„Má tvoje matka kožich? Moje o svůj přišla,“ říkala posmutnělá mláďata stojící u fotografií stažených zvířecích mrtvol na transparentech z devadesátých let. Tak vypadaly kampaně za zákaz chovu zvířat, týraných pro svou krásnou srst na kožešinových farmách, které jsme vedli jako Děti Země. V roce 1999 převzalo v Česku štafetu hlavního bojovníka proti kožešinovým farmám hnutí Svoboda zvířat.
Ale zatímco ve většině evropských zemí (od Británie přes Rakousko až po Bulharsko) podobné chovy buďto přímo zakázali, anebo legislativně upravili jejich podmínky na normy blízké zoologickým zahradám, čímž chovatelům stouply náklady a od provozování farem upustili, u nás se dodnes nezměnilo vůbec nic. Posledním fiaskem byla červnová schůzka zástupců Svobody zvířat s ministrem zemědělství Marianem Jurečkou (KDU–ČSL). Ten ochráncům vysvětlil, že zákaz kožešinových farem není možný. Jeho názor nezviklala ani předložená petice za jejich okamžitý zákaz, podepsaná 27 tisíci českými občany. Videa pořízená aktivisty loni na podzim v chovech se od těch z devadesátých let v ničem neliší, Státní veterinární správa ale při namátkových kontrolách shledává – navzdory zjevnému bezpráví páchanému na zvířatech – vše v nejlepším pořádku.
Čína a Česko
V našich klimatických podmínkách jsou kožešiny zbytečným módním doplňkem, používaným většinou jen k olemování oděvů z jiných materiálů. Oděvní průmysl navíc reaguje docela pružně a kožichy dnes už nejsou „sexy“ ani pro ty nejkonzumněji vyladěné příslušníky mladších generací. Proměnily se v obskurní fetiše ruských žen, v rekvizity filmových hvězd první poloviny 20. století či nepoužitelný kus oděvu z šatníků našich babiček. Oděvní řetězce je zpravidla ani nenabízejí. Když před několika lety přinesla organizace PETA otřesné záznamy vytrhávání chlupů angorským králíkům při plném vědomí pro jejich heboučkou srst (angoru), zareagovaly společnosti od H&M po M&S zpřísněním svých opatření. Je pikantní, že po Číně, devadesátiprocentním dodavateli veškeré světové angory, zajišťují zbylých deset procent světové produkce Chile, Maďarsko a právě Česká republika. Ze statistických údajů z poslední dekády navíc plyne, že dvanáct českých farem tohoto typu v minulosti zaměstnávalo něco kolem dvou stovek lidí, dnes již jen pár desítek.
Jak to bývá v podobných zápasech, kdy je na jedné straně ekonomický zájem a na druhé příroda, bezpráví je zjevné, a přesto se nic nemění.
Podle průzkumu CVVM v roce 2013 se 67 procent občanů České republiky vyslovilo pro zákaz kožešinových farem. Hypotéza, že případný zákaz pouze posílí importy z kožešinových farem v Číně, se nepotvrdila (zemí, která to příkladně vyzkoušela, bylo Finsko). Neexistuje-li totiž evropská poptávka, neexistuje ani import, a tím pádem klesá i počet čínských farem, jež jsou známy brutálním přístupem k zvířatům. Abych byla konkrétní: kromě všech přestupků proti pohodlí zvířat, známých z evropských chovů, jsou v Číně zvířata stahována z kůže zaživa, jak to od počátku sedmdesátých let 20. století systematicky zachycuje ve svých filmech švýcarský dokumentarista Mark Rissi.
Hlubinná ekologie a druhismus
Jak to bývá v podobných zápasech, kdy je na jedné straně ekonomický zájem a na druhé příroda, bezpráví je zjevné, a přesto se nic nemění. Můžeme začít třeba popisem toho, jak vypadá všední den chovných živočichů ve volné přírodě. Norci a lišky žijí samotářsky, teritoria samců se rozprostírají na několika desítkách čtverečních kilometrů. Na svém území mají až deset nor, které pravidelně střídají. Jak norci, tak lišky patří mezi velice aktivní zvířata – a jinak tomu není ani u lasiček (hranostaj). Zavřít takové zvíře do klece je podobné, jako bychom do klece zavřeli člověka. Dno klecí často tvoří pouze mříže, takže permanentní pobyt v nich zvířatům mrzačí nohy. Nudou a beznadějí se ostatně dříve či později začnou mrzačit sama. Podobně skličující je i případ „kožešinových“ býložravců. Činčily i králíci žijí v koloniích (respektive činčily takto žily, než je člověk v přírodě de facto vyhubil). Králíci si hloubí dlouhé nory, jsou aktivní, šplhají a skáčou až do výšky 150 centimetrů, což se ovšem u babičky v králíkárně moc neprojeví (mimochodem, nedávno byl v Německu přijat nový zákon o držení králíků na maso, který skoncoval s králíkárnami a přemisťuje zvířata do výběhů, aby se mohla realizovat aspoň hrabáním).
