jsou z veřejného rozpočtu placeni lidé, kteří nejsou kulturně vybaveni k tomu, aby jej bránili jinak než antidemokratickými metodami? Není tento stav v něčem podobný Výmarské republice, kde v čele armády stáli její nepřátelé z řad monarchistických generálů, kteří pro posílení vlastního postavení pomohli nacismu k moci?
Velitel protiextremistického oddělení plk. Mgr. David Janda je mediálně známý díky jím vyprovokované opilecké rvačce v jednom z pražských kasin, které lze svou úrovní přirovnat spíše k nonstop herně. Pod vlivem alkoholu fyzicky napadal se svými podřízenými ostatní hosty a jakmile se ocitli v defenzivě, legitimovali se služebními průkazy – tedy symboly státní moci. Kauza se objevila v pořadu Na vlastní oči TV Nova, kde Janda odpověděl na otázku reportéra, čím se liší od fotbalových násilníků: prý to se svými kolegy nedělá tak často. Můžeme se sice utěšovat tím, že se tajný policista demokratického státu dobrovolně nechá podrobit „výslechu“ v televizi. Nicméně potřeba dokazovat si své chlapáctví okázalou útočností v partě, společné svlékání se do půl těla a nakonec zbabělé schovávání za policejní průkaz svědčí o jednom: detektivové protiextremistického oddělení jsou zkrátka často psychopati, trpící krizí mužství, a rádi se opájí pocitem moci.
Pokud detektivové z ÚOOZ rádi provokují konflikty a zneužívají svého postavení, jak budou postupovat vůči těm, které identifikují jako své nepřátele? V čem se liší jejich agresivní jednání v nonstopu od postupu, kdy vstupují jako nezávislí aktéři do jednání mezi aktivisty a úřady s cílem toto jednání zmařit? Represe vůči squatterům z Kliniky nebo Cibulky není nic jiného než agresivní postup vůči lidem s odlišnými, kulturně vzdálenými hodnotami. Zatýkání aktivistů z mostecké a pražské solidární sítě, jejich spojování s údajným terorismem a argumentace, že aktivisté „záměrně nevyužívají standardní právní postupy“ k tomu, aby se domohli vyplácení mezd, není nic jiného než útok proti ideji přímé akce a přímé demokracie. „Akce Fénix“, kdy policie vytvořila obratnou prací s politicky spřátelenými novináři obraz aktivistů jako teroristů, připomíná opakování více než sto let starého schématu z Dostojevského románu Běsi – síť revolučních buněk existuje jen v choré mysli jedné z postav.
Práce protiextremistického oddělení však daleko více připomíná jiný klasický román o anarchistech, a sice Chestertonova Anarchistu Čtvrtka, kde je vůdce anarchistů a zároveň policejním velitelem. Zaměstnanci útvaru, jehož úkolem je chránit demokracii a bojovat proti extremistům, jsou sami pravicoví autoritáři, ohrožující demokracii. Ta nejdůležitější otázka celého problému však zní: jak může demokratická společnosti využívat tyto aparáty a jejich zaměstnance pro své vlastní účely? Jak může demokratické debatě přispět antikomunismus, tedy nálepkování kritických postojů extremismem a terorismem? Jak může demokratické politické kultuře prospět pronásledování sociálních hnutí agresivními autoritářskými psychopaty s policejními průkazy? Ničím, a proto tato rezidua středověkých inkvizicí nemají v naší společnosti co dělat.
Autor studuje sociální dějiny.