Bruselský návrh imigračních kvót se stal hlavním evropským tématem posledních týdnů. Je ale pouze nejviditelnější tváří politické bouře, k níž se v Evropské unii schyluje.
Uprchlická krize na jihu evropského kontinentu je bezpochyby kritická a vyžaduje razantní řešení. Síla, s níž rezonuje v mediálním prostoru i české společnosti, ale do velké míry překryla stejně důležité pohyby, k nimž v eurounijní politice dochází a kterým bychom měli věnovat minimálně stejnou pozornost. Politický kvas je přitom úzce spojený s nadcházejícím evropským summitem, který bude řešit další integrační směřování Unie. Summit bude naprosto zásadní pro vývoj evropských institucí a střetnou se na něm politické tábory s výrazně protichůdnými představami.
Hned po razantním vítězství v domácích volbách zahájil vyjednávací kolečko po čelních evropských představitelích David Cameron. Nejčastěji skloňovaný požadavek, s nímž k jednání britský premiér přichází, je omezení možnosti získání stejných sociálních výhod, jakých se dostává domácím občanům, pro migranty pracující v Británii. Okleštění sociálních práv úzce navázaných na právo na svobodný pohyb pracujících si ale žádá změny v zakládajících evropských smlouvách. Snahy čerstvé konzervativní vlády v Londýně ale stěží zůstanou pouze u jednoho omezení v právech pracujících.
Není to tak dávno, co se v kontextu finanční krize hojně diskutovala kupříkladu daň z finančních transakcí, která se ale z pochopitelných důvodů finančníkům z londýnského City nelíbí.
Lze totiž očekávat, že kompletní seznam požadavků bude mnohem ambicióznější. Vedle vyjednávání o „lepší dohodě“ s EU otevírá Británie také například možné vyhlášení „neposlušnosti“ Evropskému soudu pro lidská práva. Posledním arbitrem v ochraně lidských práv by podle britské vlády měl být národní parlament, a nikoli mezinárodní soud. Toryové přitom neváhali tento spor vyhrotit pohrůžkou, že mohou zcela odstoupit od Evropské úmluvy o ochraně lidských práv.
Na opačné straně se mezitím formuluje dohoda mezi Francií a Německem, která má vytyčit směr reformy s ambicí dosáhnout v Evropské unii ještě větších integračních pokroků. Drtivá většina předkládaných kroků bude zacílena na uspořádání Evropské měnové unie, tj. na eurozónu. Tento návrh by se zároveň měl pohybovat v rámci existujících evropských smluv.
Konec závodu ke dnu?
V oblasti prointegračních návrhů přitom panuje nezvykle čilý ruch. Minulý týden publikovali v předních evropských novinách ministři hospodářství obou zemí společný text, který jde v mnohém ještě dále, než co bychom od oficiálního návrhu běžně očekávali. Eurozóna by podle nich měla vytvářet vlastní rozpočet, více sladit a harmonizovat daňové předpisy či přestavět krizový Evropský stabilizační mechanismus do podoby stálého Evropského měnového fondu. Výsledkem tak má být zásadní ekonomická a sociální integrace, která omezí ničivé dopady závodů ke dnu mezi státy platícími společnou měnou.
Přestože tzv. Gabrielův-Macronův návrh se vší pravděpodobností nebude zásadním vyjednávacím dokumentem, poukazuje na některé další třecí plochy mezi německo-francouzskou a britskou vizí budoucího směřování Evropské unie. Není to tak dávno, co se v kontextu finanční krize hojně diskutovala kupříkladu daň z finančních transakcí – tu v návrhu ministrů také najdeme –, která se ale z pochopitelných důvodů finančníkům z londýnského City nelíbí.
Třetím příběhem této hry je nekončící řecké vyjednávání s mezinárodními věřiteli. Řecká vláda v takřka padesátistránkovém dokumentu představila svůj návrh opírající se především o zdanění bohatých vrstev, zabránění daňovým únikům, pozvolném zvyšování primárních přebytků státního rozpočtu, udržení současné míry daně z přidané hodnoty a zvýšení minimální mzdy. Jedním z nejkontroverznějších bodů je požadavek restrukturalizace dluhu, tedy rozvolnění splátek. Hra o nervy bude pokračovat ještě minimálně do konce června, kdy má Řecko Mezinárodnímu měnovému fondu hromadně zaplatit několik červnových splátek. Prozatím se zdá, že výsledkem bude opět překlenovací dohoda, která umožní Řecku dočasně čerpat finanční asistenci během léta.
Snižovat vážnost problémů spojených s imigrační vlnou určitě není na místě. Ať už ale bude finální řešení jakékoli, prozatím se neobjevují podstatné náznaky, že by toto výbušné téma mělo přerůst v institucionální krizi. Naopak překreslením integračního plánu hrozí dlouhodobé otázky podoby ekonomicko-politického uspořádání Evropy, potažmo eurozóny. Blížící se britské referendum a francouzsko-německé reformní návrhy míří přímo do srdce evropských institucí. Přitom pokud jde o reformu eurozóny, vysoce inspirativní příspěvek do debaty může nabídnout samotné Řecko, respektive ministr financí Varufakis. Jeho Skromný návrh jde v mnohém ještě dále než dlouhodobý plán fiskální integrace francouzsko-německého tandemu, současně však může mnoho nabídnout těm, kteří nejsou příliš nakloněni otevírání současných smluv.
Autor studuje práva.