Je jistě třeba rozlišovat mezi živočichy domestikovanými a divokými, ale takové rozlišení by mělo vést k tomu, abychom realisticky a s respektem ke zvířeti zvážili, jak s ním naložit. Domestikanty je určitě možné pro lidský užitek chovat – vždy by ale měla zaznít otázka, zda lze takový chov uskutečnit ohleduplným způsobem. V případě divokých živočichů držených na kožešinových farmách je to však vyloučeno.
Ve světě, v němž člověk řadu živočišných druhů vyhubil záměrně a jiná vymřela v důsledku jeho nešetrné existence, jsou otázky po legitimitě farem výsměchem. Poprvé si otázku, zda je možné za nehumánních okolností brát životy jiných bytostí, položila britská ochránkyně práv zvířat Ruth Harrisonová v knize Animal Machines v roce 1964. Dvacet let po druhé světové válce jí bylo jasné, že poválečná rétorika o výživné potravě (levném mase pro všechny) za cenu bezohledného zneužívání živých bytostí je neúnosná právě s ohledem na válečné koncentrační tábory. V roce 1975 na ni navázal filosof morálky Peter Singer. Zavedl pojem „druhismus“ (speciesism), ale především podal ucelený etický výklad toho, proč bychom měli brát v potaz zájmy všech živých bytostí.
Člověk v žádném případě není nadřazený všem zbylým organismům – je jen jednou z mnoha bytostí, s nimiž sdílí planetu. Podobný hodnotový systém lze uplatnit i na samotné lidské společenství. Důsledná aplikace Singerových koncepcí se blíží východiskům hlubinné ekologie, podle níž „vše souvisí se vším“, a aktuální partikulární zájem tak není možné nadřadit jeho dopadům na planetární ekosystém jako celek. Jak teze Petera Singera, tak hlubinná ekologie jsou ve svých důsledcích důmyslnými nástroji obecné uměřenosti, šetrnosti vůči sobě navzájem, vůči ostatním živým tvorům i přírodě, na níž jsme bytostně závislí, a v posledku se promítají také do představ o sociální spravedlnosti.
Norek americký v českém lese
Nikdo neočekává, že se ze všech lidí stanou ze dne na den vegani a zvířata z faremních kožešinových chovů, masných velkochovů a laboratoří se neřízeně vypustí „na svobodu“. Avšak ve chvíli, kdy se v naší přírodě pořádají „pogromy“ na kolonie nutrií či odstřely norků amerických, dvou druhů, které se u nás vyskytly kvůli útěkům nebo dokonce záměrnému vypuštění těchto zvířat provozovateli kožešinových farem, bylo by dobré aspoň částečně naše postoje přehodnotit. Nutrie ani norci se k nám samozřejmě nevydali na žádnou loupeživou výpravu se záměrem zabrat bydliště místním druhům. Celá věc je o to smutnější, uvažujeme-li nad ní ve dnech, kdy Evropou otřásá téma uprchlické krize. Za nerovnováhou ve světové politice i v přírodě hledejme člověka. Je vůbec možné vše uvést zpět do jakési pomyslné „původní rovnováhy“?
Nadměrná konzumace masa, notabene napumpovaného chemikáliemi, výdaje zdravotního systému na likvidaci následků obří konzumace junk foodu, vyhazování neprodaného jídla supermarkety – to jsou úběžníky mnohých dalších tragédií. Systematická likvidace malých farmářů, kteří by mohli změnit situaci zvířat chovaných pro maso a navíc zvýšit jeho kvalitu, dnešní situaci také neprospívá. Právě malé farmy a lokální obchody by mohly kulturu konzumování poživatin, za něž někdo obětoval život, uvést zpátky na pravou míru. Systémové by také bylo zpracovat všechny suroviny, jež nám pro jeden produkt zabité zvíře může nabídnout – od masa až po kůži (tímto směrem se vydal třeba řetězec IKEA, když začal prodávat vydělané a zpracované kůže krav původně chovaných na maso). Luxusní kožešiny jsou však zbytnou komoditou a o morální ospravedlnitelnosti jejich získávání na kožešinových farmách je zbytečné se vůbec bavit.
Autorka je ekologická aktivistka.