Pohled na současné české zpravodajství i na dění na sociálních sítích v nás může vyvolat paniku. Kdo jsou ti nesnášenliví lidé, kteří bez skrupulí zveřejňují své xenofobní či přímo rasistické názory? Kde se vzalo tolik nenávisti vůči zoufalým africkým běžencům a odkud se rekrutují příznivci antiislamistických výzev a akcí? Podle mého názoru na tom není nic záhadného. Fašisté a jejich sympatizanti nepřicházejí odkudsi z meziprostoru, ale pohybují se mezi námi. Jsou to naši milí sousedé, kteří nám denně přejí dobrý den. Fašizující tendence se za určitých podmínek rodí snadno. A v české společnosti jsou podmínky ke zrodu a vzestupu fašismu nanejvýš příznivé. Pracovali jsme na nich celých pětadvacet let.
Slepé skvrny liberalismu
Naším hodnotovým ideálem je západní koncepce liberální demokracie. Ideál má však ke skutečnosti daleko. Problém liberálního chápání demokracie spočívá v jeho dogmatičnosti a nedialektičnosti – v jeho neschopnosti myslet „vně sebe sama“ a také v neschopnosti pojímat demokracii i s jejími rozpory, jež produkuje. Liberalismus funguje jako cosi nedotknutelného, o čem se nevedou spory. Kdo zpochybní některé z jeho postulátů, je pak okamžitě považován za nepřítele svobody a demokracie. Přitom jednou z vlastností liberalismu je, že ze závažných problémů, které jsou produktem systému, dělá fetiš: problémy se považují za symptom nedostatku liberální demokracie, nikoli za důsledek jejího fungování či poruch.
Agresivita a intolerance tvoří princip fungování postkomunistického diskurzu.
Z toho důvodu jsou jevy jako nacionalismus, xenofobie nebo fašizující tendence sice vnímány jako nebezpečné, ale neřeší se náležitě otázka jejich vzniku. Z pohledu liberalismu přichází fašismus vždycky „odjinud“ (zřejmě z temné říše „totalitarismu“) a nemá s demokracií nic společného. Dialektický přístup by měl tento dogmatismus překonat tím, že otevře zdánlivě nepřípustné otázky. Jak se například liberalismus a liberální pojetí demokracie podílí na legitimizaci prohlubující se sociální nerovnosti a oligarchizaci ekonomiky? Jinými slovy, nakolik je ideologie a politická praxe liberální demokracie v rozporu s jejími vlastními principy (rovností, nediskriminací a podobně)?
Tyto slepé skvrny v očích liberalismu způsobují, že si liberální demokracie sama pod sebou řeže větev. Dogmatický liberalismus odmítá otázky, směřující k jeho vlastním rozporům a poruchám. A tím, že je vylučuje z politické diskuse, umožňuje, aby byly okupovány extremistickými ideologiemi a uskupeními. Liberalismus vztyčuje pevné hranice, za kterými je myšlení zakázáno. A tak svou neobratnosti, myšlenkovou nedůsledností a malou radikálností de facto umožňuje nárůst extremistických tendencí.
Postkomunismus jako půda pro extremisty
Radikální kritika liberalismu je ovšem v kontextu postkomunismu skoro předčasným luxusem. Tady totiž liberalismus ani nestihl zakořenit. Postkomunistický diskurz by měl být podrobně zkoumán už proto, že se jedná o specifickou jazykovou praxi v neméně specifickém společenském a ekonomickém prostředí. Jedná se o konglomerát ideologických fragmentů – včetně výše zmíněného liberalismu, jehož je ale v této směsici mnohem méně, než bychom si ve své snaze vidět se jako součást Západu přáli. Jeho hlavním rysem je černobílý předěl mezi minulostí a přítomností.
To, co je na přítomnosti špatné, je prý jakousi virtuální prodlouženou minulostí, která nechce odejít (je to prý dědictví „minulého režimu“). Důsledkem působení postkomunismu je znehodnocení kategorií minulosti a přítomnosti. Postkomunismus charakterizuje zvláštní druh nehistoričnosti: minulost jako diverzant škodí ohrožené přítomnosti a budoucnost je buď světlá, pokud minulost definitivně porazí, anebo naopak temná, jestliže se minulost vrátí. Budoucnost – a v tom tkví utopičnost postkomunismu – totiž není nic jiného než přítomnost „očištěná“ od minulosti.
