Jeden z nejprovokativnějších národních pavilonů na 56. Benátském bienále nezůstal otevřený ani měsíc. V pátek 22. května městská policie kvůli prohřeškům proti stavebnímu řádu uzavřela Islandský pavilon – do interiéru nevyužívaného kostela Santa Maria della Misericordia byla nainstalována „mešita“. To vše jen pár dní před komunálními volbami.
Islám, nebo umění?
O islandském pavilonu dnes už není ani zmínky kromě několika vyvěšených letáčků jednoho anonymního výboru občanů, jenž vyzývá k bojkotu zboží pocházejícího ze Severního moře. Nápad švýcarského umělce Christopha Büchela umístit do interiéru nevyužívaného kostela ve čtvrti Cannaregio uměleckou instalaci The Mosque, hyper realisticky napodobující interiér mešity, se trefil do černého. Instalaci začali záhy používat benátští muslimové pro své modlitby, čímž se podařilo znejistit hranici mezi uměleckou instalací a místem náboženského kultu. A stejnou hru zahráli i ti, kteří demonstrovali svou nevůli a vytasili obvyklý repertoár více či méně otevřeně xenofobních názorů.
Evropa je plná náboženských brownfieldů, svatostánků velkých organizovaných křesťanských církví, o které se takřka nikdo nestará, neboť chybějí věřící i duchovní personál.
Jako první se proti pavilonu ozval Benátský patriarchát, dle kterého je nevyužívaný kostel stále vysvěcený. Kurátoři pavilonu naopak poukazují na to, že kostel byl odsvěcen v roce 1973 benátským patriarchou Albinem Lucianim, pozdějším papežem Janem Pavlem I. Patriarchát však uznává, že kostel je v soukromém vlastnictví a od roku 1963 není využíván pro náboženské účely. Ať již je to s vysvěcením jakkoliv, kostel s nádhernou barokní fasádou prošel v posledních padesáti letech výraznou sekularizací. Celý objekt byl dlouhá desetiletí sídlem benátského basketbalového družstva Reyer, které trénovalo v přilehlé škole. Kostel i škola navíc jsou pronajímány filmovým štábům a podle starousedlíků z okolí se v objektu často pořádají dost bouřlivé večírky. Část objektu školy dnes slouží jako Laboratoř restaurovaní Památkového úřadu v Benátkách a soukromý investor, který dostal objekt do pronájmu na čtyřicet let, se snaží najít peníze a všechna důležitá povolení pro rekonstrukci obou staveb.
Po Patriarchátu se samozřejmě proti pavilonu ozval také benátský magistrát. Ten je po korupčním skandálu, jenž vedl k demisi primátora Orsoniho a rozpuštění zastupitelstva, veden od července minulého roku vládním komisařem Vittoriem Zappalortem, z jehož hlavy pochází i slavný návrh zákazu vjezdu kolečkových kufrů do města. Magistrát se zaměřil na porušení stavebního řádu, kterých se prý kurátoři výstavy dopustili. Ti si naopak stěžují, že i přes únavná vyjednávání, jež se táhnou od února minulého roku, magistrát přichází s čím dál náročnějšími a v podstatě nesplnitelnými požadavky. Hlavním bodem sváru je odlišné právní pojetí instalace: zatímco kurátoři trvají na tom, že jde o hyperrealistickou repliku interiéru mešity, která zmizí na konci listopadu, magistrátní úředníci považují instalaci za fungující náboženskou stavbu, na kterou jsou kladeny vyšší stavební nároky než na uměleckou instalaci. Rozepři rozhodne až správní soud, ke kterému se chce organizátor pavilonu Icelandic Art Center odvolat.
Uprostřed sváru se ocitli benátští muslimové, kteří dlouhodobě usilují o vybudování mešity na laguně (nejbližší mešita je nyní na pevnině v Mestre). Předseda Islámské komunity v Benátkách Mohammed Amin Al Ahdab nešetřil při slavnostním otevřením chválou na „islandské přátele“. Po vypuknutí ostré polemiky však komunita vyzvala své bratry a sestry ve víře, aby pavilon nepovažovali za mešitu. Muslimové se zřejmě zalekli mediálního echa. To navíc přišlo v navýsost nevhodný čas – v květnu v Benátkách finišovala kampaň k volbám do magistrátu a téma tak bylo propagandisticky zneužitelné antiislamistickými silami. Volební faktor zřejmě sehrál roli i v rychlé reakci magistrátu: komisař Zappalorto si pilátsky umyl ruce a horký brambor přehodil správnímu soudu a příštímu primátorovi. Je tudíž otázkou, jakou pozici zaujme k problému nové vedení města, jež vzejde z komunálních voleb, jež proběhly 31. května a 1. června.
Náboženské brownfieldy
Islandskému pavilonu se podařilo nejen podnítit reflexi konfliktů, jež provázejí (nejen v Itálii) stavby mešit, ale dokonce se součástí těchto konfliktů stát. Dle kurátora pavilonu Eiríkura Thorlákssona „je hlavním cílem instalace The Mosque obrátit pozornost na institucionalizované politiky segregace a předsudků ve společnosti a podnítit reflexi ohledně konfliktů vznikajících z převládajících migračních politik, jež jsou středem současných globálních etnických a náboženských konfliktů“. Pavilonu se také podařilo vrátit Bienále do veřejného prostoru. Jedna z hlavních událostí soudobého umění se totiž čím dál více jeví jako „město ve městě“, kterému Benátky slouží jako pouhá pohlednicová scenérie.
Reakce na uměleckou instalaci ukázaly, že i ve městě, kde je islám přítomný již od středověku, je stavba mešity záminkou k podobným politickým konfliktům jako ve zbytku Itálie a mnohých dalších zemích Evropy. Osud Islandského pavilonu dobře ukazuje, že překážky často neklade jen ta část politického spektra, která si založila na šíření strachu z jinověrců svůj politický podnik, ale také úřady, u kterých převažuje snaha vyhnout se konfliktům nad respektem práva svobodného náboženského vyznání.
Odvážná instalace Christopha Büchela navíc poukazuje na další aspekt současného stavu sakrální architektury. Evropa je plná náboženských brownfieldů, svatostánků velkých organizovaných křesťanských církví, o které se takřka nikdo nestará, neboť chybějí věřící i duchovní personál. Oproti tomu novým náboženstvím na vzestupu (nikoliv jen Islám) často scházejí prostory, kde by mohla důstojně vykonávat svůj kult. Transformace a přestavba starých svatostánků je tak zajímavou architektonickou výzvou, jež má navíc hluboké kořeny v evropské kulturní tradici. Bezpočet kostelů bylo postaveno na místě pohanských chrámů a hájů. Ostatně římský Pantheon, jak napovídá jeho jméno, sloužil v době svého vzniku úplně jiným bohům než dnes. I z tohoto důvodu nelze chápat umístění interiéru mešity do nepoužívaného kostela jen jako provokaci, ale také jako pokus vrátit místu duchovní rozměr, který mu byl vlastní po staletí. Je to možná důstojnější řešení než přestavba někdejších kostelů na drahé byty či luxusní hotely.
Autor je spolupracovník italského deníku Il Manifesto.