Squatujeme mediální prostor od roku 2013

Prozaik Stančík a Dva tisíce ponížených uprchlíků

Laureát letošní ceny Magnesia Litera poskytl literárnímu obtýdeníku Tvar rozhovor, v němž neváhá útočit na obyvatele tzv. třetího světa.

„Česká literatura řeší skandál! Vrátí spisovatel prestižní cenu?“ Tak nějak by dnes mohly znít titulky českých novin, pokud by se alespoň nepatrný zlomek společnosti o současnou českou literaturu zajímal nebo by aspoň občas nahlédl do literárního obtýdeníku Tvar. Letošní laureát ceny Magnesia Litera za prózu Mlýn na mumie, Petr Stančík, píšící do roku 2007 pod pseudonymem Odillo Stradický ze Strdic, ze sebe v rozhovoru pro tento časopisu totiž vysoukal celou paletu výroků za hranou dobrého vkusu.

V rozhovoru plném humpoláctví a nesmyslného blábolení se Stančík rozpovídal také o islámu a uprchlické krizi ve Středozemí. Muslimové dle spisovatele vedou „válku proti všemu neislámskému“ a navrhuje, aby se lodě s uprchlíky odrážely ještě na moři a vracely k africkým břehům. Ty, kteří by se do Evropy přece jen dostali, by umístil do internačních táborů a za žádnou cenu jim neposkytoval občanství, aby nemohli na dávkách vysávat sociální stát. Do internačního tábora bez nároku na občanství by bez váhání nejspíš zavřel i syrského či iráckého Kunderu (o němž ostatně v rozhovoru tak uznale hovoří).

Stančík není na Twitteru

Jako každý český dobrák by lidem samozřejmě pomáhal především tam, kde žijí. Lidem do rozbombardované Sýrie a Iráku by třeba posílal technologické vymoženosti, čímž by přispěl k rozvoji tamní společnosti. Nejspíš proto, aby mohli zajatci Islámského státu ještě před podřezáním hrdla nahodit na Instagram svoje selfíčko s velitelem popravčí čety. Technologickou vymoženost jménem Twitter Petr Stančík zřejmě nezná, v tom jsou zaostalí Arabové přece jen napřed. Takřka denně totiž zaplavují tuto sociální síť záběry krutostí a masakrů ze syrské občanské války, zaznamenané na nejnovější smartphony. Ani technologie ale tyto ubohé regiony podle spisovatele nemusejí spasit, protože (pod?)lidé, kteří zde žijí, nedokážou spravovat státní zřízení a inklinují spíše ke kmenovým společenstvím.

Petru Stančíkovi doporučujeme, aby kontaktoval vznikající hnutí Blok proti islámu. Mohl by se Konvičkovi s Hamplem hodit – jejich pamflety by tak konečně získaly punc sice trochu archaické a zasmrádlé, ale stále ještě literárnosti.

Aby Stančík nikoho nenechal na pochybách, jaký je jeho vztah k problematice rasové nadřazenosti bílého muže, přihodí ještě jednu lechtivou historku z dětství. Když prý jako dítě našel u kamaráda ve skříni pornografické filmy, lačně si prohlížel záznamy sexuálních scén. Byly však na negativu a postavy tak měly tmavou barvu kůže. Od té doby jej prý vzrušují černošky. Z takového návalu orientalismu, neznalosti a nevkusu se jednomu zvedá žaludek.

Jeho skandální výroky zazněly jen několik dní předtím, než byl k pokutě 25 tisíc korun a 180 hodinám veřejných prací odsouzen herec ústeckého Činoherní divadla Jiří Maryško. Na svém facebookovém profilu totiž zveřejnil fotku popravy z filmu Lidice a napsal k ní, že by takto zúčtoval s některými radními na ústeckém magistrátu. Stančík se ale podobného osudu bohužel obávat nemusí. Jak je u nás zvykem, pokud podobně odpudivé výroky směřují na „divochy“ z třetího světa, jedná se jen o poněkud kontroverznější vyjádření skutečného stavu a mluvčí jimi bojuje s bruselským diktátem politické korektnosti. Kdyby se všem měřilo stejným metrem, šel by totiž sedět celý český internet.