Minulost je tedy v postkomunismu vnímána jako trvalá hrozba, není něčím, co minulo; je spíš něčím, co zůstává v skrytu připraveno zvrátit přítomnost a ovládnout budoucnost. Postkomunismus je tedy příznačný tím, že navzdory neustálému dovolávání se současnosti a její ideologické legitimizaci je ve skutečnosti plný nedůvěry v sílu současného řádu a minulost vnímá jako latentní popření přítomnosti. Tato nejistota – což je důležitý moment – je přímo úměrná agresivitě a intoleranci, s jakou je v postkomunismu současný řád obhajován a prosazován. Agresivita a intolerance, jež tvoří princip fungování postkomunistického diskurzu, jsou ovšem v rozporu s hodnotami liberální demokracie, takže na území trvalého strachu z návratu minulosti není možná svobodná diskuse.
Oproti liberalismu, u něhož, jak bylo řečeno, jsou slepé skvrny důsledkem nedostatečné myšlenkové práce (absence radikální sebereflexe), je celý postkomunismus jednou velkou slepou skvrnou. Nevidí totiž přítomnost, skutečné aktuální problémy dneška, a není schopen vidět ani budoucnost – formulovat politické projekty. Jediné, co dokáže, je produkovat obraz nepřítele, strach z minulosti a z vnějšku (z cizích kultur). Postkomunismus je tedy doslova živnou půdou pro extremizaci politiky, pro její fašizaci.
Odreagování fašismem
V postkomunistickém kontextu je nebohý liberalismus se svým pojetím demokracie ve dvojím ohni. Na jedné straně slouží k legitimizaci stávajícího řádu, aniž by však byl brán vážně – tedy aniž by byl vtělen do konkrétní politické praxe (třeba v podobě legislativního omezování forem diskriminace). Na straně druhé vede toto polovičaté přijímání liberálních hodnot k rychlé diskreditaci liberalismu jakožto ideologie a k jeho kritice zprava. Zatímco radikálně levicová kritika liberalismu je předem z postkomunistického diskurzu vyloučena, protože by mohla být vnímána jako „závan minulosti“, konzervativně pravicová kritika je akceptována a medializována jako relevantní a „zajímavý“ hlas. Navíc se vždy bezpečně nerozlišuje mezi ultrakonzervativním postojem a postojem fašizujícím. Důsledkem onoho polovičatého, totiž jen rétorického či ideologického přijímání liberalismu je, že explicitní projevy xenofobie a rasismu nejsou náležitě stíhány a jsou přinejmenším tolerovány jako „taky názor“.
Zrod fašismu ovšem nelze vnímat bez konkrétních materiálních podmínek. Následkem postkomunismu a napolo akceptovaného liberalismu je roztříštění společnosti a neschopnost věcné tematizace sociálních otázek. Ekonomické problémy jsou traktovány výlučně ideologicky: liberalismus, natož postkomunismus, nejsou schopné vnímat problémy přítomnosti, které produkuje stávající systém. Rétorika individuální svobody se stává fetišem ve chvíli, kdy – v už tak liberalizovaném tržním prostředí – není dodržována ani minimální zákonná ochrana zaměstnanců a kdy jakýkoli pokus o boj s korupcí je dlouhodobě zamítán jako snaha o regulaci (a tedy návrat do minulosti).
Jaký je výsledek toho všeho? Osamělý jedinec ve fragmentarizované společnosti začíná podléhat frustraci, která se znásobuje v sociální deprivaci. Liberálové nevidí její kořeny, protože nejsou schopni si připustit, že by se fašismus mohl zrodit z liberalismu, z jeho nereflektovaných rozporů. Jak může osamělý jedinec svoji sociální frustraci překonat? Největší lákadlo nabízí právě fašismus: dokáže reálně fragmentarizovanou společnost dočasně mobilizovat spojující myšlenkou vnějšího ohrožení národa, kteréžto ohrožení údajně může ještě prohloubit sociální deprivaci. Fašismus nenabízí řešení. Nabízí ale poměrně efektivní odreagování i pocit (krátkodobé) kompenzace, a to za jakoukoliv cenu.
Nejméně vhodnou cestou k tomu, abychom pochopili genezi fašismu, které jsme dnes u nás svědky, je jeho démonizace. Ošemetnost fašismu spatřuji v tom, že se nejedná o nic metafyzicky démonického – jeho projevy se bohužel vyskytují všude kolem. Je v jistém smyslu jednoduchý, banální. Neskrývá se v hloubce, ale sedí na povrchu, plave v prostoru mezi námi a ve vyhrocených chvílích dokáže krystalizovat do podoby struktur – ideologií a politických hnutí. Ty mohou být krátkodobé, ale poučení z dějin nám říká, že mohou mít i delší trvání. Musí ovšem dojít k naplnění přinejmenším dvou hlavních předpokladů. Zaprvé, noví fašisté musí nalézt politického spojence u těch politiků, které historik Jan Tesař nazývá „realisty“ (jedná se o zastánce takzvaného menšího zla). A zadruhé, politické zájmy fašistů se musí spojit se zájmy ekonomickými. V tom je skutečné nebezpečí fašismu, které může vést ke katastrofě.
Autor je literární historik.