Co se děje u nás, můžeme srovnat třeba s kauzami z minulého týdne na současné hudební scéně. Litevský producent Marijus Adomaitis (Ten Walls) přirovnal na sociálních sítích homosexuály k pedofilům a jeho kariéra v podstatě skončila. Festivaly, na nichž měl autor hitu Walking with Elephants, který na YouTube zhlédlo přes dvanáct milionu diváků, v létě vystupovat, s ním odmítají spolupracovat, kolegové producenti ho bez výjimek odsoudili a v hudební branži ho už nic moc hezkého nečeká. Jeho výroky dokonce pobouřily i litevskou prezidentku Daliu Grybauskaitėovou.

Případy Stančíka a litevského producenta jsou si velmi podobné: oba zaútočili na druhé buď na základě rasového původu (Stančík), nebo sexuální orientace (Adomaitis), což bylo ještě donedávna v demokratické společnosti zcela nepřípustné. Zatímco hudební producent bude za své projevy hluboce pykat, český literát může zůstat v pohodě. Podobné výroky na adresu uprchlíků dnes slyšíme i v Poslanecké sněmovně, těžko můžeme očekávat, že někoho pobouří. Znamená to tedy, že naše příslušnost k západní demokracii, o níž nás posledních pětadvacet let všichni neustále ujišťovali, vzala za své? Rozhodně jí pohrdá spisovatel Stančík, k čemuž se ostatně v rozhovoru hrdě přiznává.

A co na to Litera?

Vraťme se ale k ústeckému herci Maryškovi. Jeho případ došel až k soudu proto, že si dovolil něco, co je v Česku zakázáno. Zesměšnil – drsně a nevybíravě, pravda – politické autority. Ty svůj osobní spor převedly na morální rovinu, až skončil před soudem. Celá záležitost se jeví jako pouhé vyřizování účtů, kterému však přizvukuje nezávislý soud. Vznikne tak snad zajímavý precedens a začnou být trestné i výroky o střílení Romů, uprchlíků a multikulti „vlastizrádců“ na sociálních sítích, které skutečně ubližují? V takovém případě by ale tučnou pokutu musel dostat i Stančík. Těžko se bude odkazovat na uměleckou svobodu, v interview vyjádřil svůj občanský postoj a měl by za něj nést odpovědnost.

Můžeme se snad ještě bavit o tom, kolik uprchlíků přijímat a podle jakého klíče, ale vyzývat k tomu, abychom je internovali v táborech a upřeli jim možnost získat občanství, je opravdu příliš. Od spisovatele je to pak nehoráznost dvojnásobná. Sdružení Litera, které cenu Petru Stančíkovi udělilo, zatím výroky laureáta nevyvádějí z míry. Mlčí i Asociace spisovatelů. Nepochopitelné je také to, že se rozhovor, který s autorem navíc dělal redaktor některých Stančíkových knih, v časopise Tvar vůbec ocitl. O úrovni českého literárního provozu to každopádně nic moc hezkého nevypovídá.

Petru Stančíkovi doporučujeme, aby kontaktoval vznikající hnutí Blok proti islámu. Mohl by se Konvičkovi s Hamplem hodit – jejich pamflety by tak konečně získaly punc sice trochu archaické a zasmrádlé, ale stále ještě literárnosti. A kdo ví, možná časem vejde Stančík do dějin podobně jako nedávno zesnulý Ludvík Vaculík a o jeho budoucím článku Dva tisíce ponížených uprchlíků se budou učit naše děti ve školách.

Autor doma nemá zbraň.

 

Podpořte nás

Společně tvoříme mainstream! Podpořte Alarm.

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OKZajímají mě cookies

Společně tvoříme mainstream! Podpořte nás.
close-image